Minulý měsíc, 5. prosince 2013, uplynulo sto let od narození Miloše Svobody, významné a nezapomenutelné osobnosti našeho dostihového sportu, spjaté především s Velkou pardubickou. V dějinách našeho nejslavnějšího dostihu, jak na jeho samotné scéně, tak v zázemí, měl a má tento pozoruhodný muž nezastupitelné místo. Mnohokrát se Velké pardubické zúčastnil jako jezdec. Je také jedním z dosud dvaceti šesti prominentů, kteří dokázali tento dostih vyhrát víckrát než jednou. Zvítězil v letech 1946 a 1952. Později se stal historikem Velké pardubické a jejím na slovo vzatým znalcem.  Připomeňme si podrobněji tuto významnou dostihovou osobnost.

TRIUMF V PRVNÍM POVÁLEČNÉM ROČNÍKU
      
Rok 1946 byl významný – Velká pardubická se konala po dlouhé, devítileté přestávce způsobené druhou světovou válkou a okolnostmi, které s ní souvisely. Dát do pořádku dostihovou dráhu a vůbec celé závodiště vůbec nebylo snadné. V době války je nikdo neudržoval, navíc bylo těžce zasaženo bombardováním. V areálu se nacházelo více než čtyřicet kráterů. Mnoho překážek bylo poškozeno, některé byly zcela zničeny. Znovu musela být například postavena Irská lavice. Zatím jen provizorně bylo obnoveno oplocení, narychlo byly zbudovány dočasné železné tribuny. Ze zahraničí přijela do Pardubic pouze delegace z Francie, ovšem bez koní. Několik francouzských jezdců však startovalo v rámcových dostizích.

V prvním poválečném ročníku, kdy se v osvobozené republice podařilo navázat na slavnou tradici, se z původně přihlášených devatenácti koní postavilo na start osm. Byl mezi nimi i Nurmi, syn do té doby poslední vítězky Velké pardubické Normy. V sedle měl stejnou jezdkyni jako jeho matka, tehdy šestačtyřicetiletou Latu Brandisovou. Ta však s „Normíkem“, jak se Nurmimu říkalo, dostih po pádu nedokončila, stejně jako další dvě dvojice. Více než polovina startujících, pět, však cíle dosáhla. Ale pouze vítěz Titan s Milošem Svobodou v sedle přešli celý kurz bez jediné chyby. Velkým favoritem byl tehdy hřebec Svatopluk, kterého vedl František Aubrecht, major Československé armády. I Miloš Svoboda byl armádní důstojník (až dokonce jeho života se mu říkalo pane majore), stejně jako další účastník tohoto ročníku Josef Klement, který tehdy dojel na Záhonovi pátý.

Závěrečný souboj Titana a Svatopluka, jenž bojoval o vítězství, i když měl na trati veliké problémy (uvádí se, že čtyřikrát vybočil a jednou dokonce zabloudil), byl strhující. Ve prospěch valacha Titana a jeho jezdce hovořila nakonec pouhá polovina délky. Ostatní byli daleko zpět. Titan byl vyloženě jezdecký kůň, připravovaný pro military, soutěž všestranné způsobilosti. Samotný Miloš Svoboda patřil k „obojživelníkům“, kteří úspěšně startovali jak v dostizích, tak v jezdeckých disciplínách. Pokračoval tak s řadou svých kolegů v tradici Rudolfa Poplera, Hynka Býčka a mnoha dalších. 
Sázejícími byl Titan podceněn. Dokládá to výherní kvóta, která se vplácela za pořadí prvých dvou koní v cíli – téměř 1700 korun za 10 vsazených. 
Mezi veřejností byl po Velké pardubické velký hlad. Navštívilo ji tenkrát 60 000 diváků a řada z nich po skončení dostihu k zoufalství pořadatelů zaplavila dráhu.

VÍTĚZSTVÍ S VÍTĚZEM

Miloš Svoboda startoval ve Velké pardubické jedenáctkrát. Kromě druhého vítězství v roce 1952, k němuž se ještě dostaneme, vytěžil dvě druhá (1949, 1954), dvě pátá (1947, 1953) a jedno sedmé (1956) místo. Jel (opět s Titanem) i slavný ročník v roce 1947, nadlouho poslední s účastí koní a jezdců ze západní Evropy (zúčastnili se jej čtyři dvojice z Francie). V silně obsazeném poli skončil pátý a mezi československými jezdci byl druhý nejlepší.

Druhého vítězství dosáhl šest let po tom prvním. Velká pardubická 1952 měla jedenáct startujících a opět v ní, tak jako v šestačtyřicátém roce, dominovali armádní jezdci. Kůň, kterého dovedl Miloš Svoboda do cíle jako prvního, měl příhodné jméno: Vítěz. Po boji porazil o jednu délku Brouka s dalším důstojníkem v sedle J. Bozděchem. Třetím mužem, který nosil důstojnickou uniformu, byl jezdec pátého koně v cíli, Amiho, Stanislav Ruda. Polokrevnný Vítěz měl za sebou, stejně jako jeho předchůdce Titan, úspěšně absolvovanou military.
    
KRONIKÁŘ, HISTORIK, ORGANIZÁTOR

V roce 1956 startoval Miloš Svoboda ve Velké pardubické naposledy, ale ani zdaleka se s ní nerozloučil. Dvojnásobný vítěz našeho nejslavnějšího dostihu, ale také několikanásobný mistr republiky v military, zůstal velkou postavou Velké pardubické po dalších čtyřicet let. Vypracoval se v jednoho z jejích největších znalců, pečlivých, dokonale zasvěcených kronikářů a popularizátorů. Vydal několik knížek (jednu například při příležitosti 100. výročí v roce 1990), byl organizátorem tzv. hipologických dnů, pravidelně po řadu let pořádaných v Pardubicích v průběhu týdnu, který konání Velké pardubické předcházel, přispíval do mnoha odborných i populárních časopisů. Patřil také k našim největším odborníkům na liverpoolskou Grand National Steeplechase.

Jako prvorepublikový důstojník a armádní jezdec to v komunistickém poúnorovém režimu neměl snadné. Vždy si však dokázal zachovat nadhled a osobní noblesu, kterou se odlišoval od mnoha tehdejších dostihových i jiných funkcionářů. Soustřeďoval se hlavně na to, čemu především zasvětil druhou polovinu svého života. Na to, co řadě jeho zájmů dominovalo – shromažďování faktů, informací, dokumentů a zajímavostí z dostihového sportu, především pak z milované Velké pardubické, o které toho věděl tolik, jako snad nikdo jiný.

V roce 1946 se stal po Rudolfu Poplerovi druhým československým armádním jezdcem, který Velkou pardubickou vyhrál. A díky svému dalšímu vítězství v roce 1952 také posledním. Mezitím dosáhli z našich jezdeckých důstojníků v tomto dostihu prvenství i Miroslav Kotek (Var, 1948), Oldřich Dostál (Učeň 1949) a Josef Jungman (opět Var 1950). Éra úspěšných jezdců – vojáků z povolání ovšem druhým Svobodovým triumfem ve Velké pardubické neskončila. Ti další však už nenosili uniformu československou, nýbrž sovětskou… 
     
Miloš Svoboda, rodák z Přelouče, který miloval i atletiku (v mládí byl velmi dobrým skokanem o tyči), zemřel 22. června 1996. V roce svých nedožitých osmdesátých třetích narozenin.
                                                                                                                                                         
Petr Feldstein