Její život je trochu jako houpačka, jednou jsi dole, jednou nahoře. V dostihovém sportu zažila spoustu krásných chvil, ale i řadu "pádů", s nimiž šly vždy ruku v ruce problémy se zdravím, ať už vlastní či týkající se jejích nebližších. Ty musí bývalá žákovská vicešampionka a v současné době také trenérka Anna Hůlová bohužel řešit i nyní. Mám ráda silné příběhy, jako je tento. A ještě raději, když šťastně končí. Podaří se?

Aničko, když jsme si povídaly naposledy, probíraly jsme vaše začátky u koní i peripetie týkající se vaší jezdecké kariéry a naším hlavním tématem byl Melandros, tehdy jediný kůň, kterého jste měla. Po třech letech se stáj rozrostla a vy jste se stala trenérkou. Co vás k tomu vedlo?

Jako jezdkyně jsem si splnila vše, co jsem chtěla. Časem jsem však zjistila, že kvůli váze pro mě nebude jednoduché u dostihového ježdění zůstat dlouhodobě. Mrzí mě to doteď, ale beru, že to tak asi mělo být. K trénování mě nasměrovala především touha porozumět koním ještě víc a být součástí jejich přípravy od začátku do konce. Kurz byl tedy přirozeným krokem dál.

Vaším první svěřencem byl Melandros, jehož pořízení byla tak trochu náhoda...

Původně k nám přijel s tím, že po vykastrování odjede k nové majitelce. Zájemkyně však nakonec couvla a nikdo jiný se ani za nízkou cenu neozval. Mely tedy zůstal u nás a spolu to táhneme už čtvrtým rokem. Je to složitý koník, ale myslím, že jsme si za tu dobu už sedli. Jsem přesvědčená, že on je můj životní kůň. Strašně moc mě naučil – nejen o dostizích a trénování, ale i o trpělivosti a práci s koňmi celkově.

K Melymu, který má i svůj hashtag, brzy přibyl Elektroscope...

Informace o prodeji Electroscopeho přišla od Heleny Voršilkové. V té době jsem se stěhovala z Prahy domů, protože mi zemřel taťka a nepřipadalo v úvahu nechat mamku s bratrem na farmě samotné. Nad koupí jsme vlastně ani dlouho nepřemýšleli. Krátce před mými narozeninami zazvonil telefon s tím, že se snížila cena a že by si zasloužil výběh a klidnější život. A bylo rozhodnuto. Mamka pro něj tehdy jela, zatímco já byla v práci, večer jsem pak přijela domů už jen s novou dekou, právě pro něj.

Po kariéře v zahraničí nebylo úplně jednoduché dát ho fyzicky a především psychicky dohromady...

Stálo nás to strašně moc sil, času a práce. Dlouho odpočíval, a až pak si zase znovu začal užívat "obyčejného života". O to větší radost jsme měli, když minulý rok poprvé v našich barvách vyběhl, protože se nám ho podařilo dostat do formy. Letos se měl na dráhu vrátit znovu, ale všechno se změnilo během jediného dne, kdy přišel z výběhu s oteklým okem. Nejdřív jsme si mysleli, že jde jen o poranění, ale jeho stav byl velmi špatný. Po domluvě s naší veterinářkou jsme udělali sono a zjistilo se, že Ely prodělal akutní záchvat měsíční slepoty.

Což je nemoc, s níž jste se již setkali....

Známe ji až moc dobře, protože byla diagnostikována před časem u Melandrose. Ten se před rokem vrátil z kliniky po operaci obou očí. Pan doktor nám tehdy popsal bolest při záchvatu jako extrémně silnou migrénu... Pokud se neléčí, kůň postupně oslepne. A to nechceme dopustit.

Nicméně nyní na další velmi drahou operaci nemáte...

Náklady se pohybují okolo 250 až 300 tisíc korun. Po Melandrosově operaci už bohužel další takto finančně náročný zákrok sami financovat nezvládneme, a proto vznikla sbírka na Doniu.

Sbírka, která odstartovala 20. května, a do níž už se zapojilo už více než 80 dárců...

Reakce lidí nás strašně překvapily a dojalo nás, kolik lidí chce Elymu pomoct. Momentálně se sbírka blíží k 50 tisícům, ale ještě pořád zbývá podstatná část... Rádi bychom všem poděkovali, protože i malý příspěvěk pro nás znamená hodně.

Dvěstě tisíc, které by vašemu svěřenci a "členovi rodiny" ulevily od palčivých bolestí, které ho nyní provázejí...

Přesně tak. Čím dřív bude Ely operován, tím větší je tu šance, že neztratí zrak. Bohužel běžná léčba kapkami už nestačí, tlumí pouze nejhorší záchvaty. Jedinou cestou je náročná operace (tzv. vitrektomie) na specializované klinice, kde chirurgové v celkové narkóze odstraní zánětlivé ložisko přímo z oka.

Budeme tedy moc držet palce, ať se částka co nejdříve vybere. Kromě Meladrose a Elektroscopeho vaši stáj pro letošní sezónu posílila trojice Fabiolla Hill, Zabyak a Twilight Bay. Jak k tomu došlo?

Rozšíření stáje přišlo spontánně, ale zároveň mám pocit, že bylo tak trochu dané osudem. "Všechny dílky skládačky přirozeně zapadly" a s každým dalším koněm přišly nové zkušenosti i radost z práce.

To je dobře, protože nelehké období, které zažíváte, a to nejen kvůli Elymu, musí kompenzovat nějaká radost...

A tu máme, třeba ze Zabyaka. Je to pro mě srdeční záležitost. Teď si užívá hlavně výběhy a klidnější režim. Každé ráno se do výběhu tak těší, že řehtá na celou stáj. Mám obrovskou radost z toho, že je spokojený a šťastný. Uvidíme, jestli se letos ukáže na dráze.

Zatímco Zabyaka nyní čeká převážně odpočinek, už v neděli se poprvé jako vaše svěřenkyně v Chuchli představí Fabiolla Hill...

Je to klisna mé velké kamarádky Natálky Flenerové. Má už sice něco za sebou, ale pořád obě věříme, že ještě ukáže, co v ní skutečně je. Jinak Natálka pro mě znamená opravdu moc. Je to moje nejlepší kamarádka a také obrovská opora. Prožíváme spolu všechno – ty nejhezčí chvíle i ty nejtěžší. Ať už u koní nebo mimo ně, vždycky víme jedna o druhé a říkáme si úplně všechno.

A to je důležité, mít někoho, na koho se můžete spolehnout...

Velmi si toho vážím, protože mít vedle sebe člověka, kterému můžete úplně věřit a sdílet s ním nejen koně, ale i život, je strašně vzácné. Posílení stáje bylo částečně i kvůli tomu, aby Natálka měla více možností jezdit dostihy a dál se posouvala. Bohužel přišlo zranění, které všechno na chvíli zastavilo. I tak věřím, že všechno má svůj důvod a že společně dokážeme ještě zazářit.

Vaše kamarádka stojí i za pořízením posledního člena stájové sestavy – sedmileté Twilight Bay...

Twilight Bay byla ze začátku tak trochu otazník. Byla to Natálky oblíbenkyně z bývalého působiště a nakonec mě přemluvila, abych ji koupila. Svůj první start v našich barvách hned proměnila ve vítězství a myslím, že si tím udělala místo v srdci nás všech.

To věřím, však šlo o váš premiérový trenérský zásah. Jak jste ho prožívali?

Upřímně? Bylo to úplně nečekané, ale o to větší radost jsem z něj měla. Beru to jako obrovskou odměnu za všechnu tvrdou práci kolem koní – a nejen pro mě, ale pro celý tým lidí kolem stáje. Za jedním výsledkem je spousta každodenní práce, kterou často nikdo nevidí. Byl to pro nás všechny strašně silný moment a jsem za něj nesmírně vděčná.

Kde své svěřence připravujete a jaké máte podmínky?

Své svěřence připravuji v rodinném prostředí na severu Čech. Koně máme doma, což beru jako velkou výhodu – mají možnost každodenního pobytu ve výbězích, žijí v klidném prostředí a ke každému přistupujeme zcele individuálně. Myslím si, že právě horský vzduch a pohoda jim hodně prospívají nejen fyzicky, ale i psychicky.

Kdo vám nejvíce s jejich přípravou pomáhá?

Nejvíce mi pomáhá moje úžasná mamina, můj malý bráška a Natálka. Bez jejich podpory by to nešlo. Neskutečně si jich vážím a patří jim za to obrovské díky.

Trénujete teprve druhým rokem, jaké jsou vaše ambice?

Ambice? Snažím se dělat svou práci co nejlépe a dál sbírat zkušenosti. Člověk se chce pořád posouvat dál a dosahovat lepších výsledků. Zároveň ale vím, že dostihy jsou nevyzpytatelné, takže hodně ukáže až čas a osud.

foto: Pavla Pechmanová, Petra Ptáčníková, Monika Smolková, Jana Syručková, Zenon Kisza a archiv Anny Hůlové