Leona Pokorná pracuje jako dostihová rozhodčí již řadu let. Kromě funkce vážné, často slouží na cíli nebo jako členka dostihové komise. Hlavními koníčky této sympatické dámy, která je civilním povoláním vedoucí provozně-správního oddělení jednotky Provoz Autobusy v Dopravním podniku hl. m. Prahy, jsou koně a šerm.

Vaším hlavním koníčkem jsou koně, konkrétně dostihy. Jak jste se právě k nim dostala?
Jednou jsem byla na dostizích ve Velké Chuchli a to úplně stačilo. Pohled na tu nádheru, když koně cválají do cíle, rychlost, barvy, to je velká krása a z té není úniku.

Zanedlouho po první návštěvě jste se sama aktivně zapojila do dostihového provozu…
Ještě na gymnáziu jsem začala pracovat při dostizích jako pořadatel. Poté jsem složila zkoušky pro rozhodčí a začala působit jako jeden z pomocných rozhodčích na cíli. Tenkrát totiž nebyl jeden cílový jako dnes, ale hlavní měl k sobě ještě dva pomocné, cílová kamera zachycovala sice pořadí, ale další technické výstupy byly na rozhodčích. S pauzou na mateřské mně koně vydrželi dodnes, nyní už jsme v rozhodcovských funkcích i s dcerou Veronikou.

Kromě cílového rozhodčího jste i rozhodčím u váhy, nebo přímo členkou dostihové komise, která dohlíží na regulérnost dostihů. Která z těchto funkcí je Vám osobně nejbližší?
Určitě práce na cíli, i když občas jedu z dostihů a vlastně nevím, kdo vyhrál. To se běžně stává i mým kolegům. Práce v komisi je příjemná, avšak většinou jsem obsazována na cíl nebo váhu. Nejméně ráda vážím, protože nevidím průběh dostihu (a trpím při pohledu na čísla, která jezdci naváží…).

Na kterém z českých závodišť se cítíte nejlépe? A dokáže si ještě představit, jít na dostihy pouze jako divák?
Chuchle, Most a Karlovy Vary jsou skvělá závodiště, ale mám ráda i menší provinční závodiště, jako je třeba Benešov nebo Lysá nad Labem, protože se tam dostanu blízko ke koním. Když jedu na dostihy jen jako divák, schází pohled z druhé strany. Ale líbí se mi všude, kde se běhají dostihy, každá dráha má svá specifika.

Kromě koní a dostihů máte ještě jeden velký zájem, a tím je šerm. Proč zrovna ten?
K šermu jsem se znovu vrátila v roce 2002. Mám dvě děti a syn toužil odmalička šermovat. Asi jsme se moc často dívali na Tři mušketýry. Já sama šermovala tři roky na vysoké škole, bez sportovních úspěchů. Děti ale šerm chytnul a začaly chodit do oddílu Humanita Praha, což je vysokoškolský oddíl, spadající pod Univerzitu Karlovu. Začala jsem pomáhat s administrativou, protože zastávám názor, že ti, kteří umí trénovat, nemají ztrácet čas papírováním. No a nyní už jsem předsedou oddílu.

Co vše taková práce obnáší?
Vedení členské základny, odvádění příspěvků jednotě, přehled o rozpočtu a vybavení oddílu, pomoc při námi pořádaných závodech, a vlastně veškerá administrativa související s chodem oddílu. A také dvakrát týdně docházka do oddílu.

Co se vám na šermu líbí? Existuje třeba určitá spojitost s dostihy?
Na šermu nejvíce obdivuji rychlost a estetiku pohybu, právě v tom vidím souvislost s dostihy.

Nemáte ještě někdy chuť si jen tak zašermovat?
Rozhodně ne. Občas si cvičně bodám do terče, nebo pomáhám při tréninku, když se dělají “šermířské nohy“. Výjimečně na mě trenér z legrace zkusí pár akcí, ale to je skutečně něco jiného než příprava závodníků.