Petr Feldstein: Václav a Václav (4. díl)

Další pokračování ukázky z knihy Petra Feldsteina o Václavu Chaloupkovi, která vyjde v letošním roce

Tak takhle to je, kamaráde…

Jednou si Václav na Václavovi a jeho žena Eva v sedle tenkrát dvouleté klisny Vekory, jednoho z prvních Korokových potomků, kteří začali přicházet na svět v roce 1974, vyjeli do okolí Šinkvic. Václav s Vekorou, i když byla dcerou trojnásobného vítěze Velké pardubické, pro překážky nepočítal. Klisna se pak v budoucnu skutečně věnovala pouze rovinovým dostihům. A vedla si velmi dobře. Na tomto „výletě“ si však mladá čiperná klisnička, dostihová dorostenka, počínala oproti daleko staršímu, ostřílenému, ale mrzutému až zakyslému hřebcovi, který procházel, respektive měl procházet, skokanským tréninkem, daleko šikovněji. A k tomu bezstarostně. Prostě celý její táta Korok. S chutí a potěšením se vyhoupla na jakoukoli terénní vlnu. Na každou mez, která se zvedala nad úroveň cesty, po které šla. Bylo znát, že v sobě má skokanskou, sympaticky rozpustilou krev.

 

Václav byl úplně jiný než Korok. Byl to vlastně jeho pravý opak. Zatímco Korok lidi miloval, Václav byl ve vztahu k nim vyloženě odtažitý, netečný. Snad až zapšklý. I on se vyvedl po svém otci, Detvan byl povahově hodně podobný. Václav prostě měl svůj svět. U lidí bychom řekli, že to je takový suchar, nebo ještě spíš podivín, kterého vlastně nic nezajímá. Ovšem kromě jeho samotného.

 

„Trvalo dlouho, než jsme spolu navázali potřebný kontakt. Než si na mě zvykl. A koneckonců i já na něho. Opravdu to bylo složité a jakoby bezvýchodné období. Václav byl pořád zakřiknutý a také nedůvěřivý. Možná se mu i stýskalo po Tochovicích, kde žil šest let. Mě přijmout nechtěl, pouze mě trpěl. A evidentně neměl zájem na tom, abychom se sblížili. Pořád jsem si říkal, že musím být trpělivý. Že na něho nesmím spěchat. Že to je jediný způsob, jak si ke mně dokáže najít cestu, po které budeme moci krok za krokem pokračovat dál. Ke všemu se nechal vždycky přemlouvat. Navíc, šlo-li o to, aby přes něco přešel, nebo to dokonce přeskočil, marně. Já jsem mu to toleroval, nechtěl jsem na něho naléhat. V práci jsem ho jezdil raději bez biče. Měl jsem strach, abych mu ze zoufalství třeba jednu nevrazil a on se pak ještě víc nezatvrdil. V některých situacích, které mi působil, by člověk opravdu hodně snadno sahal po klacku.“

 

Poprvé v životě uvažoval Václav Chaloupka o tom, že couvne. Václav mu byl svou lhostejností a tvrdohlavostí už tak protivný, že měl chuť to vzdát. Současně ale stále šestým, nebo kolikátým, smyslem cítil, že přece jen jeden druhého najdou. Že se vzájemně pochopí, že si porozumí, že si vyjdou vstříc.

 

Ale na té vyjížďce s Vekorou už Václav Václava opravdu hodně naštval. Kůň se v jednu chvíli opět zasekl a nechtěl jít dál. A to proto, že před nimi byl na cestě jenom takový větší hrbol. Vlastně skoro nic. To už Václav nebyl schopen prostát. Zvlášť když viděl, jak se Vekora pod jeho ženou Evou vyloženě šťastně vznáší, jak se té volnosti a možnosti užívat si v přírodě té báječné nespoutanosti nemůže nabažit. Jeho trpělivost, do této chvíle skutečně svatá, byla u konce.

 

Zrovna stáli pod nějakou jabloní. A Václav, ten v sedle, jak měl vztek, který v něm najednou vyloženě explodoval, sáhl do její nízké košaté koruny po nějaké větvi. Jak byl v ráži, utrhnul tehdy snad polovinu stromu. A pak Václava tím, co držel v ruce, docela slušně přetáhl. Vzápětí se toho, co udělal, hrozně lekl. Jenže najednou byli, a to bez jakéhokoli dalšího Václavova pokynu či zjevného projevu dalšího rozčilení, nahoře. A pak se dostali ještě výš. Potom kůň zase hned seskočil, opět bez pobízení, a snad i bez obav, dolů. Vekora dál dováděla a libovala si. Ani Václav však už pod sebou neměl vyloženého mezka. Cítil to.

 

Pak se před nimi objevil potok. A docela slušně rozvodněný. Václav, jak byl v ráži, Václava na tu vodu navedl. A hřebec ji přeskočil jako nic. Úplně samozřejmě. Tehdy si Václav řekl: Aha, tak takhle to je, kamaráde, takhle se na tebe musí.

 

Měl pocit, že teprve teď ho kůň přijal. Že teprve od tohoto okamžiku ho začal respektovat jako svého šéfa. Že konečně zabalil ten svůj zvláštní odpor. Nijak temperamentní, nijak výbojný. Spíš takovou demonstrativní, ale o to hůře zvladatelnou pasivní rezistenci, kterou se dlouho a trpělivě snažil zlomit svého jmenovce v sedle. Což se mu také málem podařilo.