Pracovat ve velké stáji, jejíž koně bodují jak na rovinách, tak i na překážkách a vozí úspěchy z tuzemských i zahraničních drah – to je pravděpodobně sen většiny pracovních jezdců i ošetřovatelů. Právě tento sen žije Anna Poláková. Rodačka z Prahy, která před šesti lety zamířila na Vysočinu tak trochu náhodou, aby v jedné z nejúspěšnějších českých stájí zapustila kořeny a nechala kus svého srdce.

Aničko, kde jste s koňmi začínala?

Moje cesta ke koním začala u nás v Cholupicích, kde byl velký statek. Moje babička a děda tam pracovali, a tak jsem tam trávila spoustu času. Už jako malá jsem byla neustále mezi zvířaty a postupně mě to k nim táhlo čím dál víc, především pak ke koním.

Takže vcelku obvyklý scénář. Jak to bylo dál?

Když jsem trochu povyrostla, strašně jsem si přála jezdit na koni. Asi ve třech letech jsem začala pravidelně chodit k Verče Svobodové Nechybové, která právě v Cholupicích několik let provozovala stáj. Hodně se mi věnovala a já u ní trávila veškerý volný čas. Byla tam skvělá parta lidí a já postupně získávala první jezdecké zkušenosti...

Pod vedením zkušené trenérky, která ovšem jezdila parkury...

Právě ona byla mým prvním velkým vzorem. Nejen v ježdění, ale i v péči o koně mi předala obrovské množství zkušeností. Občas jsem se také objevila ve stáji u Tomáše Duchoně, která byla jen kousek vedle. Právě tam jsem se poprvé setkala s dostihovými koňmi, tehdy mě ale tento svět příliš neoslovil.

Koním jste sice věnovala spoustu času, nicméně asi jste na začátku úplně neuvažovala o tom, že vás jednou budou živit...

To ne. Koně pro mě byli hlavní zábavou, kterou jsem navíc sdílela se svou kamarádkou Míšou Poupětovou. Postupem času se ale můj sen změnil – chtěla jsem jezdit parkury. Dokonce mám za sebou i několik odjetých závodů. Moji rodiče mi nemohli pořídit vlastního koně, a tak to nebylo vždy jednoduché. Přesto se vždy snažili, abych měla všechno, co potřebuji, a dodnes pro mě dělají první poslední. I díky nim jsem u koní zůstala.

Než jste se však definitivně rozhodla pro koně, zkoušela jste jinou školu...

Ano, měla ze mě být kadeřnice, nicméně vydržela jsem tam jen dva měsíce. Nakonec jsem přemluvila rodiče, aby mi dovolili přestoupit do Chuchle.

Zamířila jste do Chuchle, dostihovým světem nepolíbená...

Dostihoví koně mě nikdy úplně nelákali a ani rodiče zpočátku nebyli myšlence dostihového prostředí příliš nakloněni. Proto jsem do Chuchle nešla hned. Nejprve jsem si tam jela o víkendu všechno vyzkoušet. Byl to pro mě úplně jiný svět a obrovský rozdíl oproti tomu, v čem jsem vyrůstala. Hned první den jsem seděla v dostihovém sedle na dostihovém koni a vyjela na chuchelskou dráhu. Tehdy jsem se rozhodla, že tomu dám šanci.

Začátky však nebyly jednoduché...

Zpočátku mi to vůbec nešlo. Byl to úplně jiný styl ježdění, než na jaký jsem byla zvyklá. Přesto se mi v tomto prostředí začalo líbit. Jezdila jsem u paní Olivy Horové a postupně prošla několika dalšími stájeni. Působila jsem u paní Ivany Pejskové, pana Jaroslava Drlíka a podle potřeby i v dalších chuchelských stájích. Během studia jsem se také dvakrát dostala na zahraniční stáž – do Irska a na Slovensko. Když se na to dnes podívám zpětně, k dostihům jsem se vlastně dostala úplnou náhodou.

A právě o tom je život, o náhodách. Vlastně i pokračování vaší cesty určila do jisté míry shoda okolostí nebo náhoda...

Na začátku roku 2020 jsem se dostala do Pegasu. V té době jsem chodila s Danem Vyhnálkem a trenérem stáje byl pan Čestmír Olehla. Když jsem jezdila za Danem, chodila jsem jim občas pomáhat na odpolední a také vodit koně na dostizích. Jednoho dne bylo ve stáji málo lidí na ježdění a Dan mi řekl, ať přijdu pomoct. Měla jsem z toho velký respekt, protože jsem si tehdy rozhodně nemyslela, že umím dost dobře jezdit. Přesto jsem to šla zkusit. Od té doby jsem začala chodit pravidelně, vždy když jsem měla volno ve škole.

A nástup do DS Pegas na sebe nenechal dlouho čekat...

Původně jsem vůbec neplánovala, že bych tam jednou pracovala. Když jsem ale měla nastoupit ve třetím ročníku na praxi k paní Surové, pan Trávníček mi řekl, že pokud bych chtěla po škole v Pegasu zůstat, měla bych praxi absolvovat právě tam. Zrovna se totiž uvolnilo jedno pracovní místo.

Tím bylo vlastně rozhodnuto. Řekla jsem si, že lepší práci u dostihových koní v České republice asi nenajdu a že za pokus nic nedám. Přesto jsem měla pocit, že člověk jako já do takové stáje, jakou je DS Pegas, vůbec nepatří.

Už během prázdnin jsem tam nastoupila na brigádu, ve třetím ročníku absolvovala praxi a hned po škole jsem se stala zaměstnancem. Od té doby jsem v Pegasu a jsem zde spokojená. Jsem přesvědčená, že jak koně, tak lidé mají ve stáji opravdu skvělé podmínky.

Skvělé podmínky, které nemají v ČR konkurenci...

Pegas je moje první zaměstnání. Je to velká stáj, takže je to obrovský rozdíl oproti menším stájím, ve kterých jsem působila předtím. Máme kolem třiceti koní, a proto musí mít každý den jasný řád, aby se všechno stihlo. Ve výsledku je většina dnů podobná, pokud se zrovna nejede na dostihy nebo nenastane nějaká mimořádná situace.

Jaké jsou hlavní výhody práce ve stáji, která aktuálně válcuje konkurenci jak na rovinách, tak i na překážkách?

Ve stáji máme hezké a čisté zázemí a celý areál se průběžně udržuje. Pro koně je k dispozici kvalitní vybavení – tréninkové dráhy, vodní kolotoč, solárium i bazén. Každý pátek děláme běžný úklid stáje a dvakrát ročně pak probíhá velký úklid. Koně se na tu dobu přesunou jinam, stáje se kompletně vyčistí, vyvapkují a vymalují.

Velkou výhodou je také to, že máme každý vlastní byt. Nemusíme tedy nikam dojíždět a do stáje to máme doslova pár kroků.

Říká se, že dobrou stáj tvoří sehraný tým...

Často se také říká, že lidé ve stáji tvoří jednu velkou rodinu. U nás bych to asi úplně tak nenazvala. Samozřejmě spolu trávíme hodně času v práci a fungujeme jako tým, ale každý máme svůj vlastní život a ve volném čase se většinou věnujeme svým aktivitám. Přesto si myslím, že spolu dokážeme fungovat tak, jak je zrovna potřeba.

I v tak početně bohaté stáji, jako je ta vaše, je určitě prostor najít si svého oblíbence. Kdo je tím vaším?

Mám ráda všechny naše koně. Samozřejmě jsou mezi nimi takoví, ke kterým mám ještě o něco bližší vztah. Většinou jsou to koně, na kterých často jezdím, nebo koně z rodin, které mám z nějakého důvodu obzvlášť ráda. Nezáleží přitom na jejich výkonnosti ani na tom, kolik vyhráli dostihů.

Pokud bych měla zmínit jednoho koně, který pro mě znamenal úplně nejvíc, byl by to bez pochyb Prometheus. To byla moje největší srdeční záležitost a vlastně kůň mých snů.

Proč právě on?

Získal si mě už ve chvíli, kdy jsem ho poprvé viděla jako malé hříbě. Znala jsem ho od samého začátku a měla možnost sledovat celý jeho život. Společně jsme prošli jeho prvními kroky pod sedlem, tréninkem i dostihovou kariérou. Byla jsem u všech jeho důležitých momentů.

Prometheus byl přesně tím koněm, o jakém jsem vždy snila. Strašně jsem si přála, aby jednou vyhrál České derby. To se bohužel nestalo, ale na tom, co pro mě znamenal, to vůbec nic nezměnilo.

Měla jsem s ním spoustu plánů i do budoucna. Přála jsem si, aby jednou zůstal u mě na důchod a mohli jsme spolu dál trávit čas. Dodnes na něj často vzpomínám a někdy bych si opravdu přála vrátit čas zpátky.

Vím, že už žádný jiný kůň pro mě nebude znamenat tolik jako on. Jeho ztrátu nesu dodnes velmi těžce. Bylo období, kdy jsem si dokonce nebyla jistá, jestli zvládnu dál pracovat u koní. Právě Prometheus byl totiž jedním z hlavních důvodů, proč jsem se každý den do stáje tolik těšila. I když tento příběh skončil smutně, chtěla bych ještě jednou moc poděkovat panu Trávníčkovi za vše, co pro tohoto koně udělal.

Prometheus vás sice opustil, nicméně jeho rodinu máte stále na očích...

To ano, jsem například velkou obdivovatelkou Platiny. Je to neskutečná bojovnice. Jak s oblibou říká náš trenér, ta umí číst, psát i počítat. Je to výjimečná klisna s obrovským charakterem.

Stejně tak mám ráda Queen of Beaufay, vítězku Českého derby. Tyhle klisny mají něco, co se jen těžko popisuje. Jsou chytré, hodné a mají neuvěřitelnou osobnost.

Proto se také moc těším na Queen of Queens. Je to snad dokonalá kopie své maminky a dělá mi obrovskou radost. Jsem zvědavá, co nám v budoucnu ukáže.

I my jsme zvědaví, stejně tak na potomky další výborné klisny z vašeho stáda, Zaracampy...

I s ní jsem si užila spoustu krásných chvil. Teď se těším stejně jako vy na její potomky a na to, jak se jim bude dařit. Oblíbených koní mám ale ještě víc...

Tak sem s nimi ať na nikoho nezapomeneme...

Velmi ráda mám například i Dina. Na první pohled je sice malý, ale uvnitř se skrývá obrovský bojovník. To samé platí i o jeho bratrovi Dorzalovi.

A nesmím zapomenout ani na Kanagu nebo na sourozence po Partoutatou. Z nich je mým favoritem Godfrey. Je sice trochu poděs, ale právě proto ho mám ráda. Jsem na něj opravdu pyšná a moc bych mu přála, aby ještě jednou dostal příležitost ukázat, co v něm je, a třeba znovu zabojoval o vítězství ve Velké pardubické.

Je krásné, s jakou láskou a něhou o svých oblíbencích dokážete vyprávět...

Práce u koní člověka naučí, že každý z nich je jiný. Každý má vlastní povahu, své silné stránky i své zvláštnosti. Právě to je na nich krásné. Čím déle s nimi člověk pracuje, tím víc si uvědomuje, že nejsou jen sportovci, ale především osobnosti, ke kterým si vytváří opravdový vztah.

Pod to se nelze nic jiného než podepsat... Často doprovázíte nejen své oblíbence na dostihy v roli vodičky. Jak tuto svou roli prožíváte?

Přestože se snažím být při vodění koní do dostihu co nejklidnější, ne vždy se mi to daří. Vím totiž, jak citlivě koně vnímají naše emoce, a nechci na ně přenášet vlastní nervozitu.

Jsou ale dostihy, při kterých jsem nervózní i já. U těch velkých hodně záleží na tom, kterého koně zrovna vedu a jaký příběh je s ním spojený. Přesto se snažím si z toho nedělat větší hlavu a soustředit se na svou práci.

Jste dokonalým profesionálem, ale když se člověk podívá na fotografie, emoce tam jsou a občas pěkně silné...

Největší respekt mám vždy před překážkovými dostihy. Tam mám pokaždé strach, aby se všichni v pořádku vrátili do cíle. Člověk dobře ví, co všechno se během dostihu může stát, a právě proto mám velké obavy.

Když je vedu do paddocku nebo na start, snažím se na ně mluvit, uklidňovat je a dávat jim najevo, že je všechno v pořádku. Naším úkolem je připravit je na dostih co nejlépe, postarat se o ně, aby byli upravení, a pak je bezpečně předat žokeji. Od té chvíle už je to především na nich.

Řekla bych, že v poslední době, vodíte samé vítěze. Užíváte si pozornost lidí a médií, nebo jste spíše introvert, co v tu chvíli trochu trpí?

Pozornost lidí moc nevyhledávám. Jsem spíš stydlivý člověk a nikdy jsem neměla potřebu být středem pozornosti. Proto si během dostihů často říkám, že se stejně všichni dívají hlavně na koně, a snažím se okolí příliš nevnímat.

V neděli jste měla možnost vodit svého prvního derby-vítěze...

Letošní derby pro mě bylo překvapením. Samozřejmě jsme věděli, že kůň má velkou kvalitu, ale zároveň jsme si uvědomovali, že je stále ještě poměrně nezkušený a potřebuje čas.

Doufala jsem, že by mohl uspět, ale kdybyste se mě zeptali před dostihem, asi bych mu větší šance dávala při měkčí dráze a třeba o něco později v sezoně. O to větší radost jsem měla, když se všechno povedlo a opravdu to vyšlo.

Jaký to je pocit stát na dráze před nabitou chuchelskou tribunou a za zvuků státní hymny?

Takové chvíle jsou těžko popsatelné. Člověk s těmi koňmi tráví každý den, zná jejich povahu, jejich silné stránky i slabiny, a když se potom podaří takový výsledek, je to obrovská odměna za všechnu práci.

Stejně tak jsem vítězství přála i Sedmagovi. Myslím, že Petra Zedková by z toho měla obrovskou radost. Na druhou stranu si myslím, že i tak mají za sebou krásný zážitek a skvělý výsledek, na který mohou být právem pyšní.

Já sama jsem hlavně ráda, že můžu být součástí takových okamžiků. Jsou to chvíle, které člověku připomenou, proč tuto práci dělá a proč ji má rád.

Práci, jejímž kořením jsou u vás i zahraniční výjezdy. Jak často a kam nejraději s koňmi cestujete?

Dá se říct, že jsme neustále někde na cestách. Všechno se totiž točí kolem koní a dostihů, a tak často dlouho dopředu nevíme, kdo, kdy a kam pojede.

Nejčastěji vyrážíme do Francie, ale pravidelně jezdíme také do Polska, Itálie, Německa nebo na Slovensko. Cestování je časově náročné. Člověk musí být neustále připravený přizpůsobit se situaci a potřebám koní. Díky cestám jsem poznala nová místa, nové lidi a měla možnost vidět dostihový sport i z jiného pohledu.

Nejčastěji a nejraději jezdím s Evou Kopečnou. Je to můj parťák na dostihy i na cesty. Ze začátku nám chvíli trvalo, než jsme se sehrály, ale dnes už fungujeme téměř automaticky. Nemusíme si ani říkat, co je potřeba udělat, protože obě přesně víme, co nás v danou chvíli čeká.

Právě taková spolupráce je při cestování i práci kolem dostihů nesmírně důležitá. Když si lidé navzájem důvěřují a dokážou se na sebe spolehnout, všechno funguje mnohem lépe.

S koňmi Jiřího Trávníčka, jste už zažila mnohé. Máte nějaký dostihový sen, který byste si ráda splnila?

Když se mě někdo zeptá na můj dostihový sen, odpověď je poměrně jasná. Přála bych si, aby Queen of Queens příští rok vyhrála České derby a aby High in the Sky letos zvítězil ve Velké pardubické.

Když se ale zamyslím, uvědomuji si, že většina mých velkých dostihových snů se už vlastně splnila. Měla jsem možnost být součástí výjimečných okamžiků, poznat skvělé koně i lidi a zažít věci, o kterých se mi dříve ani nesnilo.

Ze všeho nejvíc si ale přeji, aby naši koně zůstali zdraví. To je pro mě vždy na prvním místě. Výhry a úspěchy jsou nádherné, ale zdraví koní je to nejdůležitější. Když jsou spokojení oni, můžeme být spokojení i my.

Přeji si také, aby se nám všem dařilo, aby nás naše práce stále bavila a aby nám přinášela radost stejně jako doposud.

Váš život je hodně o práci. Práci, která vás baví, naplňuje, ale občas i vyčerpává, což je přirozené. Kde a jak pak čerpáte energii a co vás baví, když máte volno?

Volného času mimo stáj nemám mnoho, ale když už se nějaký najde, snažím se ho věnovat lidem a věcem, které mám ráda.

Doma máme dvě jezevčice, takže velká část mého volného času patří právě jim. Kromě toho mě baví focení a úprava fotek. Je to pro mě příjemný způsob, jak si odpočinout a na chvíli zaměstnat hlavu něčím jiným než koňmi.

Ráda trávím čas také se svým přítelem, i když během sezony na to často nezbývá tolik prostoru, kolik bychom si oba přáli. Hraje fotbal, a když mi to čas dovolí, ráda ho jedu podpořit na zápas. Když máme možnost, vyrážíme společně na výlety.

Velmi důležitá je pro mě také rodina. Ráda se vracím do Cholupic, i když se tam kvůli práci nedostanu tak často, jak bych chtěla. Moje rodina mě podporovala od samého začátku a podporují mě dodnes.

Pomáhají mi například s hlídáním pejsků, když jsem zrovna na cestách, a zároveň s námi prožívají všechny radosti i starosti, které dostihový život přináší. Jsem za to nesmírně vděčná.

Právě díky rodině a lidem kolem sebe můžu dělat práci, kterou miluji. A to je možná to největší štěstí, jaké si člověk může přát...

foto: Andrea Zavadilová, Jana Syručková, Monika Smolková, Pavla Pechmanová, Hipodrom Most, Chuchle Arena Praha, Dostihové závodiště Pardubice a archiv Anny Polákové