Jsou životními partnery a oba již znají opojný pocit z vítězství v derby. Řeč není o jezdcích, trenérech ani majitelích, ale o ošetřovatelské dvojici Jana Bočková a Antonín Man, kteří jako pracovní jezdci Laureata a Talgada měli nemalý podíl na triumfech těchto koní v rovinovém vrcholu sezóny.

Byli jste ošetřovateli derby-vítězů. Jaký byl povahově Laureat a jaký Talgado?
Jana: Laureat byl hrozně hodný kůň. Jak v boxe, tak na ježdění. V obojím měl ale svoje vrtochy. V boxe byl pořád trošku nervózní a chodil dokolečka. I proto dostal míč na hraní. V chození mu to sice nezabránilo, ale zabavil se. Na ježdění byl také hodný, musel ale chodit první v lotu. Vždycky se pak otáčel za sebe na koně a my si dělali legraci, že musí mít všechno v merku. Zábavné bylo, že stíhal takto všechny „kontrolovat“ i v kentre. V práci se nepředřel, ale když o něco šlo, uměl zabrat. Jediné, co nesnášel, byla měkká půda. Přišel k nám na začátku prosince jako dvouletý a když se zjara začaly chodit první práce na promáčené půdě, tak ho u nás porazil kdejaký kůň. Tehdy jsem si říkali, co z něj asi bude…
Antonín: Na hřebce měl docela klidnou povahu, dobře se s ním spolupracovalo. V tréninku se choval přesně tak, jak se dostihový kůň chovat má - prostě charakter. A jeho výjimečnost? Vyhrál derby s šestnáctiletou jezdkyní a ještě k tomu v rekordu, co víc k tomu říct…

Tušili jste před derby, že by mohli vaši chráněnci zvítězit?  Chovali jste se k nim opatrněji, aby se předešlo zranění?
Jana: V životě by mě nenapadlo, že zrovna on, i potom, co vyhrál v Mostě Memoriál Frankenbergera, by mohl vyhrát derby. Byla to všechno jedna velká souhra náhod. Nastoupila jsem u Filipa (trenér Neuberg – pozn. aut.) právě v tu dobu, kdy přivezl Laureata. Byl to v podstatě první kůň, kterého jsem jezdila a už mi zůstal. I proto mi to připadalo jako moc velká pohádka. Strach jsem o něj neměla, ale nervózní jsem určitě byla. Den před derby se mi totiž zdálo, že nevstoupil do boxů…
Antonín: Upřímně řečeno, po Velké červnové, kde ho jezdila Vendula Korečková a dokázali spolu zvítězit, jsme si dělali šance na nevyšší umístění. Dva dny před derby si na něj přijela sednout jeho jezdkyně, která ho pak měla vést v derby. Práce se jim moc nepovedla a koník začal kulhat. Tím naše šance výrazně klesly. Ještě v neděli se trenér Neuberg rozhodoval, jestli ho nechá běhat. Nakonec se rozhodl, že ano, a vyšlo to…

Dostali jste po derby nějakou mimořádnou odměnu?
Jana: Odměnu jsme dostali všichni. Ale tou největší odměnou byla neuvěřitelná euforie bezprostředně po jeho vítězství. Možná i proto, že s ním Pinďa (Václav Janáček – pozn. aut.) vyhrál své první derby. Doufám, že se mi ještě někdy podaří dostat do ošetřování nějakého budoucího derby-vítěze, protože zážitek z vítězství jen tak něco nepřekoná.
Antonín: Až s odstupem času zjistíte, jak těžké je vyhrát derby, ať už jako žokej, trenér, majitel, či ošetřovatel. Někteří na ten zážitek čekají celý život a nedočkají se. Tudíž mou odměnou bylo vítězství samotné. Navíc všichni ze stáje dostali procenta, což bylo také příjemné.