Před sedmdesáti lety: VÁLKA KONČILA V CHUCHLI

Za druhé světové války a nacistické okupace našich zemí se dostihový provoz ve Velké Chuchli nezastavil. Sezóna roku 1945 však v obvyklém termínu, na počátku dubna, začít nemohla. Blížil se sice konec šest let trvajících útrap, svoboda byla nedaleko, ale dny, které do jejího návratu ještě zbývaly, byly dramatické a kruté. Přinesly i mnoho obětí.

„VŮDCE PADL“
V Týdenním dostihovém kalendáři, který měl podtitul Úřední orgán Českomoravského Jockey Clubu, vyšlo 30. 4. toto sdělení: Z usnesení ředitelství bude Čm. Jockey Club vypláceti z vlastních prostředků od 1. dubna až na další všem majitelům dostihových koní ustájených ve Velké Chuchli výpomoc na udržení koní ve výši 1500 K za koně a měsíc.
V Listině tréninku pro rok 1945, kterou Jockey Club vydal, byla, mimo jiné, uvedena i jména pracovníků, kteří na sklonku války na závodišti působili.
Trenéři byli podle abecedy seřazeni takto: H. Býček, J. Celer, E. Guttmann, V. Jelínek, J. Koloc, L. Lomax, W. Lomax, J. Procházka, E. Puck, R. Richter, J. Rosák, K. Šmejda, K. Truhlář.
Obročníci: V. Hála, J. Kvárik, A. Lambert, J. Poláček, J. Strouhal, Š. Veverka.
Jockeyové: J. Bořík, K. Havelka, F. Hofbauer, O. Holý, J. Houra, B. Klečka, J. Krištůfek, J. Mildorf, O. Merta, St. Neumann, F. Pecháček, J. Pokorný, J. Procházka ml., J. Šach, J. Tesař, J. Vrábel. 
Mezi 36 jmény jezdčíků byla i tato: St. Bárta, V. Čahoj, J. Kieryk, K. Stibůrek, M. Šusta, Vl. Vaňátko, J. Zálešák, K. Mašek.
V teplém jarním vzduchu bylo stále více cítit napětí, i když hned první květnový den přinesl velkou úlevu. Zvláštní vydání protektorátních novin přinesla zprávu o smrti Adolfa Hitlera. Vůdce padl, hlásaly palcové titulky.

V OHNISKU BOJŮ
Vyhráno však zdaleka nebylo. I Prahu, ve které se schylovalo k povstání, a její blízké i vzdálenější okolí, čekaly na samém konci válečného šílenství těžké boje s už téměř poraženými, ale stále zabíjejícími, všeho schopnými okupanty. Velká Chuchle toho nebyla ušetřena. Naopak. Právě na západ a jihozápad od hlavního města se odehrávala velká, často i velmi tragická dramata.
Vraťme se k jednomu ze jmen zveřejněných Českomoravským Jockey Clubem v Listině tréninku pro rok 1945. Trenér Richard Richter byl, jak uvádí Pavel Bernard ve svém článku „Květen 1945 v Chuchli“ v Dostihovém zpravodaji 4/1980, „říšský Němec a pravověrný nacista v posledních týdnech války povolán na frontu, aby zde pomohl zacelit mezery v řadách Wehrmachtu, způsobené sovětskými ,kaťušemi´, a více se nevrátil.“ Očitými svědky či přímými aktéry chuchelských událostí posledních dnů druhé světové války nebyli ani ti trenéři, jezdci a další pracovníci stájí, kteří v obci nebydleli. Dostat se sem bylo nemožné.
Vše, co se tehdy mezi obcemi Chuchle, Lahovice a Radotín v několika dnech odehrálo, bylo nejen velice komplikované a dramatické, ale také důležité. Boje, které tu probíhaly, měly bezprostřední vliv na osud celé Prahy. Obec, která se o necelých čtyřicet let dříve, v září 1906, stala centrem dostihového dění v českých zemích, se za pražského povstání ocitla ve velmi složité situaci. Ustupující německé jednotky řádily jako zběsilé. Ve vzdálenějším i blízkém okolí brdských lesů operovaly partyzánské oddíly. V celém regionu povstaly do zbraně oddíly občanské. Ve Zbraslavi vyhlásili 5. května Revoluční národní výbor a lidé začali odstraňovat nenáviděné německé nápisy.

VLASOVCI
Významnou roli v osvobozeneckých akcích hrálo i později dlouho zamlčované vojenské uskupení – ROA neboli Ruská osvobozenecká armáda. Tzv. Vlasovci, pojmenovaní podle svého velitele, generála Andreje Vlasova, který v roce 1942 společně s částí svých jednotek jako příslušník Sovětské armády upadl do německého zajetí. Ze stovek a tisíců dalších ruských zajatců, které Stalin de facto odepsal, budoval Vlasov ruské vojenské jednotky. Jejich příslušníci byli sice proti nacismu, stejně tak ovšem nenáviděli Stalinův diktátorský režim. Chtěli jej svrhnout a ještě v průběhu války osvobodit Rusko od bolševiků. Vlasovci, kteří byli na sklonku roku 1944 začleněni do německé armády, ale postupně začali bojovat sami za sebe, navázali kontakt s formujícím se českým odbojem. Jeho představitelé ovšem nebyli jednotní v názoru, zda se Vlasovci mají do povstání proti Němcům zapojit. Nakonec nabídku Ruské osvobozenecké armády podílet se na pomoci Praze vyslyšeli, i když nebylo jasné, jak se k této kontroverzní vojenské síle postaví ze západu postupující Američané. Vývoj byl ovšem nakonec takový, že naše hlavní město se v poslední osvobozovací fázi dostalo do sféry vlivu sovětského. V tu chvíli už byla účast ROA v osvobozovacích bojích pro většinu představitelů našeho odboje nežádoucí. Vlasovci se proto 8. května vydali vstříc americkým jednotkám. Nakonec je ale stejně čekal nemilosrdný osud: ve své vlasti skončili dílem na popravišti (včetně generála Vlasova), dílem v gulazích, sovětských koncentračních táborech. Na událostech, které se v regionu, do kterého patří Velká i Malá Chuchle, i na samotném osvobození Prahy odehrály, však měli významný podíl, který jim historie nemůže upřít.

BOJE V OKOLÍ ZÁVODIŠTĚ
Účelem tohoto článku není podchytit a popsat všechny události, které se v těchto končinách odehrály a které spolu často úzce souvisely. Uveďme však alespoň něco z toho, čeho byla svědkem především Chuchle a její obyvatelé. Mnohé z těchto historických skutečností popsal před pětatřiceti lety právě Pavel Bernard.
5. května po poledni se v Malé Chuchli podařilo zajmout čtyřicet ozbrojených německých četníků. Z dlouhé válečné letargie probuzení občané měli brzy plně v rukou i Velkou Chuchli, ale také Slivenec a Radotín, kam navečer téhož dne dorazily první oddíly Vlasovců. V chuchelské restauraci U Holečků bylo odzbrojeno devět nacistických důstojníků, kteří chtěli ujet na kolech do americké okupační zóny.
V následujících hodinách a dnech se však německým jednotkám, kterým velel generál Klein, podařilo zlomit odpor obyvatel. Bylo mezi nimi i mnoho mladých statečných chlapců, stejně jako mezi Vlasovci, kteří vlastencům pomáhali. Jenom v Lahovicích padlo při hájení mostu třicet mužů – mezi nimi jedenáct lahovických občanů a šestnáct příslušníků ROA. Dalších třicet pět obyvatel Lahovic bylo, mnohdy bestiálním způsobem, zabito, když se rozběsněným Němcům podařilo obec obsadit.
Ustupující vlastence, z nichž část se vydala směrem k Radotínu a část ku Praze, nějakou dobu kryl obrněný vlak u Waltrovy zahrady, vyslaný z radotínského nádraží. Němcům se ho však podařilo zničit. Následovaly další boje, ale v půl desáté večer, 7. května 1945, obsadily jednotky generála Kleina Velkou Chuchli. Vyhlásily stanné právo a zákaz vycházení. Většině zdejších obyvatel se však ještě předtím, na výzvu nově zvoleného Národního výboru, který vydal povel k evakuaci, podařilo uprchnout do různých míst v okolí.

SMRT KARLA ŠMEJDY
V Chuchli tehdy bylo asi sto padesát dostihových koní. Část ve stájích na závodišti, část jich trenéři, z oprávněné obavy o jejich osud, stačili odtud odvést do obce. Udělal to i trenér Karel Šmejda, i když on sám bydlel u dostihové dráhy. Přes obrovské nebezpečí, které mu hrozilo, se vydal do Chuchle, aby své koně nakrmil a napojil. Došel však jen k železničnímu přejezdu u hotelu Start, kde ho zasáhla střela z německého kulometu. Tak skončil život muže, který, mimo jiné, přivedl jako trenér necelý rok předtím k vítězství v derby (tehdy Modré stuze českomoravské) klisnu Divu a už v roce 1927 hřebce Dagoberta.
Ve dnech, vlastně spíše jen hodinách, které zbývaly do osvobození, se drama na samém konci války ještě vystupňovalo. Řada chuchelských trenérů, na rozdíl od Karla Šmejdy, bydlela v Chuchli, ale koně měla na závodišti. Muži měli zákaz vycházení, ale opustit domov bylo na dvě hodiny povoleno ženám. Některé z nich, ty z dostihových rodin, se tehdy o žíznivé a hladové koně ve stájích dokázalo postarat.
Kleinovy jednotky, z nichž část byla právě v Chuchli, chtěly ještě zaútočit na Prahu. Jenže většina německých posádek v hlavním městě už mezitím díky povstalým občanům i Vlasovovým vojákům, kteří ovšem začínali mít zcela jiné starosti, kapitulovala. Od východu se Praze na dosah rychle přiblížila Rudá armáda.

HOŘÍCÍ STÁJE
9. května už byla Praha svobodná, ale na závodišti ve Velké Chuchli nebylo v tu chvíli po míru ani památky. Na železniční přejezd, na kterém padl Karel Šmejda, postavili prchající Němci auto s municí. Střelbou z kulometů se jim podařilo vůz podpálit. Ohňostroj střel pak rozpoutal peklo. Nejprve se vzňal hotel Start, za chvíli začaly hořet i nedaleké stáje. K požáru obydlí třiceti dostihových koní přispěl podle některých očitých svědků i příslušník Hitlerjugend, ještě napůl dítě v uniformě Wehrmachtu, který polil naftou některé stěny těchto dřevěných budov a pak je podpálil.
K hořícím stájím přiběhl jako první jiný chlapec, přibližně stejného věku. Sotva šestnáctiletý Vlastimil Vaňátko, jehož jméno figurovalo v Listině tréninku vydané pro rok 1945 Jockey Clubem mezi jezdčíky. Nebál se střelby, která celou tu hrůzu ještě umocňovala a jejíž obětí se mohl stát v kterémkoli okamžiku. Na dveřích stájí byly visací zámky. Všechny je musel postupně urazit. Znovu a znovu se pak vrhal do plamenů a z nepředstavitelného žáru bortících se budov na poslední chvíli vyváděl zděšené plnokrevníky. Sám jich takto zachránil patnáct. Pak se k němu přidali další – mezi nimi trenéři Josef Celer, Leslie Lomax, Vincenc Jelínek a žokej František Pecháček. Poslední dva přitom byli těžce zraněni.
Tři koně se zachránit nepodařilo. Naturfreunda, Lubu a Cyklona. Klisna Luba přitom už byla mimo nebezpečí. Stála nějakou dobu venku, ale po chvíli se rozhodla do hořící stáje vrátit. Přežít mohl i populární Cyklon, vynikající devítiletý hnědák, který měl na svém kontě 86 startů. 70krát nebyl horší než třetí, 25krát vyhrál. Byl to především znamenitý letoun. Cyklon odmítl hořící box opustit. Nepomohly ani vidle, jimiž se ho jeho zachránci ze zoufalství pokoušeli vyhnat. I on, stejně jako Luba, zvolil raději de facto dobrovolnou smrt.

KONEČNĚ SVOBODA
Večer 9. května, ve chvílích, kdy už byl téměř všude klid a vítězství se slavilo i v Praze, pobíhali koně, které se na poslední chvíli podařilo vyrvat ohni, volně po dostihové dráze. Opodál doutnaly zbytky stájí a lidé, kteří dva dny předtím opustili své domovy, stále nevěděli, zda je ta hrůza konečně za nimi. Pořád totiž bylo z různých míst slyšet výstřely.
Rudá armáda do Chuchle dorazila v noci. V okolí se ovšem stále schovávalo mnoho Němců. A tak se mnozí z občanů, jak uvádí ve svém článku chuchelský rodák Jan Zágler (v roce 1945 mu bylo pět), vrátili do svých domovů až 11. května. Dvacet pět jich však v bojích zahynulo.
Trvalo samozřejmě nějakou dobu, než se v obci i na závodišti vrátilo vše do normálních kolejí. Život, dostihový i nedostihový, šel dál. 
Lidé však nezapomněli a nezapomenou.

Petr Feldstein