PRŮKOPNICE A JEDINÁ VÍTĚZKA
První ženou, která se odvážila absolvovat Velkou pardubickou, byla Lata (plným jménem Marie Immaculata) Brandisová. Od roku 1921 se zúčastňovala dostihů ve Velké Chuchli, absolvovala jich celou řadu, jak rovinových, tak překážkových a také podzimních loveckých jízd. Výborně si vedla i na parkúrech. V roce 1927 poprvé startovala ve Velké pardubické. Jako dvaatřicetiletá se vyhoupla do sedla starší polokrevné klisny Nevěsty.

Rozhodli to Angličané
Předcházelo tomu ovšem jisté martýrium, protože start příslušnice slabšího pohlaví v enormně těžkém překážkovém dostihu byl řadou jezdců, kteří se jej zúčastňovali, pokládán za nežádoucí. Mnozí z nich se tím dokonce cítili poníženi. Soupeření s ženou jim připadalo mužů nedůstojné. Proti startu komtesy Laty Brandisové, příslušnice velmi starého tyrolského šlechtického rodu, se dokonce odvolali k Československému Jockey Clubu. Tomu ovšem předsedal vzdálený bratranec Laty Brandisové Zdenko Radslav Kinský, potomek jednoho ze zakladatelů Velké pardubické Oktaviána Kinského.
Zdenko Kinský, na jehož panství byla Nevěsta odchovaná, stejně jako další koně, v jejichž sedle startovala Lata Brandisová později, svou příbuznou ke startu ve VP sám inspiroval. Byl tedy tím pádem v dost obtížné, přímo prekérní situaci. Při řešení nastalého problému volil ovšem velmi chytrý postup. Rozhodl se, že celou záležitost zkonzultuje v kolébce turfu, s členy Královského Jockey Clubu v Anglii. Konzervativní poddaní Jejího Veličenstva nespatřovali v účasti ženy ve Velké pardubické nic nepřípustného. Doporučili pouze, aby jezdkyně měla svou vlastní šatnu. Stanovisko ostrovních kolegů, kteří se u nás pochopitelně těšili velké autoritě, zaúčinkovalo. Horké hlavy vychladly, problém se nečekaně snadno vyřešen. A Zdenko Kinský, o němž bychom dnes možná řekli, že se ocitl tak trochu „ve střetu zájmů“, byl tím pádem z obliga. Nepsaný, ale ve skutečnosti do té doby existující precedens, že ženy se Velké pardubické nemohou zúčastňovat, tím vzal za své.
Úspěšnější než Popler     
Také Nevěsta startovala v jediném dostihu, kde se skáče přes Velký Taxisův příkop v roce 1927 poprvé. Pro ni i pro Latu Brandisovou to byl nakonec zdařilý debut. Nevěsta sice zaznamenala na trati tři pády, po jednom z nich své jezdkyni dokonce utekla, ale byla včas chycena. Do cíle doběhla pátá. Jako poslední z koní, kteří dostih dokončili. Mezi osmi účastníky, jimž se to nepodařilo, byli i obhájci vítězství z roku 1926 klisna All Right II s Rudolfem Poplerem, stejně jako jejich předchůdce Landgraf II, jehož ovšem už nevedl Karel Holoubek, nýbrž F. Gimpel, vítězný jezdec z roku 1922. Na štítě 46. ročníku, a de facto i na štítě Laty Brandisové, zůstal i první francouzský jezdec, který se kdy Velké pardubické zúčastnil. Byl jím hrabě Alexander de la Forest, který vedl pětiletého valacha Markomanna. Jejich účinkování skončilo poměrně záhy – pádem na Irské lavici.
Bez Laty to nebylo ono
O deset let později se Lata Brandisová stala první a dosud jedinou jezdkyní, které se podařilo Velkou pardubickou vyhrát. Odehrálo se to před sedmdesáti sedmi lety, při posledním ročníku před druhou světovou válkou. Bylo to vítězství více než zasloužené. Po debutu v roce 1927 mu předcházelo ještě dalších pět startů, které Lata Brandisová absolvovala. Dříve něco zcela nepředstavitelného, žena mezi jezdci Velké pardubické, se později stalo nejen samozřejmostí, ale i neodmyslitelnou součástí našeho nejslavnějšího dostihu. Lata Brandisová k Velké pardubické patřila stejně tak, jako patřila Velká pardubická k ní. Dva ročníky, které v třicátých letech vynechala (1932, 1936), byly její neúčastí vyloženě ochuzeny. I armádní jezdci, kteří ve VP pravidelně startovali, a bez nichž by byl dostih v těch letech nepředstavitelný, si na start „naší slečny“, jak se Latě Brandisové později říkalo, postupně zvykli. Už nepovažovali za skutečnost přímo odporující důstojnickým zásadám, důstojnické morálce či za nepřijatelné zesměšnění, když je tato žena porazila.
Ten chlumecký zámek…
Po druhé startovala Lata Brandisová ve Velké pardubické v roce 1930. S Norbertem ji dokončila na 4. místě. Následující rok si společný start zopakovali, a byli třetí. Osudovým koněm se však pro Latu Brandisovou stala klisna Norma. Svého vítězství dosáhly při čtvrtém společném startu ve VP. Navíc přetěžký dostih předtím ve všech případech nejen pokaždé dokončily, ale dokázaly se i skvěle umístit.
Jména Normy a Laty Brandisové, a samozřejmě nejen jména, byla spjata s Chlumcem nad Cidlinou. Komtese (i když za první republiky se šlechtické tituly neměly užívat) Marii Immaculatě, rodačce z Úmonína u Kutné Hory, předvedl Zdenko Radslav Kinský Normu poprvé v roce 1933 na Orlíku. Tehdy šestiletá klisna pocházela z rozsáhlého, tehdy velmi známého a kvalitního chlumeckého chovu. Kinský doporučil Normu své sestřence jako koně, s nímž by Lata, tenkrát už známá a úspěšná jezdkyně se zkušenostmi i z Velké pardubické, mohla v nejprestižnějším překážkovém dostihu maximálně uspět. Lata Brandisová, která zdědila jezdecké vlohy po svém otci, Leopoldu hraběti Brandisovi, výborném žokejovi, však na první pohled nebyla z klisny, příslušnice stáda plavek, „žluťáků“, kdovíjak nadšená. Alespoň ne s ohledem na případný start ve Velké. Kobylka se jí zdála příliš drobná. Domnívala se, že pro tak náročnou steeplechase nemá potřebnou konstituci, ani fyzické síly.
Jak se však po čase ukázalo, Kinský velmi dobře věděl, o čem mluví. Klisna v sobě ukrývala úžasný potenciál a Lata Brandisová se o tom brzy přesvědčila. Zní to neuvěřitelně, ale krátce na to společně absolvovaly, po svých, respektive „po Norminých“, neskutečně dlouhou cestu z Chlumce do Velké Chuchle, kde Lata tehdy působila a kde měla určitou dobu i svou malou stáj. Podobně dlouhou cestu společně absolvovali i na trase Chlumec nad Cidlinou – Orlík. Pro Latu Brandisovou, sportovkyni skutečně všestrannou, nebyl problém překonávat tyto vzdálenosti také na kole.
Norma měla jít do chovu
Na start Velké pardubické se společně postavily ještě tentýž rok, tedy 1933. Třetí místo bylo vynikající, a hned v následujícím ročníku byly druhé. V roce 1935 mohlo, nebo mělo, aby byla dodržena posloupnost, přijít vítězství. V cíli však obsadily páté místo, což bylo pro Latu i pro Kinského hodně velké zklamáním. Zdenko Radslav pak začal velmi vážně uvažovat o tom, že klisnu z dostihové dráhy stáhne. Chtěl ji zařadit do chovu.
V roce 1937 už byl pevně rozhodnut, že Norma Velkou pardubickou nepoběží. Ani jeho sestřenici, komtese Latě, se dlouho nedařilo přesvědčit ho, aby to ještě jednou, a naposledy, společně zkusily. Hrabě nakonec své stanovisko přehodnotil, ale v souvislosti s něčím úplně jiným. V Německu byl tehdy čtyři roky u moci Hitler a nacistické výhrůžky, i na adresu Československa, se stupňovaly. Třetí říše chtěla mimo jiné dokázat svou převahu i na poli dostihovém a chystala se vyslat do Pardubic své nejlepší koně i jezdce. A také je vyslala.
Za těchto okolností tedy Kinský od svého původního úmyslu ustoupil a Normu s Latou Brandisovou do prestižního, politicky silně podbarveného sportovního boje vyslal. Psal se 17. říjen 1937. V hledišti bylo čtyřicet tisíc diváků, ve startovním poli tohoto 56. ročníku patnáct koní.
Lehce o sedm délek
Lata Brandisová s Normou zvolili obezřetnou, opatrnější taktiku. Na rozdíl od řady svých soupeřů, které razantní způsob jízdy v mnoha případech přivedl k pádům a ztrátě nadějí na dobré umístění. Týkalo se to i největšího favorita, německého polokrevného valacha Herolda, vítěze dvou předcházejících ročníků, s jezdcem O. Lengnikem. Lengnik, a s ním celé Německo, byl přesvědčen, že vyhraje Velkou pardubickou potřetí za sebou. To se do té doby žádnému jezdci nepodařilo. A koni vlastně také ne. Tři po sobě jdoucí vítězství Briganda v samých počátcích Velké pardubické byla přerušena v roce 1876, kdy dostih nebyl uspořádán pro velké mrazy.
Ani Heroldovi s Lengnikem však klasický hattrick nevyšel. Padli na Taxisu, problémy měli i na dalších překážkách. V cíli sice byli třetí, ale s obrovským odstupem za prvními dvěma. Norma s Latou Brandisovou zvítězily lehce o sedm délek před jiným německým koněm Quixiem s jezdcem W. Schlagbaumem. Herold byl zpět o délky nesčetné, o ostatních koních nemluvě. Vítězství československé dvojice tak vešlo do dějin nejen jako první, a dosud jediné, vítězství ženy ve Velké pardubické. Ve veřejnosti, a zdaleka ne pouze dostihové, mělo v době stupňujících se hrozeb z nacistického Německa naprosto mimořádný ohlas. Dodejme ještě, že jako trenér vítězné Normy byl uveden Karel Šmejda, se kterým Lata Brandisová skutečně spolupracovala, hlavně v éře, kdy působila ve Velké Chuchli. Karel Šmejda se jak známo stal o sedm a půl roku později jednou z obětí nacismu za květnového pražského povstání.
Na zámečku v Řitce u Prahy
Lata Brandisová byla skvělá jezdkyně a v Normě měla koně výborného a spolehlivého. Jaký byl další osud těchto dvou slavných postav Velké pardubické, jejichž popularita se na konci třicátých let minulého století, kdy hitlerovské Německo už nepokrytě chystalo válku, dotýkala hvězd?
Norma po svém vítězství skutečně odešla do chovu a dala několik zajímavých potomků. Lata Brandisová přečkala spolu se svými čtyřmi sestrami válku na zámečku v Řitce u Prahy, nedaleko od Mníšku pod Brdy. Všechny se přihlásily k české národnosti. Na zámek byl proto dosazen nucený správce, se kterým všechny tyto ženy odmítaly komunikovat jazykem okupantů, tedy německy.
Osmý a devátý start ve VP
Několik týdnů po skončení druhé světové války bylo Latě Brandisové padesát let. Přesto ještě startovala v prvních dvou poválečných ročnících Velké pardubické. V letech 1946 a 1947, ve svém osmém a devátém startu. Ani jeden z nich však neskončil šťastně. Nejprve si v sedle Nurmiho, synovi nezapomenutelné Normy, kterému říkala Normík, si po pádu na Taxisu zlomila klíční kost. Následující rok, v poslední VP před nástupem komunistů k moci, ji vyloženě přeplněné hlediště, ve kterém se mačkalo 70 000 diváků, vidělo v sedle plnokrevného, nesmírně temperamentního a jen velmi těžko zvladatelného Otella, dvanáctiletého hřebce. Ten slavné jezdkyni, která chtěla své deváté účinkování a hlavně desetileté jubileum od svého předválečného triumfu oslavit co nejlepším umístěním, utekl z místa startu a oběhl celé závodiště. Dostihu se nakonec zúčastnil, v jeho první fázi dokonce vedl, a jako první se suverénně přenesl i přes Taxis. Postupně se však začal v důsledku předstartovního absolvování celého oválu projevovat nedostatek sil. V průběhu dostihu musela Lata Brandisová zcela vyčerpaného Otella, který byl v souladu se svým jménem vraník, zadržet.
Obětí hromadného pádu
Tím se Lata Brandisová s dostihem, který je s ní navždy spojen, stejně tak jako ona s ním, coby jezdkyně rozloučila. Na pardubickém závodišti to však nebyl její poslední start. Jako ještě o dva roky starší se v sedle klisny Niny zúčastnila 23. října 1949, v den konání jubilejního 60. ročníku Velké pardubické rámcového dostihu, Kinského memoriálu, předchůdce Memoriálu kapitána Poplera. Po těžké kolizi na Hadím příkopu byla čtyřiapadesátiletá jezdkyně vystavena tělům a kopytům dalších padajících koní. Utrpěla mnoho těžkých zranění včetně proražené lebeční kosti, komplikované zlomeniny nohy, klíční kosti i několika žeber. Do nemocnice byla převezena v bezvědomí, ze kterého se postupně začala probírat až více než po týdnu. Jakžtakž se pozdravila, ale masakr za Hadím příkopem zanechal na jejím organismu trvalé následky. Čekal ji invalidní důchod.
Hořká léta
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl osud jediné ženy, která vyhrála Velkou pardubickou, nesmírně hořký. Spolu se sestrami žila do roku 1953 dál v Řitce. Potom však byly všechny tyto dámy přestěhovány do naprosto ponižujících podmínek do chaty v nedalekém Bojově. Tady slavná a nezapomenutelná Lata Brandisová, která od utrpěných zranění chodila o holi, i její sestry žily více než další dvacet pět let. V listopadu 1979 byly naživu pouze Lata a mladší sestra Jana. Až potom, kdy obě staré ženy už neměly sílu samy hospodařit, je z neúnosné situace vysvobodil jejich synovec Ernst Haan, který je odvezl na zámek Reiteregg nedaleko Hitzendorfu v rakouském Štýrsku.
Lata Brandisová brala svůj zdejší pobyt pouze jako návštěvu. Počítala s tím, že se vrátí domů, a také to kupodivu chtěla. 12. května 1981, několik týdnů před svými 86. narozeninami však jediná žena, která kdy zvítězila v nejtěžším překážkovém dostihu na evropském kontinentu, na zámku Reiteregg zemřela. 

Petr Feldstein