Na rozhovor s ní jsem se velmi těšila. Už několikrát to bylo tzv. na spadnutí a po sérii umístění přišel v létě konečně vytoužený triumf. Dlouho ale nezůstalo u jednoho a hned o několik týdnů později mohla sedmnáctiletá Petra Manová slavit v Mostě svůj první životní double. O prvních krůčcích v Ponylize, ježdění mezi profesionály, o rodinných příslušnících, kteří žijí stejně jako ona koňmi i velkých snech, které se plní, jsme si povídali s dívkou, která miluje červenou barvu, ráda sleduje filmy na Netflixu a dobrovolně se stala vegetariánkou...

Peti, vaše pedigree je z obou stran čistě dostihové. Byla vůbec šance se ježdění a koním nějak vyhnout?

Prakticky ne a ani jsem o tom nikdy neuvažovala. U koní jsem vyrostla. Máma je z dostihové rodiny, a protože i táta se dostihům od mládí věnuje, moje kroky byly celkem jasné. Navíc dětství jsem strávila u dědy ve stáji, kam když přišli první poníci, skoro jsem z nich neslezla. (smích)

Vaše jezdecké začátky se váží k Ponylize, kde jste sbírala úspěchy v sedle Lotara...

Co se týče Ponyligy ze začátku mě asi nejvíce podporoval taťka. Pak se přidali mamka, teta i děda. Začínala jsem na naší hodně temperamentní poničce, ale po dvou sezónách jsme kvůli jejímu stáří pořídili Lotara. Lotar byl můj velký učitel. Byl nesmírně klidný, ale zárověn s chutí závodit, takže nejlepší parťák do začátků. Ponyliga mi dala skvělý základ pro ježdění dostihů.

A s dostihy jste začala hned, jak to bylo možné. S amatérskou licencí jezdíte už druhým rokem. V čem vidíte největší rozdíl oproti ježdění dostihů v Ponylize?

Rozdíl je určitě v zodpovědnosti a přístupu k trenérovi, ale i ostatním jezdcům v poli. Zatímco v Ponylize jedete proti pár poníkům a kontakt s nimi je minimální, v dostihu běží třeba i 16 koní, a to už je opravdový rachot. Hodně mi pomohlo, že jsem své první starty  absolvovala na Lady Sophii, tedy na koni, kterého jsem znala z práce, a tak jsem věděla, jak se bude chovat. To je pro začátečníka opravdu velká výhoda.

Jezdíte nejen dostihy určené pro žákovské a amatérské jezdce, ale objevujete se i v dostizích s profesionály. Už vás mezi sebe přijali? A co tréma – byla ze začátku, nebo se vás drží stále?

Nervózní jsem pořád,  ale teď už méně. Myslím, že s počtem startů už mě ostatní berou lépe a i já už se mezi nimi necítím jako někdo cizí.

Dostihy jezdíte za vydatné podpory celé rodiny, včetně dědy Josefa Vašiny, který na vás nedá dopustit...

Děda toho pro mě dělá neskutečně moc, bez něj bych nikdy nebyla tam, kde jsem teď. Vděčím mu za mnohé, třeba i za skvělý start do dostihového provozu, když naši ročku Florance vyměnil s paní Zachrlovou za Lady Sophii. Nebylo to pro něj vůbec jednoduché, ale udělal to, abych měla zkušeného koně do začátků. A byla to právě naše Sophina, která mě naučila všechno potřebné a prošla si se mnou i můj debut. S dědou máme doma pár koní, které společně s mojí tetou Terezou děláme pro radost.

A radost veliká v podobě prvního životního vítězství se zrodila 3. srpna 2025 na závodišti v Karlových Varech. Jak jste to prožívala?

Prvního životního vítězství jsem dosáhla na New Moonovi od Jany a Tondy Manových. Tonda je brácha mého táty, tedy můj strýc. O prázdninách jsem u nich týden byla, a tak nějak se to sešlo, že právě od nich jsem dostala šanci jezdit v Karlových Varech. Když jsem projela cílem, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem opravdu vyhrála, měla jsem neskutečnou radost... Navíc to se mnou prožívala celá moje rodina – rodiče, babičky, děda i spousta mých přátel, co mě vždy podporují.

O šest týdnů později jste se radovala v Mostě z premiérového double. Věřila jste, po zveřejnění startovních listin, že by to mohlo klapnout?

Věděla jsem, že sedím na dobrých koních. S Time To Soar jsem předtím už absolvovala jeden start a udělala na mě dobrý dojem. Ria (Rio Lub – pozn. red.) měl můj táta teprve krátce, ale měla jsem tu možnost ho jezdit doma, kde se nejevil vůbec špatně. Takže u obou koní jsem počítala s tím, že když se všechno povede, mohlo by to být fajn, ale že z toho bude rovnou double, to jsem nečekala. Bylo to druhé vítězství pro strejdu a první vítězství pro taťku, takže krásný zážitek plný emocí…

Jakou školu aktuálně navštěvujete a jak vypadá váš klasický den?

Studuji Střední školu dostihového sportu a jezdectví obor Chovatelství se zaměřením na dostihový sport. Školu mívám docela dlouho, takže hned po vyučování pospíchám do stáje, kde mě většinou ještě čekají jeden nebo dva koně na ježdění. A pak samozřejmě práce ve stáji. I proto většinou přes týden přespávám u babičky a dědy, a  jen když není tolik práce, jedu k mámě do Benešova.

Jste skromná, pracovitá a moc milá. Jak si udržujete nízkou váhu a kondici a zbývá mám někdy i pár chvil pro sebe, kdy trávíte čas jinak než u koní?

Váha se mi zatím drží dobře, nejsem moc vysoká, takže ani těžká a v kondici mě udržují koně,  které jezdím každý den doma po škole. Mým největším koníčkem jsou koně. Doma mám od mamky appaloosu Popiho a jemu se ve volném čase věnuji. Když je čas, ráda jdu s kamarádkami do kina a v zimě jezdíme na hory, kde mě baví snowboard. Obecně mám ráda kolem sebe veselé a přátelské lidi a přesně takovou partu máme doma ve stáji.

Máte za sebou zatím 38 startů a z nich 3 vítězství a 19 umístění tzv. na tabuli. Jaký je váš dostihový sen? A co byste si přála v dostihovém sportu dokázat?

Asi každý sní o tom, aby byl nejlepší v oboru, který dělá a má ho rád, a to je i můj sen. Zatím zůstanu u amatérské licence, abych mohla využít váhové úlevy, které jako amatér mám. Díky střední škole v Chuchli se můžu mezi profesionály v budoucnu zařadit.

Ve svém věku přesně víte, co chcete a jdete si cílevědomě za svým. Na závěr prozraďte v jakém znamení jste se narodila?

Jsem narozena přesně na hraně dvou znamení, takže podle data jsem Panna, ale podle toho, jaký jsem bordelář jsem určitě Lev. 

foto: Pavla Pechmanová, Zdeněk Tichý, F. Malý a archiv Petry Manové