Mirco Demuro je světovou hvězdou. Dá se s tím nesouhlasit, dá se proti tomu i namítat, ale to je tak vše.  Je to prostě tak. Žokej, o kterého se  přetahují majitelé v Hongkongu a Japonsku, a který má na kontě největší triumfy v Dubaji i doma v Itálii, prostě ničím jiným být nemůže. Bratislava se tedy  mohla při  tamním derby těšit na světovou hvězdu. A náležitě z toho marketingově žila. Demuro – aniž o tom sám možná vše věděl, se tak trochu stal tváří starohájského mítinku dřív, než na závodiště vůbec dorazil. Potřebují ale dostihy hvězdy?

Dostihový rok v Česku se láme krátce poté, co slavíme-anebo taky neslavíme – letní slunovrat.  Ten letošní se zlomil   nenápadně, ve dnech, kdy v Ascotu  zuřil královský mítink, zatímco dostihové Čechy, Morava a kousek Slovenska se chystaly na největší rovinovou událost místního kalendáře  a přitom  po očku sledovaly  marné počínání fotbalistů v bitvě s Portugalci.   Byla tak trochu symbolická – národní tým usiloval o vítězství nad někým, na koho, obrazně řečeno, neměl.  Sklidil důstojnou porážku a může se chystat na příští kvalifikace do příštích velkých událostí.

Když se v Pardubicích zrodila myšlenka na pořádání české verze „Gold Cupu“, provázelo ji na jedné straně nadšení a radost z novátorství, směřujícího dosud značně svébytné a  světu nepochopitelné české překážky k evropským trendům, na straně druhé rozpaky z jednání, které  šlo proti hlavnímu proudu  a nerespektovaly  se v něm nejlepší české skokanské tradice.  „Zelené“ steeplechase   byly u nás tehdy nazírány skrz prsty stejně, jako  jsou podobně nazírány krosy  v zemích   na západ a jih od našich hranic.  Která pozice po letech zkušeností s tímto testem  nyní, v roce 2012,  na pardubických skocích současnosti převážila?