Jsou momenty, které se ztratí ve víru dní a pak ty, které vám před očima okamžitě ožijí, jakmile si na ně vzpomenete. Právě k takovým patří premiérové vítězství amatérské jezdkyně Barbory Šebkové. Dívky, která vyrostla na mosteckém hipodromu a symbolicky právě na tomto místě se i radovala z prvního triumfu. A nebyla sama, kromě rodiny a nejbližších přátel ji na pódium doprovodila i většina členů jezdecké společnosti, v níž její rodiče působí.

Maminka u koní, tatínek jakbysmet. Bylo vůbec možné se koním vyhnout a měla jste někdy tyto tendence?

U koní jsem vyrůstala prakticky od narození, protože koním se nevěnují jenom rodiče, ale téměř celá moje rodina. Dodnes poslouchám, jak mě už jako miminko všichni vozili v kočárku po stájích, a zanedlouho poté už jsem se prý snažila plazit po koňském hřbetě. O něco později jsem začala jezdit na malých ponících a od té doby už mě to nepustilo...

Tedy scénář přímo ideální. Jak to bylo dál?

Moje dětství bylo krásné. Vyrůstala jsem v Jezdecké společnosti na Hipodromu Most, kterou vede moje maminka a kde působí i tatínek. Oba nás, tedy mě i sestru Kačku, vedli k tomu, že práce s koňmi není jen o samotném ježdění, ale také o zodpovědnosti a každodenní péči o ně. Maminka za ta léta naučila jezdit spoustu svých svěřenců a dala nám všem skvělé základy, na kterých můžeme dál stavět a posouvat se. Všechny lidi z jezdecké společnosti vnímám jako svou rodinu. Mám od nich neuvěřitelnou podporu, ať už v parkurech nebo na dostizích, a jsem za to nesmírně vděčná.

Když jste s koňmi začínala, věnovala jste se výhradně parkurům...

Parkurům se věnuji dodnes, i když spíše na nižších úrovních. Letos jsem tolik nezávodila a se svými čtyřnohými parťáky jsem se věnovala především tréninku. Parkury dělám pro radost. V současnosti závodím především se svým valachem Olstarem. A čeho si nejvíce z této oblasti vážím? Úspěchů, kterých jsem dosáhla se svou pony klisnou Karlen Ideou. Dříve jsme spolu objížděly závody po celé republice a podařilo se nám společně posbírat spoustu krásných výsledků. Přestože byla menší, srdce měla vždycky obrovské a nikdy mě v ničem nenechala. Právě proto pro mě naše společné úspěchy tolik znamenají.

K parkurovému skákání vás přivedla maminka, jak ale reagovala na váš nápad, zkusit dostihy?

Když jsem začala jezdit dostihové koně, bylo to pro ni něco nového. Jako každá maminka má o mě samozřejmě strach, ale oba rodiče mě podporují. Mám velké štěstí...

A štěstím pro vás svým způsobem byl i příchod rodiny Koplíkových na mostecký hipodrom...

Přestěhovali se sem s koňmi před necelým rokem a půl. Nabídli mi možnost vyzkoušet si ježdění na dostihových koních, kterou jsem neodmítla. Tehdy jsem to ale brala spíše jako jednorázovou zkušenost a vůbec by mě nenapadlo, kam až mě to nakonec zavede...

Začala jste pravidelně docházet do stáje...

Nejdřív o víkendech a později i během prázdnin. Po maturitě jsem tam začala chodit každé ráno a v tomto režimu pokračuji dodnes. V dubnu letošního roku jsem si pak udělala amatérskou licenci. Společně se svou kamarádkou a stájovou kolegyní Mončou Humlovou, jsme letos dostaly šanci zúčastnit se dostihového mítinku v Deauville, kde jsme díky Zdenovi mohly získávat zkušenosti v zahraničním prostředí. Jsme mu obě moc vděčné za jeho důvěru a také za všechny příležitosti, které nám dává.

Příležitosti, které dává talentovaným děvčatům, která jsou navíc kamarádky s jeho vnučkou Viktorií...

Ano, s Viky jsme kamarádky. Letos jsme spolu strávily hodně času právě ve Francii, kde jsme se podle mě ještě více sblížily. Moc si jí vážím jako kamarádky i jako člověka, je úžasná. Vždycky mi je oporou a vím, že se na ni můžu kdykoliv obrátit, když něco potřebuji. Mám velkou radost, když se jí daří, a stejně tak si vážím toho, že i ona se mnou sdílí radost z mých úspěchů.

A vaše slova potvrzují i fotografie po vašem premiérovém vítězství, kdy právě Viky byla prvním gratulantem. Jak jste tento moment prožívala?

Celé mi to začíná docházet až teď. Původně jsem ten den ani neměla jezdit. Bylo to první vítězství na dostihové dráze nejen pro mě, ale i pro Jesseho, a právě proto to pro mě znamená ještě mnohem víc.

Skandovaný potlesk, fotografové, spousta známých i neznámých tváří, ti všichni si po posledním dostihu počkali na moment, kdy zvednete pohár nad hlavu. Namotivoval vás tento zážitek k tomu, věnovat se dostihům dál?

Určitě! Chtěla bych na sobě dál pracovat a postupně se v dostihovém ježdění zlepšovat. Tímto bych ráda poděkovala rodině Koplíků, protože nebýt jich, nikdy bych dostihy nejezdila.

Studujete na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V jakém oboru byste se ráda po zakončení studia realizovala?

Nejraději bych se věnovala koním. Je to oblast, která je mi blízká, ale člověk nikdy neví, co mu život přinese a kam ho jeho cesta zavede.

I to je pravda... Koně jsou evidentně vaším koníčkem číslo jedna. Zbývá vám čas ještě na jiné záliby?

Každý, kdo se pohybuje kolem koní, ví, že právě oni jsou největším žroutem času. Nicméně to málo, co zbývá, se snažím maximálně využít. Ráda si chodím zacvičit, ráda trávím čas s přáteli a občas někdy někam vycestuji.

foto: Pavla Pechmanová, Monika Smolková, Tvoje Pauza a archiv Barbory Šebkové