Má vytříbený vkus a když ji potkáte na dostizích, je vždy elegantní a krásná. Zároveň se ale nebojí vzít do ruky pilu nebo vrtačku a vyměnit kancelář za dílnu. Je součástí rodinné stáje Staňka-Uherčice. Koně, práce, rodina a cestování jsou věci, které se v jejím životě přirozeně prolínají, Jana Staňková.

Jani, koně tě provázejí odmalička, pokud vím...

To je pravda. U koní jsem vyrostla a díky tátovi byli běžnou součástí našeho každodenního života. Když byl táta mladý, jezdil parkury.

Jezdil parkury, nicméně koně, které pořídil, od začátku směřoval do dostihového provozu...

Naše stáj vznikla zhruba před 20lety na základě dlouholeté spolupráce mých rodičů s jedním pivovarem, podle kterého vznikly i žlutočerné barvy stáje. Tehdy pořídil první dostihové koně. První úspěchy nám přinesla klisna Perla a Pyšná Princezna z chovu pana Ševčíka, na kterého moc rádi vzpomínáme.

Právě tyto dvě klisny rozjely úspěchy vaší rodinné stáje...

Perla byla výborná skokanka, překážky jí bavily... Pak ale přišlo docela brzy zranění. O tři roky starší Pyšná Princezna strávila na dráze sedm sezón, pětkrát vyhrála a jejím asi největším úspěchem byl triumf ve dvojkové Letní ceně klisen v Karlových Varech. Pyšná Princezna se stala rodinnou srdeční záležitostí. Po dostihové kariéře si ji táta nechal a začal s chovem. Dnes po ní máme dva odchovance v tréninku a jsme vděční za práci Michala Dema a Jakuba Spáčila s Čendou Odložilem.

Chová-li člověk koně, prožívá úspěchy i neúspěchy svých svěřenců o to intenzivněji...

Každé vítězství má pro nás obrovskou hodnotu, protože se za ním skrývá společný rodinný příběh, počínající vstáváním ke kamerám před porodem a končící momentem, kdy mladí odjíždí do tréninku. Naše koně jsou odchováni "na dvorku s poníky". Není to pro dostihový sport běžná cesta, ale o to větší radost z toho máme.

To věřím, zvlášť když se v posledních dvou letech opravdu daří. Co bylo vaší inspirací při vymýšlení jmen?

Jména jsem vybírala já. O tom, že to bude "Princezna a Princ" nebylo pochyb, zbytek pak vyplynul z okolností. Protože Valentýna je narozena 14. února, je to Princess Valentine a Princ je potomkem Chardonney Tcheque, proto Princ Tcheque.

Své svěřence máte v tréninku u mladých, začínajících trenérů – Michala Dema a Jakuba Spáčila, proč tato volba?

Michala jsme si vybrali na základě dlouholetého přátelství. Věděli jsme, že chce trénovat, a náš odchovanec byl vlastně jeho prvním koněm v tréninku, mimo koní pana Draga.

Co na spolupráci s Michalem nejvíce oceňujete?

Je to určitě jeho profesionální přístup, styl tréninku a přístup k menežování koní do dostihů. S Princess Valentine, která není povahově úplně jednoduchá a je pozdní, si poradil tzv. na první dobrou.

Princess Valentine vloni zamířila do překážkového provozu a i tam se jí daří, o čemž svědčí dvě vítězství a jedno umístění ze tří absolvovaných startů...

Připravuje ji Jakub Spáčil, kterého jsme si vybrali z podobných důvodů jako Michala. Koním se věnují s "Čendou" Odložilem individuálně a výsledky mají opravdu zajímavé. U obou našich trenérů si vážíme toho, že s koňmi nemíří zbytečně vysoko, netlačí na ně, snaží se, aby běhali jen ty dostihy, ve kterých mají šanci na vítězství.

Aktuálně máte koně jak v rovinovém, tak i překážkovém provozu – co je pro vás jako majitele víc stresující?

Překážky jsou mnohonásobně větší stres, protože je zde větší pravděpodobnost, že se něco přihodí. Každý překážkový dostih, který Valentýna minulý rok absolvovala, se mi zdál nekonečný...

Zatím jsme si povídaly pouze o koních, chovu a ambicích na dráze. Pojďme se ale vrátit na začátek, do doby, kdy jsi dostala svého prvního poníka...

To mi bylo šest let a přála jsem si ho k Vánocům. Místo hodného a učenlivého poníka však přijela černá šílená potvora, na které jsem se učila jezdit.

I první "lehce negativní" zkušenost s poníky tě však neodradila od toho, abys je začala chovat. Jak k tomu došlo?

Někdo má psy, já mám poníky (smích). Chov mě s tátou bavil natolik, že jsem se rozhodla dvě kobylky připouštět taky. Tím jsme alespoň nějak zajistili stádový odchov. Byla to krásná zkušenost, ale vzhledem k mému odstěhování od rodičů pak už časově neudržitelná. Jsem tátovi za tyhle časy vděčná.

Koně miluješ a jako červená nit se táhnou celým tvým životem. Nikdy jsi nepřemýšlela o tom, že by se stali tvojí profesí?

Vždy jsem jezdila jen pro zábavu. O práci u koní jsem nikdy nepřemýšlela. Během let jsem sice pomáhala hned několika stájím, například jako vodič, ale nikdy jsem v žádné stáji zaměstnaná nebyla. Bylo to pro mě spíš spojení pomoci, času stráveného kolem koní a dostihové atmosféry. Dnes je to podobné – když je potřeba pomoct třeba s transportem koní, jsem k dispozici.

Po gymnáziu ses rozhodla jít cestou podnikání, o co konkrétně jde?

Už osm let spolupracuji s bratrovou firmou, kde se věnujeme systémům odpadového hospodářství pro obce a města a hledáme efektivní řešení pro nakládání s odpady.

To je opravdu zajímavé, v čem spočívá tvá funkce?

Moje práce je hodně pestrá – jeden den sedím u počítače, druhý den prezentuji na zastupitelstvu někde na druhé straně republiky, jindy natáčíme osvětová videa a když je potřeba zabrat ve výrobě Biotejnerů, vrtám a řežu dřevo. A přesně to mi vyhovuje. Vedle toho se věnuji i finančnímu odvětví.

Pocházíš z Moravy, v čem je to jiné tam vyrůstat, co ti to dalo do života?

Morava obecně pro mě znamená silné rodinné zázemí. Všichni máme své životy, ale často se u rodičů scházíme a trávíme spolu hodně času. Mám ráda i naše tradice – hody, zabijačky, vinobraní…

Rodina je pro tebe moc důležitá, stejně jako děti, které svým přátelům pravidelně hlídáš na dostizích...

Věnovat se jim je pro mě vypnutí od provozních starostí, takový relax. Miluju jejich bezprostřednost a upřímnost. Kromě dětí přátel se ráda věnuji i synovcům a neteřím, které si pravidelně beru na výlety nebo prázdniny. 

foto: Miro Abík, Kamila Švancarová, Pavla Pechmanová a archiv Jany Staňkové