V českém dostihovém prostředí je známá především jako fotografka. Ač vystudovala sociální pedagogiku na zlínské univerzitě Tomáše Bati, svému oboru se nevěnuje. Již osm let je věrná dostihové stáji Jana Demeleho, kde pracuje jako pracovní jezdkyně a ošetřovatelka. V našem seriálu ji však představíme jako partnerku překážkového jezdce Adama Čmiela.

Jaká byla vaše cesta ke koním?
Ke koním jsem tíhla od malička a měla jsem to štěstí, že můj strýc Pepa měl koně doma. Mezi nimi byla i vynikající, ale už dostihově vysloužilá klisna Harta. U strýce jsem trávila každé prázdniny, a pak přišlo další setkání s dostihovými koňmi, tentokrát v Olomouci u trenéra Michny. Následovaly cesty do Hřebčína Napajedla a Světlé Hory. Nakonec jsem díky studiu na UTB (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně – pozn. red.) zakotvila ve Slušovicích. Nejprve u Pavla Kašného a po jeho odchodu u Jana Demeleho, kde jsem letos osmým rokem.

Kdy a jak jste se seznámila s Adamem?
S Adamem jsem se poprvé viděla ve Světlé Hoře na Silvestr cupu, kde jsem fotila. Ale až na Galavečeřu českého turfu o rok později, jsme spolu začali něco víc…

Byla to láska na první pohled?
U mě ne, napoprvé jsem si spíš jenom říkala, kdo to je, a že by stál za hřích (smích).

Jakou vlastnost na Adamovi nejvíce oceňujete?
Oceňuji na něm spoustu věcí, to se ani nedá všechno vyjmenovat. Každopádně Adam je hodně pozorný, ve všem mi pomáhá a hezky se o mě stará. Nejvíc miluju jeho neustálý smysl pro humor, díky jeho vtípkům a hláškám se nikdy nenudím. Dobře se v tomto doplňujeme, i když on je tedy o dost hlučnější a naprosto neunavitelný. Kdo ho zná, ví, o čem mluvím (smích).

Je něco, čím vás zaručeně naštve?
Jsou to takové ty běžné věci, vyplývající ze společného soužití. Nedá se tomu ale říkat naštvání, je to oboustranné. Jediné, na co jsem dost háklivá, je moje milované auto, takže cokoliv s ním spojené. V případě auta neznám bratra (smích)…

Adam je překážkový jezdec, který občas, stejně jako ostatní, jezdí mladé nebo špatně ovladatelné koně. Máte o něj v těchto případech strach?
Samozřejmě o něj strach mám, vím, co vše se může stát i na zkušeném koni, navíc když u těch skoků sama stojím při focení a vidím zblízka ten hukot. Obdivuji všechny kluky za to vše, co musí kolikrát zvládnout. To lidé na tribuně nebo v televizi nemají šanci vidět. Strach si člověk nesmí připouštět a určitě ho snáším lépe na dráze, kde nemám čas se nervovat. Naštěstí Adam není žádný hazardér, takže když něco nejde, pohlídá si to.

Trávíte spolu čas jak doma, tak i v práci. Nehrozí někdy pohorka?
V práci moc času na ponorku není, často nemáme společný ani lot a já si to ve stáji užívám. Navíc on neustále všechny baví, takže je pořád legrace a pohoda. Samozřejmě nějaké krizi jsme se ani my nevyhnuli, ale osobní věci podle mě do práce nepatří.

Kolik působišť jste společně již vystřídali a proč jste opět zakotvili doma na Moravě?
Adam pracoval u pana Votavy, kam jsem dojížděla. Pak přišla nabídka od trenéra Bodláka do Slušovic, takže to bylo pro nás nejjednodušší řešení, když jsem tam bydlela. Oba jsme byli na stejném místě, jen každý v jiné stáji. Po přestěhování Bodlákovy stáje jsem k němu nastoupila i já. Určitý čas to fungovalo a pak se naskytla možnost jít do Nepoměřic. Realita byla však úplně jiná, než se na začátku slibovalo. A tak jsme neváhali a vrátili jsme se domů do Slušovic k Honzovi Demelemu. Adam jezdí odpoledne ještě k jiným trenérům na práce a jinak dělá pojišťovacího agenta pro společnost Generali.

Kromě toho, že působíte jako jezdec - ošetřovatel u Jana Demeleho jste i známá fotografka. Když jezdí Adam, věnujete mu zvláštní pozornost?
Když fotím, tak fotím všechny, více se soustředím pouze na ty, které mám přednostně zdokumentovat, třeba na objednávku. Někdy to jde těžko, protože přece jen jsou to dostihy a nejde předvídat, kdo kterou stopou a třeba po kolizi, půjde. Adama se snažím fotit samozřejmě vždy, když už mi dělá reklamu na rajtkách a žijeme spolu, ještě abych ho nevyfotila…(smích)

S povoláním žokeje je spjato i časté cestování. Jak se s tím vyrovnáváte?
Myslím, že tohle zvládáme dobře. Cestovat nás baví, buď jedeme s koňmi, nebo autem a většinou nikdy sami, což je fajn. Tím, že i já mám na dostizích práci, má pro mě cestování na dostihy svůj význam.

Neuvažujete i díky společnému povolání o nějakém výjezdu do zahraničí? Ať už trvalém, nebo třeba jen na zimu?
Adam už v zahraničí byl a vrátil se, aby jezdil dostihy. Já jsem měla možnost odjet už víckrát, ale dala jsem vždycky přednost mým koním, rodině a přátelům. Tak tomu je i teď, byla jsem ve Švýcarsku, viděla jsem, jak to chodí, ale zkrátka mě to ven nijak neláká. Adam by beze mne nejel, takže o tomto se vůbec nebavíme a do budoucna to určitě já neplánuji.

Co vás baví ve volném čase? Máte kromě koní ještě jiné společné zájmy?
Jsme spolu skoro pořád a baví nás vlastně cokoli, co nás napadne doma či venku, vždy se jeden druhému přizpůsobíme. Někdy se podaří výlet, návštěva našich rodin nebo jedeme na chatu do Jeseníků, což rádi spojujeme s návštěvou koní a přátel ve Wrbně. Doma máme fenku Cherrynku, takže i jí se hodně věnujeme a často podnikáme něco s přáteli.

Jak si představujete svou společnou budoucnost?
Dopředu nic raději neplánuji, všechno vždy nějak bude. Důležité pro nás je,  aby se Adamovi dařilo v ježdění a mně šlo focení. Určitě se ale nikam nechystáme, doma je tady u koní ve Slušovicích, kde mám i ty své Yokowiho a Sebastiana, ti jsou hlavní bod naší současnosti a budoucnosti. Takže naše vize zní – být i nadále spokojení jako teď.

Foto: archiv Romany Nevěřilové, Romana Altenburgerová