Mnozí si možná ještě vzpomenou na to, jak Josef Váňa před časem vyprávěl o jednom svém nočním snu. Zdálo se mu, že přijíždí jako první do cíle Velké pardubické v sedle bílého koně. K tomu, aby se tento jeho sen proměnil ve skutečnost, chybělo osminásobnému vítězi našeho nejslavnějšího dostihu v roce 2002 devatenáct délek. Váňa tehdy vedl sedmiletého bělouše Kedona a sto dvanáctý ročník dokončil v jeho sedle na třetím místě – za Maskulem a dalším svým svěřencem Decent Fellowem.
Prvenství bílých koní ve Velké pardubické, která se běhá od roku 1874 a má za sebou 122 ročníků nebylo mnoho. Dokonce se dá říct, že vítězství koně této barvy je vlastně pozoruhodná událost sama o sobě. Bylo jich totiž dosud pouze šest.  Navíc se o ně zasloužili jenom čtyři koně. Dvěma z nich se totiž podařilo zdolat všechny své soupeře dvakrát. A to dokonce ve dvou letech po sobě.

Když se to ovšem vezme „kolem a kolem“, je to do jisté míry pochopitelné. Bílých koní je totiž v porovnání se zástupci nejobvyklejších barev, tedy hnědáků a ryzáků, velmi málo. Bělouši to proto mají to opravdu hodně těžké.
A kteří čtyři nejúspěšnější bílí koně ve Velké pardubické to byli? Chronologicky vzato (i když ono to vychází i podle abecedy) Abracadabra, Ben Hur, Herold a Sixteen. Na nositele prvních tří z nich navál neúprosně rychle letící čas už hodně prachu. Ale to čtvrté jméno v zapomnění ještě zdaleka neupadlo. A dlouho jistě neupadne. 
A, abychom byli úplní – cílem Velké pardubické proběhl jako první, a to vlastně také nedávno, ještě jeden bílý kůň: Amant Gris. Ten se však vítězem nakonec nestal.

Abracadabra
Bělouš Abracadabra vyhrál Velkou pardubickou už v předminulém století. A to v jejím jedenáctém ročníku, 25 října 1885. Na startu tehdy stanulo, jak bylo v té době obvyklé, relativně málo koní. Sedm. Do sedla pozdějšího vítěze, který ani v tomto nepočetném poli nepatřil do okruhu favoritů, se vyhoupl tehdy velmi populární jezdec Hans Fries, řečený Hansi, který byl i výborným rovinovým jezdcem. 
Bílý šestiletý valach si zpočátku nepočínal nijak aktivně. Byl však mezi šesti koňmi z těch sedmi, kteří úspěšně zdolali Velký Taxisův příkop. V pokročilejší fázi dostihu získal ohromný, až třicetidélkový náskok polokrevný Automn, kterého jel jeden z pozdějších trojnásobných vítězů VP (v letech 1886, 1889, 1891) Richard Harry Fletcher. Angličan, jenž se po čase navždy usadil v Čechách. Automn však svůj náskok neudržel a doběhl nakonec čtvrtý. Abracadabra se poprvé ujal vedení, když koně vyběhli podruhé zpoza lesíka. V cílové rovině bojoval o vítězství s favorizovaným polokrevným Newbrookem a teprve čtyřletou Olive Branch. Za distancí už bylo zřejmé, že klisna dvěma valachům nestačí. Zdálo se, že zvítězí Newbrook, ale Abracadabra a jeho jezdec bojovali statečně. Po úžasném boji zvítězili o jednu délku nad daleko renomovanějším soupeřem, kterého navíc jel vítěz z roku 1880 (a později ještě 1888) M. Phillips. Olive Branch dokončila dostih 3 délky za Newbrookem. 
Tak poprvé v historii vyhrál Velkou pardubickou bělouš. Bylo to jediné vítězství bílého koně v devatenáctém století. A, jak se později ukázalo, svého pokračovatele našel až po téměř třech dekádách století následujícího, dvacátého.

Ben Hur
V roce 1929 psala Velká pardubická steeplechase svou čtyřicátou osmou kapitolu. Na jejím startu se tenkrát sešel rovný tucet soupeřů. Plnou čtvrtinu z nich, tedy tři, tvořili bělouši. Všichni to byli polokrevní valaši. Starší kůň Altmeister, 7letý Freischütz a 7letý Ben Hur. V poli byli mimo jiných zajímavých účastníků i vítězové hned následujícího ročníku Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem. Koně byli poprvé zatíženi podle věku. Na šestileté a starší připadlo 70,5 kg. Ben Hur i Gyi Lovam! patřili k favoritům – společně s nimi ještě také hřebec Brutus a klisna Beaté. Tři z těchto čtyř, kromě Bruta, dostih dokončili a doběhli mezi prvními čtyřmi.
Pozdější vítěz Ben Hur s jezdcem Gustavem Schwandtem, který byl zároveň běloušovým majitelem i trenérem, zdolal zdárně Velký Taxis, měl však pád hned na následující překážce, Irské lavici. Podařilo se ho však chytit. Ben Hur potom postupně zmenšoval propast, která se mezi ním a čelem dostihu po Irské lavici vytvořila. Na Hadím příkopu však znovu padl, ale Schwandtovi se opět podařilo bělouše nasednout. Pak s velkými potížemi, stejně jako Gyi Lovam! zdolal Velký vodní příkop. Daleko před touto dvojicí cválal na čele Dover. Oba jeho pronásledovatelé, Gyi Lovam! i Ben Hur, se však na něj po určité době dotáhli. 
Před závěrečnou fází dostihu se dalo předpokládat, že navrch bude mít jediný plnokrevník z trojice nejlepších – Gyi Lovam! Ten však měl za sebou celou řadu těžkých karambolů, které ho nesmírně vyčerpali. Ani Dover v samém závěru na Ben Hura nestačil. Bělouš nakonec vyhrál o tři délky, když o prvenství už ani nemusel tvrdě bojovat.
Dva další bílí účastníci tohoto ročníku, Altmeister a Freischütz společně se šesti dalšími koňmi cíle nedosáhli.
Mezi prvním a druhým vítězstvím bílého koně ve Velké pardubické uběhlo tedy plných čtyřiačtyřicet let. Na třetí triumf však představitel této barvy srsti nemusel čekat zdaleka tak dlouho. A své prvenství pak navíc dokázal po roce obhájit.

Herold
Pouhých šest let po Ben Hurovi, v roce 1935, dominoval ve Velké pardubické desetiletý bělouš Herold. I jezdec Herolda, O. Lengnik, byl zároveň majitelem a trenérem tohoto valacha. Velká se tehdy běžela po padesáté čtvrté a startovalo v ní osm koní. Byli mezi nimi i dva, vlastně dvě, nejlepší z ročníku předcházejícího. Vítězná klisna Wahne s jezdcem Aidsem a druhá v cíli Norma s Latou Brandisovou. Jednou z pozoruhodností dostihu, který onoho 13. října roku 1935 probíhal za nádherného, ještě teplého počasí, byl také první start koně z Itálie – Quixieho s jezdcem D. Pogliagou.
Herold mezi favority nepatřil. Těmi byly úspěšné klisny z minulého ročníku a host ze země na Apeninském poloostrově. Poměrně dlouho vedla ovšem jiná klisna, Čigýr. Před tu se však dostala dvojice německých koní – obhájkyně vítězství Wahne a Herold. Ti pak spolu bojovali v cílové rovině. Ještě poslední proutěnou překážku absolvovali téměř současně. Pak se však bělouš od hnědky přece jen postupně odpoutával. V cíli na ni měl třídélkový náskok. Italský kůň Quixie doběh třetí, měl však už veliký odstup. Ještě větší pak klisny v majetku hraběte Kinského, dlouho vedoucí Čigýr a Norma. Čas Normy, stejně jako čas její jezdkyně Laty Brandisové, přišel o dva roky později.
Ročník následující, padesátý pátý, který se konal 18. 10. 1936, totiž znovu patřil bílému Heroldovi. Mezi jeho čtrnácti soupeři tehdy opět byly Wahne a Norma, stejně jako italský Quixie, kterého ovšem tehdy vedl Willibald Schlagbaum. Itala Podagliu totiž hrabě Kinský posadil na Normu. Počasí tehdy bylo dokonalým protipólem toho, v němž se Velká pardubická běžela při prvním Heroldově triumfu. V citelném chladu hustě a vydatně pršelo. To však bílému koni, ani jeho jezdci, trenérovi a majiteli v jedné osobě, O. Lengnikovi, nezabránilo v druhém vítězství. To bylo navíc daleko suverénnější. Herold převzal vedení za Velkým vodním příkopem a do cíle už první místo neopustil. Jeho největším soupeřem nakonec byla velice statečně a ambiciózně si počínající klisna Edenhall, krajanka vítězného německého valacha. Před poslední proutěnkou se pokusila bělouše předstihnout, ale na překážce padla a do cíle už nedoběhla. Herold tak vyhrál s obrovským náskokem, který nejlépe charakterizuje oficiální výrok: Zadrženě daleko – daleko – daleko.
Pak nastala, pokud jde o vítězství bílých koní, další obrovská pauza. Ještě podstatně delší než byla ta téměř půlstoletí dlouhá, mezi lety 1885 a 1929. Trvala totiž až do sedmého roku století jedenadvacátého. Mezi druhým triumfem bílého Herolda a jeho nástupcem stejné barvy, respektive nástupkyní, uběhlo plných sedmdesát jedna let. V něčem se však Heroldova historie zopakovala. Bílý vítěz z roku 2007 rovněž dokázal potom své prvenství obhájit. I když za trochu komplikovaných okolností. I ty však shodou okolností souvisely s dalším koněm této barvy…

Sixteen 
Mezi čtrnáctkou startujících 117. ročníku byla i bílá klisna Sixteen, svěřenkyně trenéra Josefa Váni. V sedle měla zkušeného Dušana Andrése a patřila mezi favority. Tím největším byl ovšem další Váňův kůň, vítěz z předcházejícího roku Decent Fellow. Teorie se tentokrát neukázala být „šedou“ – naopak. Byla „zelená“, máme-li parafrázovat Goetha a polemizovat s ním, stejně jako „strom života“. V cílové rovině zdolávali poslední překážku společně právě tito dva, už suverénně před ostatními soupeři. Pak ale Decent Fellow pod Tomášem Hurtem nestačil. Sixteen akcelerovala a do konečné mety se svému stájovému druhovi dokázala vzdálit na plných sedm délek. Obdivuhodný výkon po absolvování téměř sedmi tisíc metrů travnaté dráhy i oranice a jedenatřiceti obtížných skoků! Zaběhla čtvrtý nejlepší čas v historii Velké pardubické – 9:18,66 a Josef Váňa tehdy dosáhl svého pátého vítězství v roli trenéra.
V ročníku s pořadovým číslem 118 se tak bělka ocitla v obtížné pozici favorita. Soupeřů bylo o jednoho víc. Nechyběl mezi nimi ani další bělouš – Amant Gris. Ten se také ukázal být největším soupeřem obhájkyně předcházejícího vítězství. Ale nejen to. Také jako její jediný přemožitel. I když jen po dobu několika minut po skončení dostihu. Cílem proběhl bílý Amant Gris s žokejem Markem Stromským dvě a půl délky před svou konkurentkou stejné barvy srsti.
Poprvé v historii Velké pardubické tak skončili bělouši na prvním a druhém místě. To ale platilo skutečně pouze chvíli. Dostihová komise si nemohla nevšimnout, že Amant Gris, stejně jako anglický účastník francouzského jména Ivoire de Beaulieu v jednom okamžiku na trati nedodrželi stanovený kurz. Oba proto byli diskvalifikováni. Sixteen se tedy stala vítězkou. V žádném případě se však nedá říct, že ke svému druhému triumfu přišla jako slepý k houslím. Jako první kůň vůbec dosáhla času lepšího než devět minut – 8:58,99. Ten je i před nadcházejícím letošním ročníkem traťovým rekordem.
Obdivuhodná Sixteen, která je a bude jednou provždy jedním z nejpopulárnějších koní, kteří se kdy Velké pardubické zúčastnili, si skvěle vedla i v dalších třech ročnících. Obsadila v nich postupně druhé (2009), třetí (2010) a znovu druhé (2011) místo. Shodou okolností to bylo v letech úžasného hattricku Tiumena s Josefem Váňou. Tiumen také svým vítězstvím v roce 2010 „zkazil“ druhou a možná už jen těžko opakovatelnou možnost, aby bílí koně obsadili ve Velké pardubické prvá dvě místa. Jako druhý totiž za ním před těmi třemi lety doběhl právě nešťastník z roku 2008 Amant Gris.
V současné době je už Sixteen v zaslouženém dostihovém důchodu. Teď je to právě rok, co jej tráví na Brandejsově statku v pražském Suchdole. Nedávno opět dokázala, jak velká je bojovnice. Překonala vážné onemocnění a je zase zcela v pořádku.

Kdy zvítězí další bílý kůň?
Toť otázka! Teoreticky (i koneckonců prakticky) to může být už letos, protože ve startovním poli Velké pardubické 2013 jsou bělouši dva. Sešlost a Shalimar Fromentro. Může to být ale třeba až napřesrok Anebo až za dalších dvacet, třicet, padesát či sedmdesát let. Nebo už nikdy. To ukáže budoucnost. A ta je samozřejmě ve všech ohledech nevyzpytatelná.

Petr Feldstein