Do startu české dostihové sezony zbývá ještě měsíc, ale mnoho dostihové radosti už jsme letos zažili. Nejvíc, co první dva měsíce kalendáře, kdy nabídly. Leden a únor, doba především představování nových nadějí, ale také ještě pohledu do zpětného zrcátka viz Galavečer. Letos se ovšem spustila vítězná smršť, pojďme se na ni podívat prostřednictvím několika statistických údajů.

Před sedmdesáti lety: VÁLKA KONČILA V CHUCHLI

Za druhé světové války a nacistické okupace našich zemí se dostihový provoz ve Velké Chuchli nezastavil. Sezóna roku 1945 však v obvyklém termínu, na počátku dubna, začít nemohla. Blížil se sice konec šest let trvajících útrap, svoboda byla nedaleko, ale dny, které do jejího návratu ještě zbývaly, byly dramatické a kruté. Přinesly i mnoho obětí.

Žokej Hurt jezdí furt, říkávalo se mezi dostihovými příznivci – hlavně koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech minulého století. Něco na tom bylo. Muž, který 25. října oslavil své šedesátiny, patřil v dostihovém sedle v té době mezi nejpilnější. Navíc tato rýmovačka vystihovala i jeho obojživelnost. Jiří Hurt „řádil“ na rovinách i na překážkách.

Poddaní Jejího Veličenstva a VP v letech totality

Hrdý Albion, jak se dříve říkalo Anglii, dal světu nejen Shakespeara, Bacona, Byrona a mnoho dalších velkých osobností, ale kromě jiného také dostihy. Šedesát let po vzniku prvního klasického dostihu The Oaks a padesát devět let po prvním derby na epsomské pláni jižně od Londýna se v roce 1839 konala v Aintree u Liverpoolu poprvé Grand National steeplechase. Angličané na ni byli, a jsou dodnes, tak jako na vše, co souvisí s turfem, velmi pyšní. Ale když se o dalších třicet pět let později začala v Čechách na území Rakouska-Uherska běhat Velká pardubická, vzali i ji rychle na vědomí a každého úspěchu v ní si vážili. Ostatně – jediný člověk, který kdy dokázal oba nejslavnější překážkové dostihy světa vyhrát, byl na přelomu předminulého a minulého století Angličan George Williamson.

Čas letí jako ostře speedující kůň. 6. července uplynuly už tři roky od smrti Evy Palyzové.  Vynikající dostihová jezdkyně a později úspěšná trenérka zemřela v den státního svátku a jen krátce před zahájením dostihového odpoledne v Lysé nad Labem. Na závodišti a ve městě, které je s jejím jménem nerozlučně spojeno.
Podobně, a navždy, je ovšem její jméno spojené s Velkou pardubickou. Přesto, že nebyla první ženou v historii, která se odvážila postavit na start tohoto dostihu, nýbrž „až“ druhou. A přesto, že se jí ani v jednom z devíti případů nepodařilo to, co dokázala její předchůdkyně Lata Brandisová. Zvítězit.
Protože Evě Palyzové, a především jí, náleží ono výstižné označení: nezvítězivší vítěz. Velká pardubická znamenala pro Evu Palyzovou mnoho. Právě tak mnoho ovšem znamenala pro Velkou pardubickou, ten věčný seriál o koních a lidech, ona.

Dostihový svět přichází s opožděnou, ale o to upřímnější gratulací. Minulý měsíc, 12. 7., se dožil životního jubilea 85 let bývalý vynikající český žokej Vlastimil Vaňátko.
Nízký fyzický vzrůst i hmotnost jakoby rodáka z Jičína předurčily ke kariéře dostihového jezdce. Do poloviny sedmdesátých let patřil k našim nejpopulárnějším osobnostem v dostihovém sedle. Koketoval i s trenérským řemeslem, v němž mohl zúročit mnoho zkušeností – jezdeckých i životních. Po těžkém pádu v rovinovém dostihu z dvouletého koně v Hluboké nad Vltavou a vážném zranění, zlomenině spodiny lebeční, se však rozhodl udělat za dostihovou érou svého života tečku. K překvapení a ke zklamání mnoha skalních chuchelských návštěvníků, kteří si bez něho dostihovou Chuchli vůbec nedovedli představit. Její kolorit a nezaměnitelnou atmosféru totiž spoluvytvářelo i jeho jezdecké umění, typická malá postava, usměvavá tvář příjemného, bezelstného člověka. A konec konců i samotné jméno, s Chuchlí tehdy opravdu nerozlučně spjaté.

Kongeniální dvojice

Oba patří k největším postavám Velké pardubické. Jak nezapomenutelný ryzák Sagar (Gambrinus-Saragosa), tak jeho jezdec Pavel Liebich, trojnásobní vítězové z počátku osmdesátých let minulého století. Současně také, a to přes tři po sobě následující triumfy, i k jejím velkým smolařům. Byli však úplně první dvojicí vůbec, která dosáhla vítězného hattricku bez jediného přerušení. A to v roce, kdy od založení VP uplynulo 109 let, a v jejím 93. ročníku. Na Sagara s Pavlem Liebichem, kteří vyhráli v letech 1981 – 1983, později v tomto ohledu navázali Železník-Josef Váňa (1987 – 1989), Peruán-Zdeněk Matysík (1998 – 2000) a Tiumen-Josef Váňa (2009 – 2011). Dodejme, že jedinečnou možnost rozšířit dosavadní počet těchto čtyř hattrickových dvojic na pět mají letos vítězové předminulého a minulého ročníku Orphee des Blins s Janem Faltejskem.

Významné dostihy

Co by archiválie z historie karlovarského závodiště obsahovaly bez důležitých dostihů, slavných lidí a výborných koní? Strohá fakta. Dostihové dějiny naštěstí netvoří pouze čísla. Podívejme se tedy na nejvýznamnější dostihy a nejlepší koně, kteří jsou s karlovarským závodištěm spojeni. Určit top dostih není jednoduché. Každý je nějakým způsobem výrazný a v historii závodiště hraje velkou roli.

29. května uplynulo 115 let ode dne, co se ve Vysokém Mýtě narodil Rudolf Popler. Dvojnásobný vítěz Velké pardubické, jedna z jejích nejvýznamnějších a nezapomenutelných osobností. Hrdina, ale také nejtragičtější postava její historie.
Dědictví po strýci Rudolfovi
Když přišli v rodině mlynáře Alberta Poplera společně se svou sestrou, dvojčetem Annou, na svět, měli už dva dospělé bratry – dvacetiletého Alberta a devatenáctiletého Jana. Pozdější úspěšný a populární sportovec v letech první republiky trávil dětství v nádherném koutě východočeské přírody, v prostředí mlýna Jangelec. Otcova profese ho příliš nezaujala. Daleko více se, pokud jde o zájmy, podobal svému strýci a zároveň kmotrovi Rudolfovi. Zdědil po něm nejen jméno, ale také lásku ke koním, která se později změnila v hluboký, vyloženě osudový vztah.

Ani dlouhá a velkolepá historie čtrnáct desítek let existující Velké pardubické nepamatuje pouze šťastná období. Vedle tučných let zažila i ta hubenější. Těch povedenějších ročníků však bylo určitě nepoměrně více. Opomenout ale nelze ani ty druhé. I když každá Velká pardubická, byť třeba sebeskromněji obsazená, byla vždycky mimořádnou a sledovanou událostí.