Ke koním měl cestu otevřenou odmalička, však také jeho otec byl zaměstnancem největšího a nejznámějšího hřebčína u nás – Hřebčína Napajedla. Sám Karel Dobrovolný se vyučil v SOUz Velká Chuchle a nějaký čas pak pracoval pro trenéra Vladislava Fedorowicze. Následoval odchod do Německa, které pak po plných patnácti letech opustil, aby se v Čechách oženil a zakotvil natrvalo…

Jméno vás a vaší rodiny je posledních pět let spjato s populární bělkou Samanthine. Jak došlo k jejímu pořízení?
V roce 2010 mi zemřel táta. V té době měl z vlastního chovu klisnu jménem Samanthine, které byl zrovna rok, tak jsme rodinně zvážili, zda ji prodáme za pár šupů, nebo si ji necháme a vychováme ji. Rozhodli jsme se pro druhou variantu.

Klisna se stala součástí vaší rodiny, kde probíhala její příprava na první dostihy?
Samanthine jsme začínali trénovat v Dolních Počernicích u pana Vavrouška, chodili jsme do lesů, na pole. Jako příprava to bylo vynikající, ale co se týče rychlostního tréninku, naprosto nevyhovující. Přesídlili jsme tedy do Velké Chuchle.

Centrální závodiště se dvěma pískovými drahami, velkou a malou trávou, splnilo vaše očekávání?
S centrální dráhou jsem až tak spokojený nebyl a nejsem. Každý trenér, který tady působí, ví, že podmínky nejsou úplně ideální, mě konkrétně nejvíc trápí velký a malý písek.

Vraťme se ale k Samanthine, která přednedávnem odjela za „ženichem“ do Krabčic. Jaký její start vám osobně udělal největší radost?
Myslím, že nejdůležitějším bodem v její kariéře byl český St. Leger.  Přestože skončila hluboko v poli poražených, dá se říci, že byl jejím vrcholem. St. Leger v současném termínu přišel pro ni bohužel brzy, kdyby se běhalo o měsíc později, jako tomu bývalo před dvaceti lety, možná by se umístila lépe. I takto jsme ale měli radost. Nikdy jsme od Samanthine nečekali žádné velké výsledky, snažili jsme se především zachovat její zdraví. Dá se říct, že je to člen naší rodiny, a tak jsme se k ní vždy chovali.

Její kariéru ukončily zdravotní problémy, o co šlo konkrétně a kdy začalo něco tzv. „haprovat“?
Zdravotní problémy se objevily v roce 2013, kdy jí v létě musel být chirurgicky odstraněn čip. Po tomto zákroku nebyla už nikdy úplně v pořádku. Nevíme, čím to bylo, ale objevily se jí mezikostní svaly na třech nohou. Ty jsme vyléčili a teď, když jsem připravoval klisnu na dostihy 1. května v Lysé nad Labem, při první větší zátěži – první rychlé práci se znovu projevil mezikostní sval, který jí trápil jako první. Tak jsme se rozhodli, že už ji nebudeme trápit a půjde do chovu.

Jak to bylo s výběrem vhodného partnera, měli jste od počátku jasno?
Ve výběru jsme měli tři hřebce – Egertona, Mikhaila Glinku a Bully Pulpita. V úvahách byl také Midships. Nakonec jsme se rozhodli pro Bully Pulpita, a to na základě rad různých odborníků. Bully Pulpit by měl vyvažovat charakter a konstituci Samanthiny, jeví se jako její dobrý protiklad. Předpokládáme, že se zabřeznutím by neměly být problémy, protože klisna je za poslední dva roky odpočatá a navíc je mladá.

Jak velká očekávání se budou vázat k jejímu hříběti?
Byli bychom rádi, kdyby bylo alespoň tak dobré, jako byla Samanthine, tzn. aby si vyhrálo nějakou tu trojku a někde se dokázalo umístit. Samozřejmě každý sní o Derby a St. Legeru, navíc teď, když český chov slaví úspěchy. Škoda, že Jockey Club si českého chovu moc neváží. Jak víme,  i letos byly zkráceny majitelské prémie…

Od letošního roku vlastníte licenci profesionálního trenéra. Co kdyby přišel nějaký majitel se zajímavou nabídkou?
To je hodně komplikované téma, protože jsem zaměstnaný v kanceláři a tudíž mám čas omezený. Kdyby přišla dobrá nabídka, tak bych reálně uvažoval o jednom, maximálně dvou koních. Protože ale znám prostředí dostihového sportu a znám ho z pozice majitele, je pro mě nerealistické, že by mi někdo všechno platil předem. Bohužel nejsem bohatý člověk, takže bych to nemohl financovat ze svého jako někteří jiní trenéři, kteří mají x různých koní a za ta léta to dokáží nějak vykompenzovat. Kdyby se ale našel majitel, který by byl ochoten jít do toho za standardních podmínek, asi bych to zvážil.

Než přijde do tréninku potomek Samanthine, nějaký čas to potrvá. Co nějaký pronájem či koupě dalšího svěřence?
Ne, určitě ne. Pokud by byl někdo ochoten mi svěřit koníčka, tak bych se nebránil, ale my ani o pronájmu neuvažujeme. O víkendu chodím jezdit k panu Fedorowiczovi, a když pojedeme do Krabčic, třeba mi něco půjčí i pan Petrlík.

Dostihový sport je koníčkem celé vaší rodiny, co ale rádi děláte, když je chvilka volna?
Máme rádi hudbu, rádi se díváme na filmy. Na jiné aktivity není moc času. Když jsem dělal Samanthine, tak jsem vstával ve čtyři hodiny, abych mohl být v sedm v práci. A z kanceláře jsem jel zase rovnou do stáje, takže jsem vstával ve čtyři a chodil spát v devět. Bylo to sice velmi fyzicky náročné, ale pokud má člověk srdce a chce tomu věnovat svůj čas, určitě se to vyplatí. Za celou rodinu (manželku i dceru) můžu říct, že za dobu, kterou jsme strávili se Samanhine, jsme velmi rádi.

Foto: Lenka Janatková, Zenon Kisza a archiv Karla Dobrovolného