Je napůl Češka a napůl Slovenka, pochází z Kadaně a studuje víceleté gymnázium. Má ráda brynzové halušky, tmavě modrou barvu a svůj volný čas nejčastěji tráví s rodinou či zvířaty, která, jak věří, jsou její budoucnost. Liliana Smišková, amatérská jezdkyně, která letos odstartovala svou dostihovou kariéru a v sobotu se na mosteckém Hipodromu radovala z premiérového triumfu v sedle hnědky Summer In Pink...

Lili, jaká byla vaše cesta ke koním?

Už ve čtyřech letech jsem začala chodit do stáje v Březně u Chomutova k Denise Budákové, kde jsem se v pony školičce učila úplné základy, od péče o koně až po první ježdění. V pěti letech jsem pak na doporučení Denči dostala svého prvního poníka, s nímž jsem absolvovala pár menších závodů. A ačkoliv jsme se po krásných sedmi letech s poničkou rozloučili, toto období pro mě bylo nesmírně důležité a ráda na něj vzpomínám.

Kdy poprvé a u koho jste se setkala s dostihovými koňmi?

Po prodeji poníka mi kamarádka ukázala videa ze stáje Miroslava Nieslanika, kde tehdy sama jezdila. Nabídla mi, že mě tam vezme, a já neváhala. Nejprve jsem pomáhala ve stáji, učila se, jak to v dostihovém prostředí funguje, a pozorovala, jak se koně sedlají a připravují. Postupně jsem začala jezdit na různých koních v kolotoči a později i na dráze. Letos v květnu to bylo už pět let, co do stáje chodím. Z tušimické stáje rodiny Nieslanikových se stal můj druhý domov, za který jsem moc vděčná.

Od začátku jste toužila jezdit dostihy?

Když jsem poprvé vstoupila do stáje Miroslava Nieslanika, ani ve snu by mě nenapadlo, že za několik let pojedu svůj první dostih. Vždycky jsem měla spíš oči upřené na parkur, a proto mě cesta k dostihům překvapila, nicméně o to víc si jí vážím.

Váš první start se odehrál relativně nedávno, před třemi měsíci na závodišti v Karlových Varech, kdy jste debutovala v sedle Fanushe. Jaké byly první dojmy?

To, že jsem si Fanushe odkoupila právě ze stáje Miroslava Nieslanika, dodávalo mému prvnímu startu v sedle ještě větší význam. Dojmy z prvního dostihu byly úžasné, měla jsem po boku ty nejbližší a společně jsme vybojovali krásné třetí místo.

Na první životní vítězství jste nemusela dlouho čekat, zrodilo se v sobotu 13. září v Mostě, kdy vaší partnerkou byla temperamentní klisna jménem Summer In Pink. Jak jste prožívala samotný dostih, v němž jste nepatřily k favoritům?

Průběh dostihu byl lehce překvapující. Po startu mi trochu pulovala, tím pádem jsem se dostala na špici a usadila si klisnu na bariéru. Celý dostih byla Summer dost chtivá. Cítila jsem, že máme nějaký ten náskok před zbytkem pole, a tak když jsme točily do posledního oblouku, pohlídala jsem si ji a počkala až do cílové roviny. V posledních metrech jsem klisně věřila, že to dokáže a nikdo už k nám zezadu nepřišel.

V paddocku jste to s pozdější vítězkou neměla vůbec jednoduché...

Klisna po nasednutí občas taková je, má svoje nálady. Petr Nieslanik si ji vzal, já sesedla a šli jsme na dráhu. Na dráze už pak proběhlo vše bez problémů.

Získat náskok, a ten udržet až do cíle, takové bylo ordre?

Ordre jsem měla trochu jiné. Počítali jsme s tím, že Minor půjde zepředu. Udělá nám klidný dostih a já se budu držet za ním. To sice nakonec nevyšlo, ale dostih se povedl i tak.

Pátý start, první vítězství, to vypadá na více než slibný rozjezd kariéry. Jaké byly bezprostřední pocity, když jste minuly cílový sloupek?

Když jsem projela cílem, nevěřila jsem v tu chvíli, že jsme vyhrály, jen jsem se usmívala a byla neskutečně šťastná, byl to krásný pocit. Nicméně měla jsem tušení, že to mohlo vyjít. Byly jsme outsiderky a upřímně s tímhle vítězstvím nikdo moc nepočítal. O to krásnější bylo a moc děkuju celému týmu za podporu.

Vaší stáji se dlouhodobě daří a sbírá úspěchy i v mezinárodním měřítku. Jaký je podle vás recept na úspěch v podání rodiny Nieslanikových?

Myslím si, že náš tým ve stáji je skvělý. Vzájemně se podporujeme, učíme se a sbíráme zkušenosti. Trávíme spolu čas i mimo koně a tím je kolektiv silnější.

Na dostihovou jezdkyni jste opravdu vysoká. Jak si udržujete nízkou váhu a čím ladíte kondici, která je pro jezdce klíčová?

S váhou zatím nemám problém, navážím i 54 kilogramů, když si dávám menší porce. Jinak jím úplně normálně. Miluji brynzové halušky, zapečené brambory s masem a smetanou a různá italská jídla. Kondici si udržuji tím, že jezdím ve stáji, běhám a cvičím. Moje výška není sice pro dostihy úplně ideální, ale nějak se s tím musím smířit.

Když hovoříte, působíte velmi uvolněným dojmem. Jste spíše extrovert, nebo zdání klame?

Pokud jsem se svými lidmi, jsem určitě extrovert, jinak ale spíše introvert. Uvědomila jsem si, že není důležité mít kolem sebe hodně lidí, ale mít ty správné. Proto si držím jen ty, u kterých vím, že jsou upřímní a že mají dobré srdce.

A to máte jistě i vy, která byste se ráda v budoucnu věnovala veterinární praxi...

Odmalička se pohybuji kolem zvířat, takže zvířata jsou pro mne jasná volba.

Máte nějaký citát nebo motto, kterým se ve svém životě řídíte?

Všechno se děje z nějakého důvodu. Co se má stát, to se stane.

A to máte pravdu. Co byste si přála v dostihovém sportu dokázat?

Chci se pořád zlepšovat a učit se další věci. Budu vděčná za každou zkušenost a příležitost, která mi v tom pomůže.

foto: Bohumil Křižan, Monika Suchánková, Monika Smolková, Marcela Kozová a Pavla Pechmanová