Novinář a publicista Petr Feldstein byl mezi těmi, kteří se v roce 1969 museli rozloučit se svou profesí. Posrpnové politické poměry nedovolily tehdy pětadvacetiletému absolventovi Karlovy univerzity pro jeho předcházející žurnalistickou činnost pokračovat v práci redaktora. Vystřídal pak řadu podřadných zaměstnání. V roce 1977 však zakotvil na propagaci Státního závodiště v Praze, organizátora dostihů ve Velké Chuchli, Pardubicích, Lysé nad Labem a Karlových Varech.

V dalších téměř třinácti letech napsal bezpočet článků, komentářů a reportáží do tehdejšího Dostihového programu a Dostihového zpravodaje. Od počátku roku 1990 pracoval 26 let v Československé  resp. V České televizi. V té době se dal i na spisovatelskou dráhu. Vydal asi dvacet pět titulů. Nedávno mu v nakladatelství Bourdon – Práh vyšla kniha Moje pražské křižovatky. Má podtitul Vzpomínky poválečné, posrpnové, polistopadové, a právě o ní jsme si s Petrem Feldsteinem také povídali.

V knize popisuješ i dostihové období svého života…

Ano, i když možná ne v takové míře, jak by si ta éra zasloužila. Znamenala totiž pro mě moc. Svět dostihového sportu mi byl tenkrát skoro vším. Nablízku jsem mu dodnes, nejen dalším psaním o dostizích. V minulých letech jsem vydal životopisné knihy o Františku Vítkovi, Václavu Chaloupkovi i knižní rozhovor s Václavem Brunou, majitelem trojnásobného vítěze Velké pardubické Peruána. Ten ovšem není jen o dostizích, na které pořád rád chodím. Na chuchelské závodiště pravidelně.

V jednom z příběhů vzpomínáš na jednu postavu z dostihového zázemí. Ve své době dost populární a nepostradatelnou, ale dnes už zapomenutou.

Máš na mysli trochu smutný osud rázovité osobnosti období 70. a 80. let Pavla Bernarda, milovníka turfu s velkými odbornými a historickými znalostmi. Znamenitého psavce, popularizátora turfu, nezištného a obětavého člověka. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, jako chemik také pracoval. Měl složitější rodinné zázemí. Vlastní rodinu neměl, ale staral se už vlastně jako starý mládenec o své dva nedospělé synovce. Jeho bratr, otec těchto chlapců, toho totiž po sebevraždě své manželky nebyl schopen. Pavel vzorně o oba kluky pečoval, ovšem na úkor svého zevnějšku. Hlavně chrupu a oblečení. Na chuchelském závodišti byl proto často předmětem sice trochu pochopitelných, avšak často nejapných vtipů 

V knize ožívají i jedinci z dostihového zákulisí, kteří byli veřejnosti známější. 

Ano, a někdy i v komických a tragikomických situacích, o něž nebyla nouze. Včetně těch, které souvisely s oběma řediteli, které jsem za svého působení i v kancelářích Státního závodiště na Smíchově zažil.

Popisuješ i jednu klíčovou situaci chuchelské historie…

Jistě máš na mysli bourání původních secesních tribun, které předcházelo stavbě nové obří tribuny. Viděl jsem to tenkrát hodně zblízka. Na to není možné zapomenout. Nemohlo to být ostatně lhostejné nikomu, kdo s dostihy v Chuchlí spojil část života, anebo i život celý. Ferda Minařík, v té době náš přední žokej, mi krátce potom, co staré tribuny zmizely ze světa, věnoval kousek prkna, které si stačil těsně před bouráním odlomit z prezidentské lože. V roce 1931 při 11. Československém derby v ní seděl Tomáš Garrigue Masaryk. 

Chystáš se na něco dalšího? 

To nevím, v mém věku nejvíc záleží samozřejmě na zdraví. Skoro souběžně mi ale ve stejném nakladatelství, po Fotbalovníku a Hokejovníku, které jsem připravil pro Práh, vychází Tenisovník. Je také určený hlavně dětem. Bohatě ho ilustracemi doprovodila Kateřina Kadlecová. Širší, i když také heslovitou formou se v něm čtenáři dozvědí leccos zajímavého o 66 slavných osobnostech tohoto sportu – od 20. let minulého století do 20. let toho současného. Uvědomil jsem si přitom, ostatně stejně jako u Fotbalovníku a Hokejovníku, jak je číslo 66 pro takovou publikaci malé. Ani tady se na mnoho skvělých hráčů prostě nedostalo.  

Vraťme se ke „Křižovatkám“. Jak se ti nejen na Chuchli, ale vůbec na vše, co jsi prožil, vzpomínalo? A jak se ti o tom psalo?

Samozřejmě jsem se neubránil nostalgii. Snažil jsem se ale, aby to ze samotného textu nebylo patrné. Obávám se ale, že se mi to tak úplně nepovedlo.