Do Švýcarska šel původně jen na zkušenou a vydělat si nějaké peníze navíc. Z plánových pár měsíců se nakonec stalo sedm let. Sedm let, kdy sice pracoval u koní, ale dostihový svět se mu uzavřel. Teď se po návratu domů pokusí o comeback, vědom si svých limitů i předností. Bez závazků ke konkrétní stáji, s odhodláním dát do toho vše. Uspěje?

Michale, co tě přimělo vrátit se domů?

Když jsem do Švýcarska odcházel, potřeboval jsem změnit prostředí, chtěl jsem poznat něco jiného, vydělat si. Teď po letech už mě to táhlo domů. Vídat zase lidi, které mám rád, vrátit se na místo, kde to důvěrně znám, k práci, kterou jsem nepřestal milovat, i když jsem se jí kvůli rodině dobrovolně vzdal.

V říjnu jsi po "akci blesk" zamířil na Pavlin Dvůr...

Kontaktoval jsem kamaráda Tondu Mana, který vše rychle zmenežoval, zajistil mi bydlení i práci a nakonec i odvoz z Berlína, kde jsme se potkali na dostizích. Za pomoc i vše ostatní jsem mu moc vděčný.

Na Pavlin Dvůr ses vrátil už poněkolikáté. Jaké to je, přijít na stejné místo, ale do nově složeného týmu, který sbírá úspěchy doma i v Německu? 

Je to fajn. Máme hodně koní, stabilní tým, který by ještě možná potřeboval trochu rozšířit, ale nejsou lidi. Je pravda, že takhle to zvládáme taky, jen jsme v práci občas dýl, aby všichni koně dostali to, co jim náleží, tedy opravdovou péči. Samozřejmě vždy je co zlepšovat, ale tady nám to klape, a to díky naší "Mama Jane" a veliteli Tondovi.

Díky Manovým ses mohl vrátit k ježdění dostihových koní a úvahám o comebacku. Jak dlouho trvalo, než ses přepnul do dostihového módu?

Ježdění je jako plavání. Chvíli to bolí a musíš si to znovu osahat, když máš za sebou delší pauzu. Teď už se cítím dobře, a protože jsem malý a lehký, nebudu mít problém ujezdit malou váhu. Zanedlouho se k nám přidá i Milan Zatloukal, s nímž se znám už od školních let a také z práce u Miro Weisse. Přes zimu byl v Německu a na jeho návrat už se všichni těšíme. Sezóna se blíží...

Aktuálně řešíš přezkoušení na obnovení jezdecké licence. Co si od svého případného comebacku slibuješ?

Můj návrat je jako sázka do loterie. Žiju sám, mám už nějaký ten věk a tohle je moje poslední šance zkusit to. Možná se na to někteří budou koukat skepticky, ale i ty chápu. Možná nikdo nezavolá, i na to jsem připraven. Ale jestli dostanu šanci, dám do toho vše. Zbytek bude záležet na koních, a pak také trochu na štěstí.

Bereš to s rozumem a nemáš přehnaná očekávání...

Myslím, že jsem soudný, když to půjde, půjde, když ne, nebudu to lámat přes koleno. Pokud se nebude dařit, klidně to položím a kariéru odpískám. Je mi 39 roků, a to není málo. Nebudu nikoho obvolávat, nikoho přemlouvat, aby mě posadil. Nedělal jsem to ani dřív a také doba už je někde jinde. Tohle už moc nefunguje...

Pracuješ v jedné z nejúspěšnějších tuzemských stájí. Stáji, která má potenciál ještě růst a vysílá své koně během víkendu i na několik závodišť najednou. Takže šance na uplatnění nevypají vůbec špatně...

To je sice pravda, ale já s nikým žádnou dohodu nemám. Kdo zavolá, tomu pojedu. Jsem zdravý, cítím se dobře a pro to, abych se vrátil, udělám maximum. Samozřejmě budu rád, když mě osloví moje domovská stáj, ale jen za předpokladu, že budou opravdu chtít, abych pro ně jel. Pokud ne, nebudu jim to zazlívat. I tak už pro mě udělali víc než dost.

K návratu do dostihů tě motivuje i snaha ukázat své malé dcerce, že táta za něco stojí...

To je pravda. A jít si s ní pro pohár za vítězství, by pro mě znamenalo víc než vyhrát Derby.

Malé Emmě je šest roků. Zdělila lásku ke koním?

Já nechtěl, aby byla u koní, ale je. Nebojí se, je do nich blázen, dokonce chodí do Ponyklubu. Já bych ji raději viděl s tenisovou raketou, ale když jí to těší, jsem šťastný i já.

Šťastný, že je spokojená, ale i lehce smutný, protože jste dlouhodobě odloučeni...

S její maminkou už spolu nejsme, holky zůstaly ve Švýcarsku, kde mají život, jaký jim vyhovuje. Nicméně téměř každý den si voláme a na všem jsme se domluvili. Na prioritách, které oba vyznáváme, na návštěvách, výchově.

V tuzemském turfu se za sedm let, co jsi byl pryč, hodně změnilo. Aktuálně je to třeba nadvláda žen, které vloni obsadily první příčky rovinového šampionátu, a ten tak premiérově kopíroval Ladies Cup. Jak tenhle fakt vnímáš?

Holky jsou tu šikovné, některé jezdí opravdu dobře a přiznávám, líbí se mi moc. Třeba Anička Lebdušková nebo Petra Zedková. Jezdí jako kluci, přehazují si bič a jsou schopné koně ve finiši vyjet jako kluk, přitom ujezdí 52 kilogramů.... Myslím, že tento trend je ale celosvětový. I v zahraničí je stále víc dobrých děvčat. Třeba Hollie Doyle nebo Sibylle Vogt, před takovými já smekám. Do každého dostihu musí jít člověk prostě s tím, že ho holky porazí. A když si připustí, že se to může stát, má z poloviny vyhráno. Holky už dávno nejsou ty, které lze podceňovat, ale jsou to rovnocenní soupeři. 

foto: Zenon Kisza, Eva Kopečná a archiv Michala Macha