Jako trenérka působí v českém dostihovém prostředí sedmnáctou sezónu. Její koně se objevují na rovinách i nad překážkami, a jak sama přiznává, k překážkovým dostihům má asi o něco blíž, přestože její první vítězství se zrodilo na rovině v  Brně v roce 1999. Z pěti startů, které letos zatím absolvovali její svěřenci, pouze v jednom případě nedosáhli na dotaci, a to vinou zranění. V dalším rozhovoru Dostihového světa jsme si políčili na „nenápadnou“ Lenku Syslovou…

Jaké byly vaše začátky u koní?
Ke koním jsem se dostala v podstatě ze žárlivosti. Chodila k nim má nejlepší kamarádka z dětství, která tam chtěla dovést i mě. Protože se mi ale moc nechtělo, měla jsem spoustu jiných zájmů, nabídla to jiné kamarádce, a já, abych jí neztratila, začala chodit taky. No a nakonec jsem u koní zůstala jediná…

Předpokládám, že tedy nepocházíte z koňařské rodiny…
Ano, jsem z absolutně nekoňařské rodiny. Moji rodiče pocházejí z města, ani sourozenci nemají s koňmi nic společného,a tak maminka občas z legrace říká, že mě asi v porodnici vyměnili…

V začátcích jste se věnovala nejen koním dostihovým, ale i parkurovým…
Začínala jsem ve stáji Sendy Ostrava, kde byli dostihoví i parkuroví koně. K parkurovým jsem byla ale víceméně nucena, kdežto k dostihovým mě to vždycky táhlo.  K parkurům mě předurčovala především má tělesná konstituce a dobrá fyzička. Nemůžu si ale stěžovat, parkury byly dobrá škola, kde jsem se hodně naučila a těžím z toho dodnes.

Jako jezdec jste debutovala na rovině, první vítězství jste získala také na rovině,ale šampionkou amatérů jste se stala v překážkových dostizích. Cítím to správně, že dáváte překážkám přednost před rovinami?
Po pravdě, překážky byly u mě na prvním místě především kvůli váze a jako jezdce mě víc bavily. Jako trenér to vnímám jinak, roviny mají také své kouzlo. Po vítězství Decoruse v Ceně Masise mě roviny dost chytly. Teď když trénuji překážkáře i rovináře, můžu říct, že vyhrát steeplechase je asi jednodušší než vyhrát rovinový dostih. Do rovin nestačí jen koně dobře připravit, ale musí mít i potřebnou třídu. Pokud nemáte ve stáji opravdu rychlého koně můžete se snažit sebevíc. V překážkách vám někdy stačí mít štěstí.

První čtyři jezdecko-trenérská vítězství vám zajistila kobylka jménem Surprice. Jak na ni vzpomínáte a co dělá nyní?
Surprice je má srdeční záležitost. Byla výjimečná v mnoha ohledech, nejen svou tvrdostí a bojovností. Nemůžu nevzpomenout mé jediné rovinové vítězství,kdy se mi krátce po startu v prvním oblouku otočilo sedlo.Po celý dostih jsem se snažila dostat ho zpět do původní polohy,ale marně.Nakonec jí sjelo až ke slabinám,abych ho neztratila a nediskvalifikovali mě, dala jsem si ruku za záda a sedlo přidržela.Surprice dostih vyhrála sama i s hladovou amatérkou na hřbetě a bez třmenů.  Takový byl její debut. Po úrazu šla do chovu, kde dala šest hříbat. Jedním z nich, je Status Quo, který šel v minulém roce Velkou pardubickou. Na její dceři Satisfakci jsem vyhrála svůj poslední dostih. Nyní je jí 18 let a po pěti letech v pronájmu u pana Tomka se vrátila do stáje, kterou vlastní pan Milan Gebauer. Právě teď by se měla hřebit a důchod bude trávit u slečny, která se o ni starala už v době našich začátků. Jí i mně tato klisna změnila život. Pomohla mi slušně odstartovat kariéru trenéra a ošetřovatelka Lucka, kvůli jejímu zranění(ruptury sezamských vazů) začala studovat veterinu a stala se veterinářkou. Nyní jsme rády, že se Surprice vrátila domů a bude mít spokojené stáří.

Na začátku trenérské kariéry jste spolupracovala s vítězem Velké pardubické Karlem Zajkem…
S Karlem Zajkem jsme se poznali v dostihové stáji Sendy Ostrava. On měl koně pana Bači a pana Neuvirta a já připravovala dva koně pana Gebauera. Měli jsme v pronájmu společnou stáj v Metylovicích u Frýdku-Místku a člověk mohl leccos okouknout. Dohromady tam bylo kolem 10 koní,které jsme připravovali společně s mojí spolužačkou ze střední amatérskou jezdkyní Martinou Polzerovou. Byly to krásné roky.

Zkušenosti jste ale nenačerpala pouze v Čechách, nějaký čas jste pracovně strávila i v zahraničí…
Vzpomínám na to hrozně ráda a upřímně nechtělo se mi odtud. Kdybych nechtěla vyhrát Velkou pardubickou a jezdit dostihy, asi bych tam zůstala. Tamní trenéři na nás nekoukali skrz prsty a o své know-how se klidně podělili. Získala jsem tam cenné zkušenosti a našla si i řadu přátel, za což jsem ráda.

V současné době připravujete v Klokočově devět koní a váš pracovní tým se skládá pouze ze samých žen. Znamenáte to, že k mužům nemáte důvěru?
Když to beru kolem a kolem, do stájí, kde jsem působila, vždy docházela jen děvčata. Ve stáji s muži jsem pracovala vlastně jen v Anglii a Irsku a musím říct, že Angličani dokážou být na koně hodně tvrdí. Někdy až moc. Jinak u mě pracuje Nikol Straková, která se vyučila ve Velké Chuchli a jsem s ní moc spokojená. Je občas až moc puntičkářská a ze stáje ji musím někdy až vyhánět (smích).  Pracuje na 200 % a má ráda koně. Je určitě pozoruhodné, že se v dnešní době ještě takový člověk najde. Ze začátku se bála jezdit, ale tohle období už je za námi, a protože je talentovaná a lehká, uvažuji, že bych jí dala příležitost i v dostihu, samozřejmě pokud bude sama chtít. Dále k nám chodí pomáhat amatérka Petra Svrčková, jezdí skvěle a letos už začala i skákat, z čehož mám opravdu radost.Stájovou oporu pak máme taky v její mamince Pavlíně. A proč jsme na Klokočově samé ženy? Ani nevím…Kdyby se ozval nějaký kluk, určitě bych zvážila jeho přijetí, protože proti mužům samozřejmě nic nemám.

Ve čtvrtek 8. května se v hlavním dostihu pardubického dostihového dne představil i Sherardo, který by měl letos směřovat do Velké. Jak se jeví v práci?
Než k nám přišel, dostala jsem avízo od Zenona a jeho ženy Beaty (stáj fotokisza.com – pozn. red.), že koník je v práci pohodář, ale moc se nepředře. Já mám ale úplně opačný dojem. V práci s chutí šlape, je velmi pracovitý a po zranění na něm není nic vidět. Jsem s ním moc spokojená, protože práce ho baví. Škoda, že se nám v Pardubicích zranil na předposledním skoku. Zranění nebylo vážné,ale z dobré pozice vycouval a bylo po nadějích.

Mezi vašimi svěřenci najdeme i dva dvouleté, jak se vám zamlouvají?
Dvouletí jsou vždycky trochu s otazníkem. Klisna Be Best je obrovská a bude asi běhat až na podzim, protože se nevyplatí na ni spěchat. Kromě toho ani jeden z nich podle rtg.snímků nemá ještě uzavřený kostní růst. Koupil ji pan Šimera, který má koně velmi rád a dává jim čas, aby dozráli. Rád by ji asi viděl běhat v Pardubicích až bude starší . Já mám představu trochu jinou, myslím, že by mohla běhat i větší dostihy v Praze, tak snad to panu majiteli nedá a nechá ji roviny vyzkoušet. Zatím nepojmenovaný německý hřebec jehož majitelem je Tomáš Škuta (stáj Jezdecké potřeby Ostrava) je menší, má báječný charakter a jeví se jako pozdnější. Na podzim zřejmě „povinně“ vyběhne, protože s ním chceme do derby. Původem je to slušný kůň, jeho polobratr už vyhrál kvalitní dostih v Rakousku.

Na výsledcích trenéra má lví podíl také výkon jezdce. Kteří rovinoví a kteří překážkoví dostanou letos vaši důvěru?
Ráda obsazuji Vendulu Korečkovou,pokud jsou k dispozici, ráda posadím Milana Zatloukala nebo Róberta Šaru. Moc šikovný a poctivec je i Martin Laube, se kterým také počítám. Co se týče překážek, na prvním místě je Lukáš Matuský ovšem díky jeho spolupráci s Radkem Holčákem už na něj štěstí moc nemám. Dále bude jezdit Pavel Kašný v případě, že oba zmínění nebudou mít čas, pak angažuji Adama Čmiela.

 
Letošní dosavadní bilance pět startů / čtyři dotace napovídá, že pro trénink máte zřejmě ideální podmínky. Co můžete potenciálním majitelům nabídnout?
K tréninku využíváme rozmanitý terén i 1200 metrů dlouhou přímou cvalovku ve stylu Anglie. Nechybí nám krytá hala s umělým povrchem a samozřejmě to nejdůležitější – srdíčko. Jinak stáje máme v objektu starého zrenovovaného hřebčína, kde byl vyšlechtěn slezský norik.

Z celého rozhovoru s vámi je cítit, že jste velký kliďas a pohodář…
Jsem rozený optimista, kterého máloco naštve. Nebývám nervózní ani před dostihy. Jen opravdu výjimečně. Když jsem ještě jezdila dostihy, měl majitel pan Gebauer právě kvůli mému klidu velké nervy…(smích)

Při práci u koní na koníčky moc času nezbývá. Prozraďte, co vás baví, když vyšetříte chvilku?
Ráda hraju na kytaru a zpívám. Hudební sluch a vztah k hudbě jsem zdědila po otci, který byl muzikant a hrál v kapele. Protože se ale stydím, nikdy jsem nikde nevystupovala. Snad jen u vínka u táboráku. Písničky si i skládám a byl čas, kdy kamarádi u ohýnku nechtěli Nedvědy, ale to co jsem složila já. Když nějaký čas zbyde, snažím se věnovat ho svému příteli Radimovi,ale moc se mi to nedaří.Přestože není koňař v tom co dělám mě podporuje a přizpůsobil se mému způsobu života, což oceňuji.

Vaše stáj i díky angažovanosti majitelů působí skoro až rodinně, nebo se mýlím?
Ano, všichni majitelé pro mě dělají víc, než musí, čehož si cením. Třeba pan Šimera je ve stáji takovým správcem, pořád něco opravuje a vylepšuje, upravuje mi traktorem cvalovou dráhu a tím mi ušetří spoustu času. Vloni se mi traktor pokazil a ing.Štefan Polák mi okamžitě dovezl jiný ze své firmy,než jsme uvedli do chodu ten náš.Ani Tomáš Škuta nijak nezaostává,můžu se na něho obrátit s jakýmkoliv problémem.Jeho odpověď je vždy stejná: „Já bych se toho nebál...“ a pomůže mi problém vyřešit. To je samozřejmě jen střípek z toho co pro mě majitelé dělají. Beata a Zenon Kiszovi také pomáhají jak umí,jsou to takoví moji manažeři,nemusejí to dělat,ale chtějí a to pak je radost ze společných úspěchů o to větší. Moc bych jim všem přála, aby jejich koně výborně běhali a nemyslím teď sobecky na sebe,ale proto,že pro společný výsledek dělají strašně moc a zaslouží si to.

Foto: Zenon Kisza