Známe se spoustu let a upřímně mohu říct, mám je ráda. Pár, který potvrzuje staré známé pravidlo o tom, že protiklady se přitahují, patří už třináct let nejen k majitelům srdcařům, ale neodmyslitelně i k Velké Chuchli, kde našli reprezentanti červeno-bílých barev svůj domov. O lásce ke koním, kvůli které je nutné leccos obětovat, o radosti z vlastních odchovanců i budoucnosti v dostihovém sportu, jsem si povídala s Martinou a Karlem Dobrovolnými.

Před třinácti lety jste se rozhodli pořídit si svého prvního dostihového koně. Jak k tomu došlo?

Karel: To bylo úplně jednoduché, právě v tomto roce zemřel můj táta, u něhož byla roční klisna Samanthine, která se měla na podzim obsedat. A tak jsem si ji vzal. V květnu šla k panu Vavrouškovi na výběh a od září jsem ji začal připravovat na dostihy.

Ačkoliv vše šlo podle plánu, dostihová premiéra nevyšla. Co se přihodilo?

Karel: Do dostihu neodstartovala, a tak jsme ji přesunuli do Chuchle, do školní stáje k Ferymu Mourkovi. Fery ji pak společně s Liborem Kranátem naučili chodit do boxů. 

Přesun do Prahy, který se ukázal jako nutný, přinesl své ovoce. A po seznamovacím startu v Chuchli přišlo první vítězství v Lysé nad Labem...

Karel: Po vítězství, které nám udělalo obrovskou radost, jsme ji nechali přihlášenou do St Legeru. Dostih odvodila deseti délkami a nakonec skončila třináctá, což byl dobrý výsledek. Do konce sezóny pak ještě získala dvě druhá místa a v dalším roce lehce vyhrála v Mostě a byla druhá v Ceně běloušů.

Po velmi slušných výsledcích, přišla studená sprcha v podobě zdravotních problémů...

Martina:  Čtyřikrát jsme léčili mezikostní sval...

Karel: A když se vrátil mezikostní sval na tu původní nohu, co se léčila, zařadil jsem ji do chovu.

A začali jste psát novou historii své stáje, tu chovatelskou...

Martina: Odvezli jsme ji do Krabčic, kde byl jejím partnerem nejdřív Dux Scholar a pak Zazou. Zatímco s Dux Scholarem nezabřezla, po Zazou se narodila kobylka. Měla však velké záněty a nepila. Po jednadvaceti dnech zemřela...

Byli jste smutní, ale flintu jste do žita nehodili, naopak. Pokračovali jste dál v plnění svého snu o zdravém hříběti...

Martina: Samanthine jsme odvezli do Napajedel, kde ji přeléčili, zjistili, co bylo špatně, a hned napoprvé zabřezla s Chardonney Tchequem. Jako první přivedla na svět Sweetku a ze spojení s Amico Fritzem je Kája. Takže teď máme malou a velkýho. Paradox...

Vaši koně dostali krásná a dobře zapamatovatelná jména. Přemýšleli jste hodně, jaké pro ně vybrat?

Karel: Vůbec jsme nepřemýšleli. Moje maminka, která zemřela, se jmenovala Františka.

Martina: A já jsem chtěla Sweetku, tak to Karel spojil a vznikla Sweet Franciska.

Karel: A Karlos je po mém tátovi. Pan Karel – San Carlos.

Jednoduché a zároveň dojemné, protože oba nosí odkaz vašich nejbližších. Jací jsou vaši dva čtyřnozí členové rodiny? 

Martina: U nich je problém povaha, kterou jim Samanthine tak trochu předala. Byla vždycky nervóznější, hektická. Sweet Franciska to po ní zdědila, takže ji víc trénovat nemůžeme, při větší zátěži by se pravděpodobně zbláznila. Kájík je taky hektickej, ale ten se, narozdíl od Františky, na dostihy těší.

Po celou dobu si své svěřence připravujete tzv. ve vlastní režii. Jak náročné to pro vás je?

Martina: Náročné je to hlavně pro Karla. Vstává ve 3 hodiny 20 minut a chodí domů v devět večer. Furt jede. Obdivuju ho, protože já bych to nezvládla. Vím, že tomu dává všechno, takže jsem ho nikdy neobtěžovala otázkou, aby si vybral jestli koně nebo jiný život. Vím totiž, že bez koní by byl nešťastnej...

Karel: Pracoval jsem 15 let v Německu, ve velkých dostihových stájích a tam ta práce byla mnohem náročnější, než mám dneska tady. Takže pro mě to velká zátěž není. Fyzicky. Sladit to s programem v práci? To už zátěž je. Hlavně finanční. Protože já když nepřinesu domů balík peněz, tak mám problém. 

Balík peněz, který je potřeba nejen na vaše živobytí, ale i na provoz dostihové stáje a pěkný důchod vaší první klisny Samanthine...

Karel: Finančně náročné to je, nepopírám. Zatímco manželka pracuje ve firmě, která se specializuje na hlídání objektů, převozy peněz a osobní ostrahu, já pracuji ve firmě, co vyrábí štočky a desky pro tiskárny. Abychom uživili koně, začal jsem jezdit Boltem. Takže vozím lidi a když je potřeba víc peněz, prostě jezdím dýl.

Berete si práci navíc, aby koně měli vše prvotřídní, a to je obdivuhodné. Vraťme se ale k dostihům – jak vznikl váš červeno-bílý dres, který je na první dobrou dobře zapamatovatelný?

Karel: V 90. letech jsem v Berlíně pracoval u pana Rölkeho a ošetřoval jsem koně jménem Artan, který je dodnes podle výsledků nejlepším východoněmeckým koněm. Když jsme pak měli dát dohromady dres naší stáje, převzal jsem barvy Artanova majitele, přidal Déčko a brandenburskou orlici na hrudi nahradil hvězdou. A bylo hotovo. 

Když si člověk koupí koně, má k němu určitý závazek. Pokud si ho však odchová, všechno kolem vnímá daleko citlivěji. Co jste prožívali a prožíváte, když jdou vaši koně na dráhu?

Karel: Každý start je velká psychická zátěž. A v podstatě nás zajímá jenom to, aby se kůň dostal k boxům a odstartoval. Co se stane potom už není v naší vůli a já se pak starám jen o to, aby kůň zůstal zdravý.

Martina: Naši koně běhají, jenom pokud jsou zdraví a nemají žádný problém. U nás není tlak na výsledky, takže koně běhají jen když jsou stoprocentně zdraví. Manžel to kontroluje každý den, kdyby kůň cokoliv měl, už ho na přihlášky nedá. I v den dostihů, než jde odevzdat průkazy, jde do boxu, aby se přesvědčil, že je všechno v pořádku. Naši koně mají stoprocentní péči, jídlo a všechno, co potřebují. 

Vaši svěřenci jsou připravováni na závodišti ve Velké Chuchli, jak jste spokojeni s podmínkami, které Chuchle Arena nabízí?

Karel: Já jsem spokojenej. Jsou tady sice omezení kvůli parkurům a jiným akcím, kdy dráha je třeba kolikrát jen do sedmi, ale to se mě netýká, protože já mám v té době už hotovo. A co se týká dráhy samotné, ta je perfektní, tady není co vytknout.

Často diskutovanou oblastí je jezdecké obsazení. Máte nějaké speciální nároky na jezdce? 

Karel: Každému jezdci dávám do ordre, že není potřeba, aby koně tloukl, stačí dvě-tři pobídky, a pokud kůň nezabere, tak stejně nemá šanci. K biči bych chtěl dodat, že Samanthine podala životní výkon, právě když Martin Laube v cílové rovině ztratil bič. To bylo to druhé místo v Ceně běloušů.

Martina: U Sweetky máme ten problém, že ona tím, v jakých výkonnostních kategoriích běhá, nosí pořád málo kilo. A dneska sehnat někoho na 49, 50 nebo 51 kilogramů je strašně těžký. A protože má pověst, že je trošku nervóznější, hned nám na ni také každý nesedne. Jezdce sháním většinou já. Kromě toho ještě sleduju, jak běhají naši potenciální soupeři. Za kým byli, kde byli, jak běželi, jaké měli časy. Manželovi je tohle tak nějak jedno, víceméně chce jen, aby došli domů zdraví a víc neřeší.

Karel: S kým běháme a jak, mi úplně jedno není, také si stopuju časy. Nicméně nejdůležitější je pro mě zdraví a pohoda našich koní.

Loňská sezóna byla pro vaši stáj jednou z nejúspěšnějších a i letos už máte na svém kontě jedno vítězství. Co by vás letos nejvíce potěšilo?

Martina: Byli bychom rádi, kdyby se letos Kájík dostal do dostihu běloušů. Vloni měl šanci, chtěli jsme ho dohlásit, ale po posledním dostihu dostal zánět kopyta, takže nemohl běžet.

Karel: Františka musí zůstat zdravá psychicky. Její kategorie je daná. Upřímně si myslím, že ona se přes ty čtyřky a pětky nikdy dostat nemůže, a to kvůli své povaze. I kdybychom ji chtěli někam odvézt, nemůžeme. Ani do Lysé, což by byla pro ni dobrá dráha. Prostě to nejde, neprostála by to.

Martina: My nemáme žádný velký ambice, my to děláme s láskou a jenom pro zábavu. Koně netrápíme zbytečnýma tréninkama, chodí jen to, o co si řeknou.

S vaší stájí je kromě Samanthine a jejích potomků spojeno ještě jedno jméno, a to Marilyn Dancer...

Karel: Marilyn jsme si pořídili v mezidobí, než přijde hříbě od Samanthine. Vybrali jsme si ji v Krabčicích, abych nezahálel a neztloustnul (smích). Pan Allan Petrlík ji nezařadil do tréninku, protože se mu nezdála – byla velká a byla pozdní. Počítali jsme tak se dvěma, třemi lety, nakonec z toho ale bylo let šest.

Martina: Marilyn má v současnosti slečna, která s ní skáče parkury a Marilyn to baví. Skáče i 125 cm, a protože slečna nemá velké ambice, má se Marilyn "jako prase v žitě".

Špatně se rozhodně podle vyprávění a fotografií nemá ani Samanthine, která se vrátila na místo, kde vlastně všechno začalo...

Martina: Je zpátky u pana Vavrouška v Počernicích a má se dobře.

Karel: S dalším připouštěním už nepočítáme. Po Karlosovi měla velké problémy, pravděpodobně vnitřní zranění a dva roky na sebe nechtěla pustit hřebce. Třetí rok byla u Limaria, byla březí a údajně to někde potratila.

Martina: Je to šimla, má vyndané nějaké melanomy, takže ji už nechceme trápit, protože nevíme, co bude. 

To je jasné. I když je to předčasné, uvažujete už nyní o pořízení dalšího koně, nebo Karlosem a Františkou vaše majitelská etapa končí?

Karel: Já si myslím, že Karlos nám ještě dlouho bude dělat radost. Dalšího vlastního koně už určitě pořizovat nebudeme.

Martina: Já myslím, že můj muž trochu přehání, bez koní bejt nemůže, takže to ještě zvážíme. Budu se ho snažit přesvědčit, protože dostihy jsou to, čím žijeme. Vlastně nemáme ani jiné koníčky, jen ty koně...

Koně a dceru, která je bohužel daleko...

Martina: Sabina pracuje v Uherském Hradišti, pracuje se zvířatama a do kanceláře nechce. Chce makat rukama a koně, ty má pořád ráda. Stejně jako my. 

foto: Andrea Źavadilová, Pavla Pechmanová, Marcela Kozová, Zenon Kisza, Galopp Reporter a archiv Martiny a Karla Dobrovolných