Jak sám říká, je snílek. O každém ročkovi, který přijde do stáje, má nejvyšší mínění a je přesvědčen, že jednou vychová grupového koně. A já tomu věřím. Trenér Petr Kříž nemluví do větru, s jeho zkušenostmi, citem pro koně a schopností přitahovat lidi, kteří nad ambice a peníze staví zdraví a spokojenost koní, má našlápnuto více než slibně. S partnerkou Táňou Mášovou, s níž tvoří nerozlučný pár, připravují  nedaleko Plzně osmičku koní a, jak je na výsledcích vidět, svou práci dělají nejen s láskou, ale i velmi dobře...

Peťo, roky jsi strávil v zahraničí, kde všude a u koho jsi byl a co nejvíc ti práce v cizině dala?

Koncem devadesátých let jsem odešel na rok do Německa k trenéru Marco Kesslerovi, který měl tréninkové středisko v malé vesnici Utzerath na západním okraji Německa. Měli s manželkou Klaudií v tréninku asi 35 koní. Koně u nich chodili jen rychle a rychleji. To byla proti tomu hopkání tady úplně nová zkušenost. Nicméně nemůžu říct, že by mě to nějak oslovilo. Měli mě rádi, vydělával jsem balík a brzy jsem se vydal dál.

Zamířil jsi do Newmarketu, kde jsi na šest let zakotvil u Rogera Variana...

Tam už jsem šel s desetiletou zkušeností s trénováním a už jsem se uměl trochu dívat. Roger měl v tréninku 200 koní a každý rok přišlo kolem 70 ročků. začínal jsem jako pracovní jezdec a postupem času jsem začal jezdit ty nejsložitější koně. Ošetřoval a doprovázel jsem na dostihy  převážně problémové nebo agresivní jedince a kolikrát jsem si hrábnul až na dno. Ale Roger na mě spoléhal a já nikdy neřekl ne, protože takoví koně nejvíc naučí a já se chtěl učit. Neměl jsem nikoho, s kým bych se poradil, a tak jsem si musel všímat i nejmenších detailů. Upřímně? Kolikrát jsem ani nemohl usnout, jak mi hořela hlava, protože jsem přemýšlel, jak to s tím či oním koněm druhý den udělám. To byla velká koňařina.

Odměnou však bylo ježdění na nejlepších trenérových koních...

To je pravda. Měl jsem možnost sedět na koních světové třídy, ať už to byl Kingstone Hill, Decorated Knight nebo Postponed. Skoro denně jsem vídal pracovat Frankela a potkával mistry jakými jsou Sir Henry Cecil nebo Sir Mark Prescott. Byla to obrovská škola. U Rogera jsem si vybudoval pozici a na podzim jsem začal připravovat ročky na obsedání. Asi jsem se osvědčil, protože jsem získal nabídku stát se šéfovým asistentem. Na starost jsem dostal sekci 35 koní, které jsme spolu s trenérem večer obcházeli a vyměňovali si poznatky. K mým povinnostem patřilo samozřejmě i bandážování, léčení a ošetřování úrazů. Ty desítky a stovky koní, ať už "pod zadkem nebo pod rukama", mě obrovsky vzdělaly ve všech směrech. No a nejvíc mě zaujal jejich přístup ke koním ve smyslu budování osobnosti.  Dneska vím, že člověku musí projít pod rukama stovky koní, aby se něco málo naučil, a stejně z toho do smrti nebude moudrej. Kdo už všechno ví a umí, toho je mi líto, protože už se nic nenaučí a dříve či později narazí. A co mi ještě dala Anglie kromě zkušeností k nezaplacení? Táňu.

Tvé druhé já, partnerku do nepohody, nejusměvavější jezdkyni tuzemské scény. Jaké to je být spolu doma i v práci? Dá se to ukočírovat?

Když máte doma nadprůměrně inteligentní krasavici, která je navíc neskutečnej dříč, jde to celkem snadno.

Společně připravujete osm rovinových koní. Jaké to je pro tebe, bývalého překážkového jezdce? Těšíš se, že jednou budeš mít i koně do překážek, nebo tě roviny začaly bavit víc?

Pamatuju si dobu, kdy jsem říkal, že kdyby nebyly překážkové dostihy, nikdy bych netrénoval. V Anglii jsem rovinám přišel na chuť, a když mají majitelé koně, který po rovině něco umí, spíš jim teď vlastně kladu na srdce, ať si případný přechod na skoky dobře rozmyslí. Nebráním se tomu, ale u překážek jsem něco zažil a vím, jak snadno vám zbydou jen oči pro pláč.

Chtěl jsi od začátku po kariéře jezdce trénovat, nebo tě k tomu dovedly okolnosti?

Mně se to ježdění s trénováním vlastně začalo dost brzo prolínat. Tak po dvou letech, co jsem jen jezdil, jsem si za peníze vydělané v Německu koupil auto na koně a pronajal menší stáj. Krátce na to jsem se náhodou seznámil s trenérkou Janou Kubátovou. Trápila se v té době s koněm jménem Avaron. Vzal jsem si ho k sobě a společně se nám podařilo přivést ho k rozumu. Pak jsem se začal podílet na přípravě dalších a vysloužil jsem si prvního koně do vlastního tréninku – Výtržníka.  Začalo mě to strašně bavit, tak jsem si udělal licenci a bylo jasno.

Co je podle tebe na práci trenéra nejtěžší a co tě naopak nejvíc baví?

Pro mě osobně je určitě nejtěžší vyrovnat se s věcmi, které prostě chodí po koních a nemůžu je ovlivnit. A co mě nejvíc baví? Asi to, jak je každé hříbě jiné a člověk si musí k jejich duši najít cestu. Někdy je to velká výzva, ale o to větší je to radost, když pak vidím, jak se za nás na dráze dokážou rvát.

Trénujete v Hradišťském Újezdě jen pár kilometrů od Blovic. Co vnímáš jako vaši největší přednost?

Výhodu vidím hlavně v individuálním přístupu ke koním. Vždycky jsme na ježdění minimálně tři a koní jsme nikdy neměli víc než dvanáct. Jinými slovy, koně nikdy nejsou venku méně než hodinu a máme spoustu času na potřeby každého z nich.

To zní ideálně. Je něco, co vás třeba v práci omezuje?

Když je hodně suché léto a louky jsou tvrdé, nemůžeme moc galupovat. Když je nejhůř, musíme odvézt koně na práci do Chuchle. Jinak ale máme krásné výběhy, kruhovku a 400 metrů dlouhý ovál s povrchem na každé počasí. Jsme obklopení krásnou členitou krajinou a díky náklonnosti lidí ze vsi můžeme s koňmi chodit plavat do místního rybníka.

Zmínil jsi, že na ježdění jste vždy minimálně tři – kdo další vám chodí pomáhat a jak široký je okruh vašich spolupracovníků?

Kromě mě a Táni k nám chodí jezdit a pomáhat Naďa Pourová, Klára Kuchiňková a Míša Jandová. Když jsme na dostizích, chodí večer krmit kamarád Míša Vágner a nedílnou součástí týmu je i Míša Soukalová, která vždycky ochotně pomůže s koňmi, kteří mají nějaký specifický problém, na který už nestačíme. Je to bezvadná parta lidí a jsem vděčný, že je máme. Touto cestou bych jim rád moc poděkoval za jejich práci, protože na všech našich úspěších mají zásadní podíl.

Personální skladbu jsme probrali a nyní pojďme na čtyřnohou...

Letos nemáme dvouleté, ale na podzim by měli tři ročci přijít. Tříletý ročník zastupuje Severka, která má už debut za sebou, ale je to dost pozdní kobyla a bude potřebovat ještě dozrát. Čtyřletí jsou tu čtyři: čerstvá vítězka z Varů Septima, Nuda Veritas, která se bohužel potýká se zdravotními problémy, již trojnásobný vítěz Mary’s Dragon a Satupekka, který se loni dvakrát umístil, ale kvůli zdraví musí letošní sezonu vynechat. Ze starších koní už také vítězný a mimořádně spolehlivý Amigo, dvojnásobný vítěz Lamprey a hvězda stáje Dancer of Denali, který už dokázal vyhrát čtyřikrát.

Velkou výhodou je, že na jednotlivých koních můžu lidi střídat. Když potřebuju nějakého koně psychicky zvednout, trochu potlačit lenocha, nebo naopak potřebuju, aby nervák úplně vypnul a odpočinul si, na všechno máme lidi a myslím, že se nám to vrací.

A to dobré se vám vrací i co se týče majitelů, kteří za vámi stojí. Představíš nám je? 

Majitele máme celkem čtyři. Manželé Boháčkovi za BoKa Seniors, ti mají u nás celkem pět koní. Dále manželé Kaderovi za zpřízněnou BoKa Seniors Team, kteří po odchodu Tobruka vlastní jednoho koně. Eva Šimáková – Stáj Šimi a Marek Klozar – stáj MARKLO mají oba po jednom koni. Od našich majitelů se nám dostává bezmezné důvěry, a tím nám tu práci neskutečně usnadňují. Všichni do jednoho několikrát dokázali upřednostnit zájem a zdraví svých koní před svými ambicemi. Vím, že to není samozřejmost, děkuju jim za to a moc si vážím toho, že jsme jako jedna rodina.

Spolehnout se můžete ale i na další kamarády a přátele...

Je jich strašně moc a zaslouží si náš velký dík – kovářové Pepa Krejnický a Karel Benc, Pavel Škola, který nás zásobuje krmením a se svou partou nám postavil dráhu, kamarádi Jindra Denk, Honza Hudec a Filip Pour, kteří nám vždycky se vším pomůžou, Lenka Benediktová, které volám jen, když něco potřebuju (ona ví), Tomáše Jandu, kterému tímto děkuju za jeho služby, firmě Schaumann, se kterou roky spolupracujeme v oblasti výživy koní... Speciální poděkování pak patří člověku, kterého mám velice rád lidsky a moc si ho vážím jako profesionála. Je to docentka Jana Mezerová, moc děkuji za její přízeň, zájem a za možnost jí zavolat kdykoliv, když potřebuju něco zkonzultovat. No a samozřejmě děkuji Špeldovi za vajíčka a Maty za dortíčky.

V loňském roce jsi zažil svou zatím nejúspěšnější sezónu...

Tomu se musím trochu smát. Loňský rok jsme totiž s Táňou strávili hlavně lítáním po stáji s namíchanou dezinfekcí a celé stáji léčili plíseň, kterou někdo přivezl z dostihů. Půlka koní byla olezlá tak, že jsme je ani nemohli jezdit. Takže vlastně ani nevím, jak jsme mohli utrpět šest vítězství.

Před čtrnácti dny jsi v Karlových Varech zaznamenal svůj první trenérský double. Jak jsi ho prožíval?

Držel jsem se stranou od všech a pozoroval naše šťastné majitele s rodinami, jak si vyměňují zážitky. To byla pro mě největší radost. Statistiky mě moc nezajímají, protože když nemáte štěstí, můžete se stavět na hlavu a nepovede se to. Večer Táňa „uvařila“  slavnostní večeři – samozřejmě vajíčka, koukli jsme na to a šli spát. Druhý den už to bylo všechno dávno...

Stejně jako vloni i letos máte slibně rozjetou sezónu. Jaké jsou ambice?

V zimě odešel Sting River a hned z kraje sezony jsme se museli rozloučit s Tobrukem. Doma máme docela lazaret a nemůžeme se z toho vymotat. Ale neskládáme zbraně a budeme bojovat, aby byla ta letošní sezóna ještě lepší, než ta loňská.

Povídali jsme si o všem možném a podle tvých odpovědí tipuji, že právě teď žiješ svůj sen. Máš nějaký konkrétní, který by sis rád splnil?

Nemám konkrétní sen. Sním o každém ročkovi, co k nám přijde, že z něj bude grupovej kůň. Celý život mi říkají, že jsem snílek, ale zatím vše,  co jsem si kdy vysnil, se také stalo. Takže si budu snít dál a uvidíme. 

foto: Pavla Pechmanová, Monika Smolková, Marcela Kozová a Lenka Janatková