Její tvář je povědomá snad každému z pravidelných návštěvníků dostihových odpolední na českých závodištích. Po nedělním Memoriálu Rudolfa Deyla, v němž zvítězila Francie z tréninkové centrály rodiny Vocáskových, byla jednou z těch, kteří se z úspěchu klisny radovali přímo v ceremoniálním paddocku pražského Conseq Parku. Atraktivní dáma s jiskrnýma očima, trenérka, pracovní jezdkyně, ošetřovatelka a v neposlední řadě také maminka malého Ládíčka Vocáska – Dana Kroupová.

Proč jste si jako své povolání zvolila právě koně?
Přišlo to nějak samo…Naši totiž s koňmi neměli nikdy nic společného.

Kde jste jako pracovní jezdec-ošetřovatel začínala?
Jako dítě jsem jezdila dostihy poníků u Pavla Hanuše a pak jsem přešla k trenérce Evě Staškové. Tam jsem dojížděla každý den po škole. Studovala jsem tehdy Střední odborné učiliště zaměřené na obchod. No a v roce 2003 jsem se přestěhovala k Láďovi do Pardubic.

Jako amatérka máte za sebou sice jen jeden dostihový start, ale s pěkným druhým místem. Netoužíte se někdy opět v dostihu svézt?
To bych majitelům nemohla udělat (smích)…Ale upřímně, ježdění v práci mi stačí.

V tréninkovém středisku v Němčicích, kde působíte a zároveň žijete, jsou připravováni rovinoví i překážkoví koně. Které z nich jezdíte nejraději?
Jezdím převážně dvouleté a tříleté koně. Nejraději určitě Francii, Playmonu, Mary Yeats a Artabana.

Kde jste se svým současným partnerem Láďou Vocáskem seznámili?
Bylo to na dostizích v Pardubicích.

Byla to láska na první pohled?
Ano, byla.

Kterou vlastnost na Láďovi nejvíce oceňujete?
Nejvíce na něm oceňuji, že je zodpovědný, starostlivý a má smysl pro humor.

Existuje něco, čím vás zaručeně naštve?
Je to situace, kdy si zapomene vypnout firemní mobil a kupci volají pozdě večer.

Máte společně syna Ládíčka. Byli byste rádi, kdyby si jednou vybral stejné povolání jako vy?
Ani ne. Já bych byla radši, kdyby měl koně pouze jako koníčka.

Plánujete další potomky?
Určitě ano.

Vybudovali jste si krásné bydlení v areálu stájí. Lze někdy při faktu, že práce je hned za dveřmi, i odpočívat?
Určitě. Chodím jezdit jen ráno a pak se věnuji Ládíčkovi, žádná odpolední.

Rodina Vocáskových je jednou z nejsoudržnějších rodin, fungujících v českém turfu. Co je největší výhodou této soudržnosti?
To, že si dokážeme vzájemně pomáhat a se vším vyjít vstříc.

Zmínila jste, že i při mateřské stíháte ranní ježdění. Kdo v takovém případě hlídá Ládíčka?
S ježděním vypomáhám tak pět až šest dní v týdnu. Hlídá většinou tatínek nebo babička, případně malého vezme děda na cvalovku.

Čím se bavíte ve volném čase, pokud nějaký je?
Rádi jezdíme na výlety a aktuálně hodně času trávíme na dětském hřišti.

Jak si představujete svou ideální dovolenou?
Nic složitého, vypnout mobil a odjet na chatu.

Foto: Vladimír Valenta a archiv Dany Kroupové