Ve svých pětačtyřiceti letech patří stále k našim nejlepším rovinovým žokejům. Zdobí ho dokonalý odhad tempa, jemná ruka, která platí zejména na klisny, a správné načasování finiše, které bere dech nejen sázkařům, ale i realizačním týmům, pro které jezdí. O budoucnosti v českém turfu, aktuální stájové sestavě i tříleté naději, bělce Josefově, jsme si povídali s Jiřím Chaloupkou.

Jiříku, začněme tím nejaktuálnějším, a to sobotním startem Josefovy v Jarní ceně klisen...

Bylo to pro mě zklamání, protože jsem její šance viděl na umístění mezi prvními třemi. Byli jsme až šestí a poměrně daleko od nejlepších. Ale kobyla je zdravá, a to je důležité. Zřejmě nebyla úplně v nejlepší formě, takže žádné konkrétní plány teď nejsou. Uvidíme, jak bude pracovat a teprve až se mi bude zdát, že je čas, začnu jí něco hledat.

V zimě sis při squaschi utrhl achillovku. Jak probíhá tvé uzdravování a kdy se chystáš do sedla?

Uzdravování probíhá standardně, teď, když už můžu nějak tak chodit a řídit auto, tak mě to až tak neomezuje. Nejhorší byly první dva měsíce. Za měsíc by už noha měla držet. V sedle už jsem si zkusil zaklusat, jen tak opatrně, vypadalo to dobře, ale do žádných větších akcí se pouštět zatím nehodlám. Dodržím půlroční pauzu, ale pak už mému ježdění v práci nic nebrání. Co se týče dostihů, tak letos to úplně nevidím. Za prvé nemám váhu a pak ani kondici. Myslím, že kdybych hned začal na obojím pracovat, ideálně bych byl připraven až koncem července nebo v srpnu. Letošek tedy pro mě nemá moc význam a uvidím, co příští rok. To vyhodnotím až později, podle toho, jaká bude situace.

V dostihovém sedle jsi odjezdil celkem 31 sezón, absolvoval více než 4500 startů a získal celkem 489 vítězství, z toho 90 v dostizích nejvyšší kategorie. Jak se cítíš nyní, když jsi pouze v roli trenéra?

Tahle role mi asi nevadí, má to samozřejmě své výhody i nevýhody. Nevýhody jsou finančnícho charakteru. Když nejezdím dostihy, nemám takové příjmy a hodilo by se mi víc koní do tréninku. Že nejsem tolik v sedle v tréninku, mi až tolik nevadí, člověk má čas připravit jiné věci – třeba další koně nabandážovat, jít se podívat na dráhu, zavřít východ... Je to jiný systém, než na který jsem byl roky zvyklý. Trénování ze země není problém, člověk se může víc na některé věci zaměřit, soustředit. Když se nehubne, což je náročné na psychiku, je to úleva.

Po těch letech nevěřím, že ti ježdění dostihů nebude chybět...

Tak určitě, trošku mi chybí, ale moje kariéra by asi už nebyla dlouhá, je tu nějaký věk... Teď když to přišlo, je otázkou, jestli se příští rok vrátím do sedla nebo ne. To zatím neřeším, narozdíl od toho, co podniknout, abych mohl jako trenér fungovat i nadále.

Na závodišti ve Velké Chuchli aktuálně připravuješ šestici svěřenců, přičemž nejstarší ze sestavy je šestiletý Le Rozel, který už letos absolvoval start ve Francii...

Třetím místem ve Francii mě potěšil. Sice to nebyl těžký dostih, ale líbil se mi jeho projev a i v práci se mi líbí. Jsem s ním teď spokojen.

Stejné dostihové barvy jako Le Rozel a tříletá hvězda stáje Josefova, tedy majitele Josefa Zeithamera, hájí od letošního roku i líbivý hnědák s originálním jménem – You Problem...

Jeho debut nebyl nic převratného, hlavně to bylo šité tzv. narychlo. Měl startovat hned první neděli v Praze na 1600 metrů, ale neodskočil do dostihu, takže jsme zkusili dostih za týden v Mostě. Včera v Mostě bohužel došlo k pádu v cílové rovině, kdy Evě Buriánkové vyklouzl třmen, takže nevíme, jak by přesně dopadl. Nicméně si myslím, že výkonnostní posun byl vidět. Bohužel tímhle jsme přišli o handicap, takže musíme zvážit, jestli dát ještě jeden start v Čechách nebo zkusit Francii. Uvidíme, jak strávil dostih a podle toho se zařídíme. Jinak je to sympatický kůň, ale pozdní, takže od něj očekávám, že se bude zlepšovat postupně.

Velmi pěkně se vloni uvedla hnědka stáje DS Sana Soumia. Jaký program ji letos čeká?

Soumia je pro nás velké zklamání. Měla běhat už první neděli v Chuchli, byla v dobré formě, vypadala moc dobře, ale ještě před startkou nám zakulhala na zadní nohu. Zatím přesně nevíme, co ji trápí, pravděpodobně to vypadá na nějaký svalový problém.  Dali jsme jí odpočinek, rychle se dala dohromady, ale poté, co se zapojila do větší zátěže, objevilo se to znovu. Takže mě trošku trápí. S majitelem jsme se dohodli, že dostane větší pauzu, třeba i měsíc, a doufám, že pak už bude v pořádku. Klisna se jevila moc dobře, má svou kvalitu a mrzelo by mě, kdyby to mělo být něco vážnějšího.

Další klisnou ve tvém lotu je česká odchovankyně rezprezentující stáj HIPIATER Tajmr, Lužice...

Je pozdnější, v zimě měla ještě nepříjemnost, když klopýtla a upadla, takže nám vypadla z tréninku. Teď se do něj vrací a uvidíme, jak bude postupovat dále. Určitě bychom s ní letos chtěli vyběhnout.

Benjamínek stáje, dvouletý Mahagon stáje D. C. U. Racing byl vloni zakoupen ve Francii...

Je to sympatický koník, líbí se nám, nespěcháme na něj. V práci se jeví dobře a nejsou s ním žádné problémy. Když to k tomu letos bude, objeví se na dráze, pokud ne, nevadí, uvidíme podle toho, jak mu to půjde v tréninku.

Zatímco jiné stáje bijí na poplach kvůli nedostatku personálu, ty si v tomto směru nemůžeš stěžovat...

Naštěstí! Náš stájový tým je velký, upřímně – je nás víc než koní. S prací tedy není problém, všechno zvládáme, všechno dobře stíháme, v tréninku nic nezanedbáváme. Rád bych všem, kteří se na tomto podílí, poděkoval.

Jaké jsou tvé letošní trenérské ambice? Více vyhrávat ve Francii, získat jedničkové vítězství, umístit se výš v šampionátu trenérů?

Přál bych si, aby koně dělali radost svým majitelům a vydrželi zdraví do další sezóny, to by bylo ideální.

První měsíc tuzemské sezóny je za námi a naznačil možné lídry šampionátů. Jaký je tvůj tip na vítěze mezi rovinovými jezdci a mezi trenéry?

Fandím někomu z kluků, ale pokud se ptáš na tip, dal bych letos Petru Zedkovou. Odjezdí nízkou váhu, jezdí dobře, jezdí na všech drahách i na provinciích. Co se týče trenérů, viděl bych to na Allana Petrlíka, protože je to zkušený trenér, který má za sebou slušnou základnu koní, a rovněž se nebojí je vyslat i na provinční závodiště. 

foto: Pavla Pechmanová