Dostihový svět přichází s opožděnou, ale o to upřímnější gratulací. Minulý měsíc, 12. 7., se dožil životního jubilea 85 let bývalý vynikající český žokej Vlastimil Vaňátko.
Nízký fyzický vzrůst i hmotnost jakoby rodáka z Jičína předurčily ke kariéře dostihového jezdce. Do poloviny sedmdesátých let patřil k našim nejpopulárnějším osobnostem v dostihovém sedle. Koketoval i s trenérským řemeslem, v němž mohl zúročit mnoho zkušeností – jezdeckých i životních. Po těžkém pádu v rovinovém dostihu z dvouletého koně v Hluboké nad Vltavou a vážném zranění, zlomenině spodiny lebeční, se však rozhodl udělat za dostihovou érou svého života tečku. K překvapení a ke zklamání mnoha skalních chuchelských návštěvníků, kteří si bez něho dostihovou Chuchli vůbec nedovedli představit. Její kolorit a nezaměnitelnou atmosféru totiž spoluvytvářelo i jeho jezdecké umění, typická malá postava, usměvavá tvář příjemného, bezelstného člověka. A konec konců i samotné jméno, s Chuchlí tehdy opravdu nerozlučně spjaté.

Když přišel jako čtrnáctiletý chlapec do Chuchle, vážil Vlastimil Vaňátko pouhých 29 kilogramů. Začínal u trenéra Leslieho Lomaxe, anglického trenéra a jezdce. „Naučil mě toho hodně, skoro bych řekl, že vlastně všechno. I díky jemu jsem také vyhrál svůj první dostih, ještě jako učeň. Jel jsem tehdy Flamendra od trenéra Procházky, druhý za mnou byl právě on, pan Lomax. Nevím už, koho tenkrát vlastně jel. Vím ale, že z toho, že jsem ho porazil, jsem měl za cílem takový divný pocit. Ale Leslie se upřímně radoval a volal na mne: To bylo ono, Vlasto, takhle jezdi vždycky!“
Leslie Lomax, který byl nucen i se svým otcem Williamem, také výborným trenérem, po komunistickém převratu v roce 1948 Chuchli opustit, zůstal ve vzpomínkách Vlastimila Vaňátka navždy. Jako nezištný, nesmírně velkorysý a přející člověk, který nikdy nikomu nic nezáviděl. Ani v dostizích, ani mimo ně. Jako jeho druhý táta.
V myšlenkách se Vlastimil Vaňátko jistě často vrací i do prvních květnových dnů roku 1945. O hrdinství, které tehdy jako šestnáctiletý chlapec projevil, však ze skromnosti nerad mluví. Přitom tehdy zachránil, právě s Lesliem Lomaxem, z hořících stájí, které z nenávisti zapálili tudy ustupující nacističtí vojáci, nejméně pětatřicet dostihových koní.
U váhy 29 kg později samozřejmě nezůstal. Věděl však, že bude mít jednou provždy zcela opačné problémy oproti drtivé většině jiných jezdců, kteří si museli váhu hlídat. Někteří kvůli tomu i předčasně ukončili slibně se rozvíjející kariéru. To zdaleka nebyl jeho případ, ale na druhou stranu byl se svou „papírovou“ hmotností nepřevyšující pětačtyřicet kilogramů, předurčen k tomu, aby jezdil především handicapy a tím pádem také horší koně. Přesto má na svém kontě v rovinových dostizích na 120 vítězství. Dvakrát vyhrál, v roce 1957 s pětiletým Havlem trénovaným Josefem Kolocem, a o dva roky později se stejně starým Majákem od trenéra Stanislava Bárty, prestižní Gomba handicap. V Československém derby 1951, v němž zvítězil polský hřebec Pink Pearl s W. Biesadzińskim, byl v sedle L´Amoura čtvrtý, jednou byl druhý ve Velké jarní ceně.
„Roviny jsem původně jezdil raději,“ vyprávěl před několika lety Vlastimil Vaňátko, „ale později jsem stále více přicházel na chuť také překážkám. Na nich jsem vyhrál sedmačtyřicet dostihů. Snil jsem o tom, že si někdy zkusím i Velkou pardubickou, ale při mé váze to nebylo dost dobře možné. Musel bych nést spoustu olova. S jedním vítězem Velké, vlastně vítězkou, klisnou Mocnou, s níž vyhrál v roce 1965 Franta Vítek, jsem ale měl hodně společného. Když byla, stejně jako já, ve stáji u trenéra Bárty, tak jsem se o ni několik let staral.“        
Vlastimil Vaňátko žije ve Velké Chuchli více než sedmdesát let a má na co vzpomínat. Na někdejší slavné trenéry Jaroslava Houru, Josefa Koloce, Františka Hurbana, i na řadu soupeřů z dostihové dráhy, kteří už nejsou mezi živými – Josefa Šacha, Karla Havelku, Oldřicha Mertu, Františka Huleše, Vlastimila Smolíka. S jinými, také starými Chucheláky, jako je on, se dodnes často vídá. S Karlem Stibůrkem, Janem Vávrou, Janem Záglerem. Ale také na klisnu Antoinettu, neboli milovanou Tonku, s níž vyhrál třináct dostihů, rovinových i překážkových. A na mnoho dalších koní, kteří se natrvalo zapsali do jeho srdce.
Tak pevné zdraví a ještě hodně a hodně radosti ze života, pane Vaňátko!
                                                                                                         

Petr Feldstein