Koně jsou jejím největším koníčkem od dětství. Začínala na ponících, vyzkoušela si svět parkurů i drezúry, aby své štěstí nakonec našla u dostihových koní, konkrétně v tušimické centrále rodiny Nieslanikových, kde tráví každou volnou chvilku i se svou mladší sestrou Magdalénou. Naším milým hostem v několika otázkách byla amatérská jezdkyně, která letos reprezentuje Českou republiku v rámci Mistrovství světa amatérských jezdců – Fegentri, Kateřina Bílková.

Když jsme si spolu povídaly předloni, měla jste za sebou premiérové vítězství v sedle River Dawn a před sebou žádný konkrétní cíl. O necelé dva roky později je všechno jinak a právě vy jste naší nadějí v mezinárodních utkáních amatérských jezdců. Co vás přimělo k tomu, přijmout tuto výzvu?

Vlastně ani nevím, ale Fegentri předčilo všechna má očekávání. Ze začátku jsem měla strach, abych reprezentovala ČR dobře, ale teď jsem strašně moc ráda, že se daří.

A daří se tak, že vám aktuálně patří čtvrtá příčka a od leaderky vás dělí pouhé čtyři body. Prozraďte, kolik už jste absolvovala dostihů a jaké jste si odvážela z jednotlivých míst zážitky?

V seriálu Fegentri jsem odjela už šest dostihů. První z nich jsem jela 11. dubna v Düsseldorfu a den předtím jsem měla narozeniny. Tradicí je, že před každým soutěžním dostihem se všichni sejdeme na společné večeři, kde se seznamujeme nebo si povídáme. A představte si, že já jako oslavenec dostala i milou pozornost – malý dortík. Bylo to moc fajn gesto a hodně mě to překvapilo. V dostihu jsem skončila sice jako poslední, ale i přesto to byl hezký zážitek. Další dostih, kterého jsem se zúčastnila, se konal 24. května v Mostě. Jezdila jsem Zaukhana trenéra Kašpara a podařilo se nám lehce zvítězit. Navíc před domácím publikem. O týden později jsem jezdila v Itálii v Miláně, kde přišlo mé první vítězství mimo ČR. Byla jsem šťastná o to víc, protože kůň, na němž jsem seděla, rozhodně nepatřil k favoritům. Dalším zastavením Fegentri dostihů bylo na konci června Švédsko, kde jsem odjezdila dva dostihy a umístila jsem se na třetí a čtvrté příčce. No a naposledy jsem jezdila před několika dny v Budapešti v rámci tamního derby-dne, a to slovenského koně od trenéra Hanáčka, s nímž jsem byla devátá.

Potkáváte se stále s těmi samými soupeřkami, nebo je vás více a účast na jednotlivých mítincích se losuje podle předem daného klíče?

Na dostihy jezdíme téměř pokaždé jiná sestava – jednotliví účastníci jsou namixováni, takže všichni na všechny dostihy nikdy nejezdí. Zpravidla se účastní jen pět nebo šest z nás, a pokud se sejde ve startovním poli více koní, doplňuje se pak místními amatéry.

Na dráze sice soupeříte, ale jak je to v zákulisí?

Můžu říct, že mimo dráhu vládne přátelská atmosféra. Cestování a poznávání nových míst nás všechny baví, stejně jako dostihy samotné.

Jezdíte v dresu, inspirovaném českou vlajkou a spousta lidí vaše výsledky pravidelně sleduje. Jaký je to pocit?

Člověk cítí nervozitu a má určitou zodpovědnost, aby nezklamal. Když jsem začínala, bylo to o to horší, že jsem byla po zimní pauze a byl to pro mě hned první dostih sezóny. Teď už se cítím líp, jen jsem pokaždé zdravě nervózní.

A zdravě nervózní budete zřejmě i v neděli, kdy vás čeká v Karlových Varech další start před domácím publikem. Jak vidíte své šance na vítězství?

Koukala jsem na všechny Ikramovy dostihy a pouštěla jsem si i dostihy ostatních startujících koní. Pole není početné, ale je vyrovnané. To je asi vše, co bych k tomu nyní chtěla říct, nechme se překvapit...

Německo, Itálie, Švédsko, Francie... To všechno jsou země, kde jste již jezdila, nebo v blízké budoucnosti jezdit budete. Kde se vám doposud nejvíce líbilo a kam byste se ráda ještě podívala?

Mým snem bylo podívat se do Švédska, což se mi splnilo. Měla jsem velkou radost, že právě tam jsem byla vybrána. Je to místo, kde se mi líbilo nejvíce. Všechno bylo skvěle zorganizované, dráha krásná, zázemí pro jezdce moc pěkné. Díky tomu, že se dostihy posunuly na ráno, jsme se odpoledne mohli podívat do stájí trenérů, kteří na závodišti působí a pak navštívit Stockholm. Teď se těším do Francie, kde bych měla jezdit 1. srpna. V sérii Fegentri jsou i jiné země, kam bych se ráda podívala, třeba Maroko nebo Mauritius. Kdyby aspoň jedno vyšlo, byla bych moc ráda.

V průběžném pořadí seriálu jste čtvrtá, ale s minimálním odstupem od prvního místa, o něž se dělí reprezentantky Norska a Belgie. S jakým umístěním budete ve finále seriálu spokojena?

Spokojená budu s umístěním do pátého místa, samozřejmě čím lepší bude, tím budu radši. V této souvislosti bych ráda poděkovala Pavlíně Kašparové, která organizuje Fegentri dostihy v ČR a moc mi pomáhá. Vážím si toho.

Kvůli účasti v mezinárodním klání vás doma, kromě bodovaných dostihů, téměř nevídáme. Ovšem do boje častěji vyráží vaše mladší sestra, Magdaléna. Radíte jí z pozice zkušenější?

Snažím se jí radit, a to zejména, když jezdí našeho koně Patriota. Pokud jsem doma, jezdím ho téměř jenom já a ona spíš výjimečně. Říkám jí, jak se asi bude dostih vyvíjet, jak na to bude Páťa reagovat, i co se dá od soupeřů čekat. Se sestrou si pomáháme navzájem a máme spolu moc pěkný vztah.

Vztah, který vám mohou mnozí závidět a který vás přivedl do Tušimic do centrály dnes již trojnásobného rovinového šampiona trenérů Miroslava Nieslanika. Jak často tam nyní docházíte, když je vaší prioritou účast ve Fegentri?

Během školního roku zde trávíme každý víkend, pokud se jede na dostihy, koně doprovázíme a pomáháme s nimi, pokud ne, jezdíme je v práci. Díky Nieslanikovým jsem měla možnost letos strávit tři měsíce v Dubaji. Jsem moc ráda, že jsem tam s nimi mohla být, získat spoustu nových zkušeností, vidět nová místa, poznat spoustu zajímavých lidí. Do Tušimic mě to i sestru táhne a jezdíme tam tak často, jak jen to jde. Už se těším až sbalíme o prázdninách kufry a k Nieslanikovým se na čas nastěhujeme.

Máte před sebou poslední rok na gymnáziu. Je další plán pořád stejný, a to vysoká škola a pak sedavé zaměstnání, které budete vyvažovat péčí o koně?

Plán pořád platí, vysokou školu ani její zaměření zatím vybrané nemám, jediné, co prozradím je, že to nebude ani lékařství ani veterina. A co bude dál? Je pravda, že už jsem uvažovala o tom, jestli bych raději kancelář nevyměnila za nějakou práci kolem koní. Takže uvidíme...

foto: Bohumil Křižan, Mirek Hlahulek a archiv Kateřiny Bílkové