Naposledy bylo jeho jméno skloňováno před několika týdny, kdy se mu o první trenérský úspěch postaral šestiletý tmavý hnědý valach Aido. Teď bývalý překážkový jezdec, jenž se se svým bratrem Janem, loňským vice-šampiónem rovinových žokejů, podílí na přípravě koní v Benešově-Černém lese a zároveň učí na střední zemědělské škole v Humpolci, stojí před novou výzvou: vrátit do dostihů koně barvy izabela. O tom, v čem jsou tito atraktivní koně jiní než ostatní i o trnité cestě čtyřleté Mono Belly od jejího pořízení až k pardubickému startu, který ji čeká v pátek 24. července 2020, jsme si povídali jednoho pozdního odpoledne.

Jak se tak přihodí, že z původně školního koně se stane kůň dostihový?
Může za to vlastně koronavirová krize. Zatímco řada lidí zůstala v této době doma, my všichni z humpolecké školy chodili dál normálně do práce. Klisna musela tedy dál trénovat, a čím víc jsem s ní pracoval, tím víc mi přirůstala k srdci. A pak jsem v ní objevil skrytý potenciál…

…který vás přesvědčil, že by to mohlo být dobré i na dostihové dráze?
Asi tak. Zjistil jsem, že když nedostane dost práce, vymýšlí blbiny. Je to tedy naprosto špatný, ale vlastně i ideální školní kůň. Když dva dny nepracuje, můžete na ní zkoušet děti z obsedání. Když pracuje, jak má, je zlatá. Během těch několika týdnů, kdy byla plošná karanténa, jsem zjistil, že i přes všechny těžké úrazy, které přežila, s chutí pracuje a je rychlá. Poradil jsem se tedy s kamarádem Viktorem Eichlerem, který se „žlutými“ koňmi zabývá, a začal jí cíleně připravovat na dostihy. Pátral jsem, kdy se naposledy objevil v dostihu kůň „žluté barvy“ a když jsem došel až k roku 1989 bez výsledku, začal jsem žít myšlenkou, jak dostat znovu „žlutou klisnu“ na dráhu.

Jak to pokračovalo?
Pronajal jsem si ji a dal si cíl – dostat ji na dráhu a zkusit s ní regulérní dostih s plnokrevníky. Ze začátku jsem si říkal, že by stačilo, kdyby uběhla třeba jen 400 metrů… Prostě udělat trochu show, aby to nebyla úplná ostuda a zpropagovat chov těchto koní u nás. Protože ale chodí moc dobře a je neobyčejně učenlivá a pracovitá, teď už věřím, že ostudu neudělá.

Pro speciální klisnu, jakou Mono Bella bez pochyby je, je nutné najít také správného pilota… Jelikož jste ji znal od jejich prvních krůčků v humpolecké škole, neměl jste chuť sednout si na ni i v dostihu?
Je pravda, že nejdřív jsem si myslel, že bych ji mohl jezdit sám, ale pořizovat si licenci na jeden dostihový den a drasticky shazovat na 60,5 kilogramů, které bude nakonec nosit, mi přišlo moc komplikované. Zvolil jsem tedy někoho, o kom jsem přesvědčen, že tento úkol zvládne zodpovědně a s grácií. Honzu Macha znám od 15 let z amatérského kurzu, nebojí se výzev a s klisnou si rozumějí. Od první chvíle, kdy na ni v práci sedl, bylo jasné, že oni dva budou ta správná dvojka.

Prozradil jste, že klisna má své libůstky a její mentalita je někde jinde než u klasických plnokrevníků. Může ji při její dostihové premiéře něco překvapit?
Bral jsem v úvahu, co by to mohlo být a bude to pravděpodobně něco, s čím plnokrevník problém nemá. Polokrevní koně to totiž mají přesně obráceně. To jsem zjistil až poté, co jsem s nimi začal více pracovat.  Upřímně? Jsem strašně zvědavý! Jsou zvláštní věci, které ji překvapí, ale spousta věcí jí absolutně nevykolejí. Třeba naše první cesta do Benešova na práci. Jeli jsme 80 kilometrů místy, která by zkušený ostřílený dostihák, který je zvyklý cestovat, v pořádku neprostál. A ona? V klidu vystoupila, rozhlédla se a jakoby říkala: „No jo, další Blbákov, kde budu trénovat.“ A to předtím byla jen doma u chovatele a u nás v Humpolci ve školní stáji. Šla práci s Aidem, v místě, kde to neznala a neměla problém. Ze školy je zvyklá mít kolem sebe 5-6 dětí, přítomnost lidí a ruchy jí nevadí. Doufám, že nepřijde něco nečekaného, co by ji rozrušilo.

Klisna startuje na pardubickém závodišti, k němuž má váš dědeček, tatínek i vy dva s bratrem úzké pouto. Všichni jste zde začínali…
Upřímně doufám, že Pardubice, kde původně startovat měla, než je zrušily, jsou takové znamení shůry – náš děda i táta toho tady hodně prožili a my s bráchou díky nim také. Je to takové naše domácí hřiště.

S jakým výsledkem budete po dostihu spokojeni?
Budu spokojený, když to oběhne dokola bez velké ztráty a pokud by se povedlo umístění, tak bude sen. Konkurence je hodně silná, ačkoliv jde pouze o dostih o čtvrté kategorie. Pokud by uspěla, snažil bych se na ni sehnat sponzora, případně bych zkusil složit syndikát. Abychom mohli v klidu pokračovat v přípravě na další starty. Vybrané mám Netolice, tam by jí to mohlo sedět.

Pokud neuspěje, co bude s Mono Bellou dál?
Na to se snažím najít odpověď už několik dnů. Asi bych stejně zkusil najít někoho, kdo by se se mnou vrhnul do tohoto nesmyslu, abychom mohli pokračovat v práci. Jsem totiž přesvědčený, že to smysl má.

Jak je na tom klisna aktuálně s formou? Bude to v pátek top?
Po posledním tréninku na tvrdu jsme další práce už vynechali a zatím vypadá, že jí to až tak nevadí. A i když v pátek nezařadí šestku, jako její plnokrevní spolubojovníci, budu rád i za těch jejích 5,5…

Věříte tedy, že vás nezklame…
Věřím, i když musím přiznat, že na začátku to tak úplně nebylo… Nebýt mé bývalé přítelkyně Štěpánky Kališové, která mě neustále přesvědčovala, že je dost rychlá a dobrá, a její podpory, nikdy by se to nepovedlo dotáhnout až do konce. Za to bych jí chtěl moc poděkovat. Mono Bella je první kůň, u kterého vím, když se mu podívám do očí, jestli to bude dobré, nebo ne. A já doufám, že ano…