Dnes pokračujeme v ukázkách z knihy Petra Feldsteina o Václavu Chaloupkovi, která vyjde v letošním roce. 

Pod stromem

Krátce na to vzal Václav Václava na jedno takové zvláštní místo. Nedlouho předtím tam zemědělci vytrhali stromy starého, už mizerně rodícího ovocného sadu, které odtud ještě nestačili odvézt. Stromy poskládali tak, že mezery mezi kmeny byly od sebe vzdáleny asi metr a čtvrt až metr a půl. Koruny a kořeny těch ležely vedle sebe střídavě. První strom byl korunou nahoru, kořeny dolů, druhý korunou dolů, kořeny nahoru. A tak dál. Aby se ušetřilo místo.

Mezi korunami a kořeny byly mezery úplně minimální. Skoro se dotýkaly. Na rozdíl od vzdáleností, které dělily kmeny. Ty byly přece jenom výrazně širší. Václav věděl, že to pro jeho jmenovce se čtyřmi nohami bude i tak hodně náročné. Přesto dal Václavovi pokyn, aby ty kmeny jeden po druhém postupně přeskákal. Jenže Václav, už daleko poslušnější kůň, který se konečně zbavil své netečnosti a tvrdohlavosti, po několika dobrých skocích za jeden z dalších kmenů zachytil zadníma nohama. Celý strom vzápětí vylétl do výšky.

„Udělali jsme salto. Asi dost hrůzostrašné. Vidět bych to nechtěl. A ten strom, který Václav vzal s sebou, na nás padl a zůstal koni, který teď byl na zádech, ležet mezi předníma a zadníma nohama. Celá ta letitá vyvrácená už všelijak pokroucená dřevina, snad to také byla jabloň, mu s korunou i s kořeny padla na břicho. Nezbývalo, než abych roztřesený a zpocený hrůzou pod ten strom někde u jeho nohou, už ani nevím, jestli jej měl blíž u předních, nebo u zadních, vlezl. A zkusil ho zvednout a odsunout. Byla to nepředstavitelná váha, ale nakonec se mi to podařilo. Koruna se přetočila, a Václava, který chudák ležel dole úplně bezmocně naznak, jsem z toho šíleného závalu nakonec dostal. Měl jsem ale tenkrát hodně nahnáno. To nebezpečí, ten strach, že se z toho nedostaneme, cítil i on. Když jsem se snažil, dlouho jsem myslel, že marně, ho z té strašné šlamastyky vyprostit, ani se nepohnul. Oni koně obvykle v podobných situacích zachovávají klid. A čekají, jestli jim jejich blízký člověk pomůže. Bylo to něco podobného, co jsme si prodělali s Korokem v Pardubicích, i když tam to nebylo tak drastické, pod překážkou číslo 13 při jeho jediném tréninkovém pádu. I v tom se u koní projevuje jejich inteligence. A Václav rozhodně hloupý nebyl. Ta těžká chvíle, o tom jsem přesvědčen dodnes, nás ještě víc semkla, stmelila. Společný prožitek, nejvíc snad ten nepříjemný či nebezpečný, dvě bytosti určitě sbližuje.“

V té hrůze měl Václav-jezdec sílu jako Herkules. Sám nedovedl pochopit, jak se mu mohlo povést tak obrovskou váhu zvednout. Za normálních okolností by s takovým stromem snad ani nepohnul. Aby se o tom přesvědčil, vydal se hned druhý nebo třetí den do sadu znovu. Hezký pohled to zrovna nebyl. Ležící kmeny mu teď, po tom nepříjemném zážitku, připomínaly víc než co jiného padlé vojáky na bojišti, kde se krátce předtím odehrála bitevní vřava. Přeskákal přes ně, podobně jako předtím Václav, tentokrát po vlastních nohách. Ke stromu, který je oba zavalil. Několikrát po sobě za něj vzal. A nepodařilo se mu posunout ho ani o milimetr. Natož, aby jej nadzvedl. 

V tak rozbouřené hladině adrenalinu, jakou tady měl po Václavově pádu, zřejmě člověk dokáže dělat zázraky. Nebo že by mu k tomu tehdy napomohlo ještě něco jiného? Možná zase jedna příhoda, která naznačuje, že mezi nebem a zemí opravdu něco je…