Pod tímto názvem vychází v nakladatelství Mladá fronta vzpomínková kniha MUDr. Václava Bruny – lékaře-stomatologa, mj. i Husákova politického vězně, majitele Dostihového centra Zámrsk i nezapomenutelného koně Peruána. Formou rozhovoru se spisovatelem a publicistou Petrem Feldsteinem Václav Bruna prostřednictvím různých zážitků, postřehů a zkušeností rekapituluje svou nejednoduchou a zajímavou životní pouť. Významnou součástí knihy jsou kapitoly, jež se věnují zatím čtvrt století dlouhému působení Václava Bruny v našem dostihovém sportu. Do jeho historie se zapsal především jako majitel koně Peruána, vítěze Velké pardubické z let 1998, 1999 a 2000 a druhého koně v jejím cíli v roce 2001.

Následující ukázka je součástí kapitoly Slavný vnuk slavného dědečka, která je věnovaná právě Peruánovi.

Kůň od pana Baráčka

Jak a od koho jste Peruána koupili?

K tomu došlo tak, že můj zaměstnanec, takový trochu šíbr, Josef Vernár, řečený Študent, mladý člověk, který u mě působil jako pracovní jezdec, ale zároveň coby jakýsi manažer, dostal ode mne za úkol připravit seznam deseti až patnácti dobrých koní. Takových, kteří by se dali koupit, kteří už mají něco za sebou, ale současně ještě dobrou perspektivu. Vernár turfem žil. Málokdo se vyznal v původech koní, tedy jejich pedigree jako on. Brzy za mnou skutečně s takovým seznamem přišel.

Ze všech jmen mě nejvíc zaujal Peruán, kterého jsem už viděl vítězit a pamatoval jsem si, že vyhrával vždy s velkým náskokem.

Tak jsme se vypravili do jeho působiště v Litobratřicích ve znojemském okrese, kousek od Hrušovan nad Jevišovkou. Přijeli jsme tam ne za pět minut dvanáct, ale asi přesně ve dvanáct. Zjistil jsem totiž, že celá ekipa litobratřických koní včetně Peruána je určena pro vývoz kamsi do Rakouska. A že tato transakce je už ve stadiu velmi pokročilého předjednání čili prakticky upečená. S panem Pavlem Baráčkem,

trenérem a chovatelem, předtím také několikanásobným a i poměrně úspěšným jezdeckým účastníkem Velké pardubické, jsem se stačil ještě na poslední chvíli domluvit, že Peruána z toho lotu vyjmou. A že ho od Státního statku Znojmo, který jej vlastnil, koupím.

Kolik Peruán stál?

Ne mnoho. Dvě stě padesát nebo tři sta tisíc. Byl to opravdu dobrý nákup, a já jsem to už tenkrát nějak cítil v kostech. Nejlepší v mém životě. Byly i jiné úspěšné nákupy, ale o jedinečnosti Peruána není pochyb.

Měl jste při svém bytostném optimismu už tenkrát tušení, že kupujete

koně, kterého jste si vysnil? Že to bude právě on, který naplní

vaši představu, již jste sám nejdříve nazval jako fanfarónskou?

Kdybych tvrdil, že ano, lhal bych. Za potenciálního vítěze Velké pardubické jsem totiž považoval jiného svého koně, tehdy také čerstvou akvizici. Jmenoval se Veleda II a ve Velké pardubické startoval v ročníku 1996, který vyhrál Cipísek. Sám Snitkovskij, který polokrevného Cipíska jel, po dostihu řekl, že právě z Veledy II, který tehdy ještě patřil panu Froomesovi z Irska a v dostihu jej vedl vynikající žokej Kenneth Whelan, rovněž Ir, měl největší obavy. Veleda II byl dlouho v čelní skupině,ale přesto, že to byl vynikající skokan, na 24. překážce spadl a tímjeho naděje skončily. Bylo ovšem zřejmé, že má úžasný potenciál.

Proto jsem ho v Irsku krátce nato koupil. Byl relativně levný, stál deset tisíc liber. To mě překvapilo, ale Irové zřejmě věděli, že není docela v pořádku zdravotně. Což se také brzy projevilo. V létě 1997 už běžel v našich barvách v sedle se Snitkovským významný překážkový dostih v Karlových Varech. Záhy se dostal do čela, stále zvyšoval svůj náskok, ale před vběhnutím do cílové roviny nikým neohrožován zničehonic upadl. Snitkovskij přes něj přeletěl, nic se mu nestalo, ale kůň byl mrtvý.

Zřejmě se jednalo o aneuryzma, tedy výduť nějaké významné tepny.

Tehdy jsme to na statku oplakali, a také zapili. Veleda II byl stejně jako

Cipísek polokrevník, takže by byl měl pro Velkou pardubickou pět kilogramů

úlevu.

Takže to byl naopak jeden z mých velmi nedobrých nákupů. Tenkrát jsem ještě netušil, že mým pravým koněm pro Velkou pardubickou a jejím budoucím vítězem je Peruán, vnuk slavného Koroka. A že se nachází při našem karu za Veledu II jen malý kousek od nás, ve svém zámrském stájovém boxu. Že jsem Peruánovy možnosti neodhadl hned, souviselo i s tím, že podle svého předcházejícího trenéra pana Baráčka byl koněm na kratší vzdálenosti. Že neskýtal perspektivu na vyloženě vytrvalecké překážkové distance. Asi na to měla vliv i skutečnost, že Peruán nebyl vysoký a tenkrát také ještě ani nijak zvlášť udělaný.

Proto byly naše představy takové, že třeba dokáže vyhrát Cenu Labe, mám‑li

jmenovat pod původním a tradičním názvem prestižní dostih, který se koná v den Velké pardubické.

V tom se ovšem velmi sympatický pan Baráček mýlil. A zaplaťpánbůh, že se mýlil, protože by mi Peruána nikdy neprodal. A ještě k Peruánově vzrůstu. On svou relativně malou výšku vyvažoval elegantním přízemním cvalem, který ho stál méně sil. A také vynikajícími skokanskými, ale i jinými schopnostmi a vlastnostmi, které nepochybně zdědil po svém úžasném dědečkovi Korokovi, i po jiných svých ještě dříve narozených předcích z Korokovy strany.

Přijali jste Peruána úplně stejně jako jiné jeho kolegy?

Určitě méně slavnostně než Veledu II. Ale vzpomínám si, že jsem se mu přece jenom věnoval víc než většině ostatních. Bylo mi totiž nějak líto, že až dosud trávil svůj život v Litobratřicích. Tak jsem se rozhodl, že ho osobně provedu po okolí. Samozřejmě ne coby jezdec v sedle, na to bych si při svém jezdeckém neumění rozhodně netroufal. Musím přiznat, že jsem se odvažoval vsednout na koně pouze mírné povahy, navíc unaveného po tréninku. A to ještě raději v hale než venku, aby mě pak nemuseli hledat ve Vysokém Mýtě. Peruána jsem ale vzal osobně za uzdu a seznámil ho s celým Zámrskem. Aby věděl, kde je teď doma.

Když to viděl Snitkovskij, tak prý prohlásil, že jsem si dovolil poměrně dost. V něčem měl asi pravdu, uvědomil jsem si to. Neměl jsem Peruána vést přes železný můstek přes Loučnou kolem zdejší malé elektrárny. On se totiž před můstkem, vedle kterého to dost hučelo, zarazil a znejistěl. Možná že se i trochu bál. Já jsem se zase lekl jeho reakce. Dopadlo to však dobře, protože Peruán – až později jsem zjistil, jak úžasný je to kůň – s boží trpělivostí a s dostatečnou inteligencí přesně pochopil, co se od něj chce. Nevyškubl se mi a neutekl možná na silnici E 35. Ale třeba jsem z toho, že by se něco takového mohlo stát, měl jen zbytečné obavy.

Jaký Peruán byl? Co o něm můžete říct jako člověk, který nikdy nebyl jeho jezdcem, ani trenérem, ale jehož jste vlastnil a byl mu nablízku?

Za tu dobu, co jsme ho u nás měli a mohli se tím těšit více než dvacet let, tedy pořádný kus i lidského života, s ním nebyla, já alespoň o ničem takovém nevím, sebemenší mrzutost nebo nepříjemnost. Když byl v důchodu, který si zasloužil jako nikdo jiný, tedy na pastvě a ve výběhu, a opravdu už stárnul, byl obdivuhodný i tím, že si mezi mladými koňmi vybral kamaráda, a snad i bodyguarda. Bylo to ale oboustranné. Peruán by se sice ještě asi uhlídal sám, někdo by si na něj hned tak netroufnul.

I v koňské společnosti je hierarchie, v níž nehraje roli pouze síla a agresivita. On v této hierarchii požíval úcty i v době, kdy už byl koňský stařík. I proto se onen tříletý kůň pasoval do role jeho pobočníka. A Peruán to rád a ochotně přijal. Já jsem si tehdy říkal, že ani my, kteří máme svět koní rádi a myslíme si, že nám je o něm hodně známo, ve skutečnosti zase tak mnoho nevíme.

Peruán možná zdědil po Korokovi více povahových rysů, než bývá mezi dědečkem a vnukem obvyklé. Mimo jiné i proto, že to mohlo jít přes generaci, a jednak proto, že vlastnosti se prý často dědí křížem. Tedy z otce na dceru, a z té zase na jejího syna. Což je právě Peruánův případ, protože Korok zplodil jeho mámu Pergolu.

Buď jak buď, je nesporné, že nebýt Koroka, nebylo by Peruána. A že určitě nejde o náhodu, že oba jsou trojnásobní vítězové Velké pardubické. Jistě v tom hrály velkou roli i jejich příbuzné fyzické a povahové dispozice. Vím, že Václav Chaloupka toužil po tom, aby Velkou pardubickou vyhrál s některým z jeho synů či dcer. Což se nepodařilo, ale dokázal to příslušník další generace. I když už ne v sedle s Václavem

Chaloupkou. To ale on, jak ho znám, určitě nepovažoval za nejdůležitější. Protože není z těch, kteří primárně z koní žijí, nýbrž z těch, kteří jimi žijí. V tom je velký rozdíl. A mají z nich radost. Jsem moc rád, že jednu z nich mu udělal i náš Peruán.