Pochází z královéhradeckého kraje a jen málokdo o ní ví, že má dvojče. Odmalička se věnuje různým druhům sportu – dělala tenis, gymnastiku, děda ji učil lézt po skalách a s rodinou ráda trávila čas na běžkách. Všechny zájmy však vždycky přebili koně. Angličtí plnokrevníci, s nimiž si vyzkoušela snad všechny disciplíny, a i teď, když je možnost, ráda opustí dostihové sedlo a odskočí si na parkur nebo na nějaké menší závody ve všestrannosti – Veronika Pavelková, jezdkyně, která v neděli 17. května oslavila v Chuchli premiérové vítězství, v sedle klisny Savage Love.

Veroniko, s koňmi neměla vaše rodina ani nikdo z vašich blízkých nic společného. Vy jste ale odmalička měla jasno...

To ano. Začínala jsem jako malá holčička u mamčiny kamarádky, která měla pár koní doma. Poté, asi ve dvanácti letech, jsem našla dostihovou stáj pana Jaromíra Hrudky staršího, kde se to vše pomaličku rozjelo. Pan Hrudka si vždy trval na tom, aby byl kůň při práci uvolněný a spokojený, a do celé mé cesty mi dal spoustu užitečných informací. U něj ve stáji jsem se věnovala spíše mladým koním, napáchala jsem spoustu chyb, které jsem pak sama po sobě musela napravit. Což ale bylo to nejlepší, co mě tenkrát mohlo potkat. Moje ambice směřovaly od začátku spíše k všestrannosti a parkuru.

A najednou jste se ocitla na Střední škole dostihového sportu a jezdectví. Proč?

Před dostihovou školou jsem studovala ještě střední pedagogickou školu v Litomyšli, maturovala jsem v období covidu a v tu chvíli přišla ta myšlenka. Nebyla jsem si jistá studiem vysoké školy a do Chuchle jsem se vlastně chtěla jen na chvíli "uklidit", a případně získat nové zkušenosti a kontakty. Víc než u dostihových koní jsem se však chytla parkurových koní pana Laštovičky. Bylo v plánu odejít, ale pak jsem ošklivě spadla. Rozhodla jsem se školu dokončit a zpětně jsem ráda, že to takhle dopadlo.

Svůj první dostih jste absolvovala ve třetím ročníku...

První start přišel docela nečekaně. Jezdila jsem už od druháku k panu Lukovi na praxe a na víkendy, ale nikdy se to netvářilo, že by byl start v blízké době reálný. No a z ničeho nic to přišlo. Pan Luka mi volal, jestli mám licenci, že za týden pojedu. A dokonce mi domluvil ještě jeden start pro pana Hlavatého. Bylo to skvělé – hned na úvod dvě druhá místa. Nikdo mi v té době nevěřil, protože mě měli zaškatulkovanou jako parkuráka.

Před necelým týdnem jste si připsala premiérové vítězství...

...které přišlo v úplně nejlepší čas. Trošku už jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší zůstat “jen” spokojeným pracovním jezdcem a mít radost z úspěchů koní, které pravidelně jezdím v práci. Věděla jsem, že sedím na skvělé klisně, která má srdce bojovníka. Ale měla jsem z toho respekt, ráno jsem přijela z dostihů z Itálie, takže jsem toho moc nenaspala a bála jsem se, aby mi nedošly síly. Klisna super odskočila („fírování“ tedy nebylo v plánu) a když už jsme byly vepředu, udělala jsem dostih pro ni a vše klaplo. Vyhrát byl neuvěřitelný pocit, vlastně mi asi doteď nedochází, že se to stalo. Ale jsem za to neskutečně vděčná – jak majitelům, tak i celému našemu týmu.

Jezdila jste klisnu, kterou velmi dobře znáte z práce. Jak jste v Bošovicích, v centrále Lukaracing, spokojená?

Spokojená jsem moc, samozřejmě ne vždy je vše zalité sluncem, ale pan Luka i jeho manželka se nám snaží pomoct a navést nás na správnou cestu. Troufám si říct, že nějaký cit pro koně mám, ale tady jsem pochopila spoustu dalších principů, pomocí kterých se člověk dopracuje ke spokojeně a s chutí pracujícímu koni. A to už vám nikdy nikdo nevezme.

To je pravda. Na dostihového jezdce jste poměrně vysoká, jak si udržujete nízkou váhu a co vás drží v kondici?

Měřím 176 centimetrů, což je na dostihového jezdce docela dost. Ale s udržováním váhy nemám problém, a to díky rychlému spalování. V kondici mě drží samotná práce a mimo to, se snažím i ve volném čase cvičit a být aktivní.

Máte za sebou šestnáct startů, právě jste načala třetí sezónu. Jaké jsou obecně vaše ambice v dostihovém sportu?

Vždy jsem chtěla dosáhnout velkých cílů, ale už k tomu přistupuji s pokorou. Budu šťastná, když dostanu další šance a budu se moci posouvat, protože se mám stále dost co učit. Takže uvidíme…. Každý malý krůček vpřed beru jako úspěch.

foto: Pavla Pechmanová, Jana Syručková, Jan Huk a archiv Veroniky Pavelkové