Jeho kariéru nezdobí šampionské tituly ani série velkých vítězství, přesto je jako člověk i jezdec výjimečný. Má neuvěřitelný cit pro koně, srdce na pravém místě a i přes svou výšku už pětadvacet let drží ručičku váhy v pozoru, aby si plnil své sny. O sezóně, v níž utrpěl nepříjemné zranění, o příležitostech, kterých není mnoho, ale i o rodině, která je jeho prioritou, jsme si povídali s Jakubem Pavlíčkem.

Jakube, jaká byla z vašeho pohledu uplynulá sezóna?

Až na úraz, ze kterého jsem se zvládl rychle vrátit zpět, vše plynulo tak nějak ve starých šlépějích. Aneb když chce člověk víc jezdit, musí mít za sebou stáj, a tu já nemám. Jezdeckých příležitostí tedy nebylo mnoho, nicméně mě to netrápí. Ježdění už beru spíš jen jako zpestření. Nicméně pořád mě baví, naplňuje, a když přijde nabídka, rád po ni sáhnu, to nepopírám.

Zimní měsíce, kdy se pomalu rozbíhá příprava na sezónu, jsou časem bilancování. Co tě vloni z profesního hlediska nejvíce potěšilo?

Potěšil mě Kissi Sturm, který dokázal i v jedenácti letech, že nepatří do starého železa a vyhrál v Praze. A pak listopadová Budapešť – jezdil jsem tam pět koní a se všemi jsem byl za peníze, přičemž v hlavním dostihu jsme byli druzí nedaleko od vítězství.

Za necelý týden proběhne v Národním domě na Vinohradech Galavečer českého turfu, kde budou oceněni ti nejlepší. Jaký počin vloni nejvíce zaujal tebe?

Zaujal mě Jawwal, který ukázal, že je vážně dobrý a má na grupové scéně co dělat. A osobně mě potěšil David Liška. Je to borec, což prokázal i v Německu. Když ještě jezdil v ČR, rád jsem ho obsazoval na své koně. Myslím, že David jezdí fakt dobře a moc mu fandím.

V souvislosti s Davidem jsme zmínili tvé koně – kolik jich aktuálně máš a jaké jsou s nimi plány?

Aktuálně mám dva koně, Kissi Sturma a Manaviho, kterého jsme koupili ve Francii. Ten zatím zůstal trochu za očekáváním, a to hlavně kvůli psychice. V práci ho jezdí převážně moje žena Zuzka, která si s ním rozumí. Je s ní daleko klidnější než se mnou a vyhovují si. Navíc ho jezdí ráda, což mě těší. Kissi Sturm, to už je za ty roky spíš víceméně rodinný příslušník. Když mu všechno sedne, stále umí utíkat. Ano, omezují ho jisté zdravotní problémy, ale tuhle sezónu ještě zkusíme. Je mu dvanáct, je to jeho poslední štace, uvidíme...

Pokud vím a jsou-li statistiky JC ČR úplné, jsi jediným aktivním žokejem, který je zároveň chovatelem. Jaké to je jezdit koně, které si vypipláš odmalička?

Upřímně v tom nevidím zásadní rozdíl. Nicméně je pravda, že člověk má pak ke koni asi trochu hlubší vztah a bere na něj větší ohled. Chovat koně v ČR je docela složité a nákladné a pro mě, vzhledem k tomu, že už nemám chovnou kobylu, je to aktuálně uzavřená kapitola.

Pracuješ v dostihové stáji Březová pro Jiřího Draga. Kdy se stíháš věnovat svým koním a kdo ti pomáhá?

Koně dělám ráno před tím, než jdu do práce, a pak po práci. Vydatně mi pomáhá moje milovaná žena, já jezdím jednoho, ona druhého a pak máme oba velkou radost, když se něco povede na dráze.

To věřím. Tvou ženu lidé znají nejen v souvislosti s tebou, ale také jako půvabnou hostesku ze slušovických slavnostních ceremoniálů. A propos, jak jste se poznali?

Začínala u Pavla Vrby, který už nějaký čas netrénuje, pak byla u pana Havlíčka, kterého jsem si vždycky moc vážil. Ač to pro někoho mohl být trochu morous nebo despota, koně měl vždy v pořádku a dělal pro ně první poslední. A byl to vlastně on, kdo nás seznámil...

Povídej...

Jednou jel do Slušovic na práci a chyběl mu druhý rajťák. Oslovil mě a se mnou jela práci právě Zuzka. Od první chvíle se mi líbila, moc mě zaujala, a upřímně řečeno, už jsem se těšil zase na další příležitost, kdy ji uvidím. Často jsme si pak povídali a protože jsme si rozuměli, dali jsme se dohromady.

Žena pracuje také u koní, nebo jsou pouze jejím hobby?

Koně ji neživí, pracuje v administrativě v likérce Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Po práci, když má chvilku, pak vyšívá loga na dostihové čapky a pracovní oblečení a šije koním deky. To ji baví.

O své ženě mluvíš s nadšením a obdivem...

Zuzky si moc vážím, protože se mě vždycky zastane, vždycky mi pomůže, je mojí pravou rukou, bez které bych se neobešel. A i když jí to možná někdy nedávám dostatečně najevo, myslím, že tohle ví. Znamená pro mě strašně moc, stejně jako naše dcera.

Dcera Sandra, které bylo v září pět roků. Co baví malou slečnu? Jsou to také koně jako v případě jejích rodičů?

Ráda s námi tráví čas u koní, pomáhá nám a už také jezdí, ale jen v sedle s madly. Má ráda cvičení, hudbu a všechna zvířátka bez rozdílu. Je dost přemýšlivá, ale zároveň aktivní. A po kom je víc? Je tak napůl, ale poslouchá víc maminku než mě, tak je to nastavené.

Od rodiny se zase vraťme k dostihům, a konkrétně k tvému pádu, k němuž došlo při prvomájovém mítinku v Lysé nad Labem. Co se tehdy přihodilo a na jak dlouho tě toto zranění vyřadilo z provozu?

Stalo se to až za cílem, podél bariéry jela holčina, která tam neměla prostor a svého koně nezvládala, a tak jsme oba spadli. Překlopil se na mě kůň, ale odešel jsem po svých do vážnice. Pak už si jen pamatuju, že mě polil studený pot, začal mi padat tlak a já se nemohl nadechnout. V tu chvíli mi proběhlo před očima, že manželku a dceru už nikdy neuvidím. Byl to zvláštní pocit...

To věřím, odnesl sis i poměrně dost zranění...

Měl jsem zlomených šest žeber, klíční kost a propíchnutou plíci. Rekonvalescence ale byla poměrně rychlá, už za měsíc jsem byl v práci a za dva jsem byl už v plné polní.

Když je člověk zvyklý celý život fungovat v režimu 24/7, rozhodí ho, když se ocitne nějaký čas mimo hru. Jak to bylo u tebe?

Bylo to období, kdy jsem se musel spolehnout na pomoc rodiny a přátel. Manželka si vzala home office, připojil se i bratranec David a Honza Demele, kteří mi pravidelně jezdili Kissi Sturma. O koně se starala i mamka, která nám pravidelně pomáhá, nejen když jedeme na dostihy. A víte co jsem zjistil? Když jsem tam nebyl, nic se nezměnilo. Uvědomil jsem si, že každý jsme nahraditelný, ve stáji i doma všechno pokračovalo i beze mne. A když byl náš Manavi v Bratislavě třetí a já to sledoval na notebooku ještě v nemocnici, měl jsem velkou radost, jak to všichni zvládli.

Je ti čtyřicet a celý život bojuješ s váhou. Jaké jsou v současnosti tvé ambice týkající se ježdění?

Do stáje ve Slušovicích, kde pracuji, jsem nastupoval jako pracovní jezdec. Tak to bylo a je. Příležitostí moc není, ale beru to s nadhledem – co přijde, to přijde. Když dostanu koně, který pode mnou pojede, může to být ještě dobré. Jinak velké ambice už nemám, jak už jsem zmínil, nemám za sebou velkou stáj, jejíž koně bych mohl jezdit, a navíc v ČR více než jinde platí, že trenéři a majitelé raději posadí někoho s úlevou, než aby posadili dobrého jezdce a koni přidali nějaké to kilo navíc. Tak to je a nic se na tom dlouhodobě nemění.

Já věřím, že šanci dostaneš, už jen kvůli tomu, jak dokážeš koním naslouchat a vyhovět. To byla vždy tvoje velká deviza. Na které z koní, které jsi během kariéry jezdil, vzpomínáš nejraději a patří podle tebe do kategorie výjimečných?

V první řadě by to byli Urodos s Ulan, tedy dvojice, kterou trénoval Pavel Tůma a s nimiž jsem získal klasická vítězství, kterých si moc vážím. Dalším by byl Dux Scholar. Byl to nejlepší mílař, který tady v té době byl a já měl tu čest, že mi ho pan Šavujev půjčil. Byl to tehdy v Karlových Varech dostih jeho tří koní – Dux Scholara, Mikhaila Glinky a Green Destinyho. My skončili sice druzí, ale ten pocit, který ve mě tento kůň zanechal, přetrval. Byl z jak jiné dimenze...

Z jiné dimenze byl i svéhlavý Trip To Rhodos...

Díky mé chybě nevyhrál St Leger, nestydím se za to, prostě se stalo. Byl to nejlepší kůň, na kterém jsem kdy seděl, což potvrdil i pozdějšími výsledky. Nebyl jednoduchý, muselo se na něj přijít... A velká srdcovka byl i Age Of Jape, výborný kůň, který toho vyhrál spoustu, mj. Trojkorunu. Byl jsem rád, že jsem ho mohl alespoň jednou jezdit.

To je skoro historie, kterou dnešní mladí už neznají. Kdo z nich se ti líbí a přál bys mu, aby jednou vládl šampionátu a třeba šel ve stopách Davida Lišky a prosadil se i v zahraničí?

Líbí se mi Adam Šebesta, jestli bude fungovat jako vloni, vidím to s jeho kariérou slibně. Stejně tak bych rád vyzdvihnul Jožku Takácse, nejen proto, že spolu pracujeme v jedné stáji a rozumíme si, ale kvůli tomu, že se mi jako jezdec líbí. Kdyby dostal víc příležitostí a přidal na razanci v cílové rovině, byl by z něj velmi dobrý jezdec.

Roky člověk nezastaví,  a proto se nabízí otázka, jak vidíš svou další budoucnost u koní? Dokážeš si představit, že bys žil bez nich?

Dokážu i nedokážu. Kdyby to bylo nutné a rodina si to přála, tak samozřejmě ano. Ale manželka si mě jako jezdce brala, ví, že mě práce těší a vždy mě ve všem podpořila, tudíž si myslím, že by nebyla ráda, kdyby viděla, že nejsem šťastný.

Začátek roku je vždy časem různých předsevzetí a přání, jaké je to letošek to tvé?

Aby celá naše rodina byla zdravá a šťastná, nic víc, nic míň. A kdyby udělal ještě radost Kissi Sturm, byl by to příjemný bonus.

foto: Miro Abík, Karel Němec, Pavla Pechmanová, Adam Lovecký, archiv závodiště Bratislava a archiv Jakuba Pavlíčka