V polovině letošního září překonala stáj Dr. Charvát sto milionů vydělaných na dostihových cenách a stala se tak prvním „stomilionářem“ v českém turfu. Majitel Jiří Charvát za sedmnáct let od prvního vítězství Boralda v roce 2002 prošel s dostihovými koňmi dlouhou cestu vyzdobenou řadou úspěchů, kterou zčásti bilancuje v následujícím rozhovoru:

Vaše stáj vydělala sto milionů, první otázka laiků v této souvislosti logicky bude směřovat k nákladům. Kolik vás stálo vyběhat s koňmi 100 milionů?

Obecně v Evropě je návratnost nákladů do tréninku a zaopatření koní maximálně čtyřicet procent. U nás je ale tento podíl ještě nižší díky absenci peněz ze sázek. Kvalitní koně však vyběhají v zahraničí víc, než jaká je výše nákladů u nás. Tím se  situace českých majitelů trochu vylepšuje. I tak je ale zřejmé, že náklady jsou i tak vyšší než výhry.   

Takže i přes uvedených sto milionů jde o ztrátovou činnost…

Finanční  ztrátu nám  kompenzuje reklama, která je u našich zákazníků dobře vnímána. Každý zákazník či dodavatel ví, že máme dostihovou stáj a stává se, že když při jednáních nevíme kudy kam, stočíme řeč na koně. Naše skupina firem vyrábí kompletní sortiment hydrauliky, a protože ve stáji máme koně rovněž pro všechny dostihové disciplíny, využili jsme toho i pro firemní slogan: Máme koně do každého dostihu.

Který rok nebo období považujete z pohledu vaší stáje za nejlepší a které za nejslabší?

To už si přesně nedokážu vybavit. Pochopitelně nejlepší byly asi roky s Derby a Velkou pardubickou. Nebo sezony, kdy dosahovali nejlepší výsledky Trip to Rhodos anebo Royal Mougins.  Byly pochopitelně i sezony slabší, třeba v letech 2015 a 2016. Jenže tehdy  běhali Khalshani a Scara ve stáji manželky, takže se to nějak dorovnalo.

Jak se za dobu majitelského působení v českém turfu změnil váš pohled na výběr koní pro vaši stáj?

Pokud se podíváte do přehledů na stránkách Jockey Clubu, tak zjistíte, že stáj má vyběháno zhruba polovinu v tuzemsku a polovinu v zahraničí a polovinu na rovinách a polovinu na překážkách. Z toho vyplývá, že nekupujeme jenom rovinové koně, které následně přeřazujeme na překážky, ale cíleně míříme i na koně s ryze překážkové původy jako jsou Tzigane du Berlais, Arkalon a další.

Vedle ročků či odstávčat kupujeme i koně z tréninku, i když v poslední době jsme víc nakupovali ročky. Určujícím pohledem na výběr nových koní je kvalita současné stáje. Kupříkladu v letošním roce se nám ukazuje, že zatím nemáme tak dobré dvouleté, a proto zřejmě dokoupíme koně do příštího tříletého ročníku.

V posledních letech se v dostizích objevují i vaši odchovanci.  Jaký je podle vás ve stáji ideální poměr mezi odchovanci a koupenými koňmi? Chtěl byste, aby někdy v budoucnu vaše barvy reprezentovali výhradně vlastní odchovanci?  

Podle mě neexistuje žádný ideální poměr mezi odchovanci a koupenými koňmi. Existuje pouze poměr mezi dobrými a špatnými koňmi.  Stejně tak je mi jasné, že  i kdybych s chovem začal hned na začátku, s vlastními odchovanci, bych stomilionovou hranici nikdy nepřekročil.
Myslím si, že jsem začal chovat až příliš. Bláhově jsem si myslel, že  k pravděpodobnosti úspěchu stačí pořídit klisnu s anglickým ratingem kolem 90 liber jako byly Reglisse a French Quebec a připustit ji na evropské poměry dobrým hřebcem. Jenže ona zřejmě platí ověřená pravda, že širší rodina má pro kvalitu potomků větší význam, než jen kvalita matky a otce.

V českých dostizích jste získal největší vítězství, která jsou k mání. Máte nyní nějakou speciální vysněnou zahraniční destinaci, kde byste rád viděl triumfovat  svého koně?  

Mým cílem je jednou vyhrát L´arc-Cenu Vítězného oblouku. To je důvod, proč kupuju mladé koně, protože je mi jasné, že hotového koně bych k tomuto účelu nikdy nekoupil.  

Koně pro vás chystají trenéři s vlastními tréninkovými středisky, ale také exkluzivně Pavel Tůma v centrále ve Dvorcích. Považujete to za ideální kombinaci?

Každý současný stav je důsledkem předcházejících svobodných či vynucených rozhodnutí či okolností. Tréninkové středisko ve Dvorcích jsem nekoupil proto, že bych po něm prahnul, koupil jsem ho proto, že jeho bývalý vlastník měl finanční problémy a pan Tůma chtěl ve Dvorcích zůstat.  Pokud  máte nějaké vlastní tréninkové středisko, můžete mít v přípravě i víc mladých koní z řad  odchovanců i nakoupených, ale ti tak musíte ty špatné z tréninku včas vyřazovat.

U ostatních trenérů nyní mám jen koně, kteří dosahují výsledky a mohou se na dráze zaplatit. Aztek je u Tomáše Váni, Mr. Right  u  Františka Holčáka, o Korfu se stará Jan Faltejsek a tak dále. Toto řešení považuji za dobrou kombinaci.

 Jak se dnes díváte na myšlenku s přípravou vašich koní ve Francii?

Pokud máte dobrého koně, je lepší nechat ho trénovat tam, než 1000 km na dostihy dojíždět. Když nechcete běhat handicapové dostihy, musíte mít kvalitního koně s handicapem minimálně 40kg a výš. Takoví koně ve Francii jsou schopni  vyběhat peníze, jak dokázali  My Old Husband nebo Dumnonia. Plošně by však trénovat koně ve Francii  nebylo  při jejich kvalitách příliš racionální.  

Tipnete si, který další majitel může v českém turfu překonat stamilionovou hranici?

Vyběhávat peníze je čím dál tím těžší. To jak u nás, tak v zahraničí. Ve Francii vysoká kvalita, v Německu vysoká kvalita, nízké dotace. V Itálii oproti předcházejícím letům dotace výrazně nižší, ale i tak je to pro nás zřejmě nejvýhodnější prostředí. Kdo překročí stomilionovou hranici jako druhý, to si říct netroufnu, ale v každém případě se bude muset hodně snažit.