České derby: dostihový svátek, který si žádný správný turfman nemůže nechat ujít. Den plný emocí, během kterého se ambice některých splní a ostatním definitivně rozplynou. Jaký je z pohledu těch, kteří jej zachycují, abychom měli i po letech na co vzpomínat, tedy pohledem dostihových fotografů? Seriál startujeme s karlovarskou patriotkou, která svými fotografiemi vypráví příběhy – Marcelou Klingorovou.

Jak dlouho už fotíte a co vás k dostihům přivedlo?
Lásku k fotografování jsem zdědila po dědovi a tatínkovi a amatérsky fotím už od dětských let. První pokusy, okořeněné vyvoláváním černobílých fotografií doma v koupelně, se odehrávaly v 80. letech na jízdárně v Karlových Varech-Staré Roli. Pořádně jsem se do toho „zakousla“ v roce 1994, kdy jsem začala zkoušet všechno možné v souvislosti s aktivním působením v dostihovém světě, díky našim prvním stájovým kobylkám Laureně a Scavage. Chtěla jsem je mít zvěčněné na tisíc způsobů…

Soustřeďujete se při focení dostihů více na detaily nebo na celek?
Nechávám to na situaci. Někdy mě zaujme detail, jindy celková atmosféra. Svět turfu má tisíce podob, a proto nabízí dostatek variant. To mě fascinuje.

Máte raději momentky nebo dáváte přednost předem vymyšlené kompozici?
Možná si to ulehčuji, ale vyžívám se v momentkách. Sama se necítím dobře při pokynech fotografa typu: „Sem se mi dívej“, „Usměj se“, „Nehýbej se“, „Udělej krok tam a tam“… Mnohdy ani není moc času na promyšlenou kompozici. Ráda lovím nečekané záběry, číhám na různá překvapení, a o ty rozhodně není při dostizích nouze.

Jste příznivcem spíše dobré řemeslné fotky, nebo fotky více upravované na pc?
Nezatracuji ani jeden způsob. Fotka musí vyprávět. Zaujmout, potěšit oko i duši. Naladit k přemýšlení nebo snění. Poslední dobou se setkávám při diskuzích o fotografování s fenoménem retuše. Původní fotka se takovými úpravami v počítači někdy změní k nepoznání. Realita uniká. Retuš výběhů, ohlávek, otěží, pozadí… Někdy se mi to zdá zbytečné.

Ve kterém roce jste poprvé fotila derby?
V roce 1995 na mé domovské dráze ve Varech. Všechny tehdy převálcoval Regulus. Dodnes si pamatuji, jaké škaredé počasí (nejen) pro focení ten den bylo. Tma a déšť. Dráha byla neskutečně hluboká.  A on si cválal cílovkou jako při rychlejší práci. S  údivem jsem sledovala, jak si v tom bahništi libuje a uniká s tak velkou převahou ostatním, kteří ho marně stíhají. Z fotek tehdy nebylo nic, ale ten zážitek mi zůstane v paměti napořád.

Jak na vás působí derby-atmosféra, je to jiný den, než ostatní v rámci roku?
Samozřejmě, atmosféra při derby je neopakovatelná. Dostihové odpoledne tvořené kvalitními dostihy, známé osobnosti nejen z dostihového světa, slavnostní nálada. Ale také strašná spousta lidí. To je pro fotografa někdy pořádný oříšek. Složitě si uhájit místo a doufat, že mu chystaný záběr v nevhodný moment nezkazí něčí ruka, hlava atd…

Na kterého derby vítěze nejraději vzpomínáte?
Srdeční záležitostí je můj tochovický oblíbenec Mir Sada. Ačkoliv se nejedná o majitele modré stuhy, jeho souboj s Glowingem v roce 1996 byl krásnou podívanou. Z vítězů na mě hodně zapůsobil Darsalam a vzrůstem malý, ale srdcem velký Ray Of Light.

Jak vypadá z pohledu fotografa ideální počasí na focení derby-dne?
Bez mraků, deště a větru. Jemně lechtající sluníčko, žádný pařák. A všechno stihnout dříve, než se v pozdějším odpoledni přikrade na dráhu stín z tribuny.

Který z letošních účastníků Českého derby vás prozatím nejvíce zaujal a komu budete fandit?
Líbí se mi Castellon. Nejen proto, že je ryzák, na které nedám dopustit. Fandit mu budu i kvůli trenérce Heleně Blažkové. Jako žena jí úspěch moc přeji.

Který vrchol sezóny jako dostihový fotograf preferujete – Velkou nebo derby?
Při Velké se lov adrenalinových snímků doslova nabízí. Preferuji ovšem roviny, takže bych nejspíš cestování do Pardubic vyměnila za Prahu.