Vždycky  jsem bral jezdeckou veřejnost ze svého pohledu jako  takový divnosvět, kterému jsem pramálo rozuměl a on pramálo rozuměl mně. V dobách dávno minulého působení v předbleskovém deníku Sport  jsem sice měl mnohokrát tu čest přibližovat jezdecká zápolení čtenářstvu, činil jsem tak ale spíš se skřípěním zbylého chrupu než s pocitem určité radosti a zadostiučinění, kterým mě – světe div se – naplňovalo dostihové zpravodajství.   V sobotu večer jsem však svým způsobem provedl myšlenkový veletoč.  Proč?

Přípravy nové sezóny jsou v plném proudu a horečný ruch je cítit i v různých zákulisních prostorách.  Všichni tuší, že situace  ve společnosti není nejrůžovější, a dostihový sport jako by tento stav odrážel lépe než lakmusový papírek. A protože je evidentní, že peníze jsou až na prvním místě,  otázky  typu  „kde se na to vezme“ jsou na místě více  než jindy.

Když jsem se o tom dověděl,   nevěřil jsem vlastním uším.   Doktor Olehla, uznávaný expert a jedna z mála osobností , kterou může českému  turfu závidět i leckdo v zahraničí,  se  poroučí z rady Jockey Clubu ČR a v pozici  jednoho z pěti zástupců České asociace steeplechase  jej   nahrazuje  Jaroslav Votava.  A není  tomu tak, že by Čestmír Olehla rezignoval  a neměl vůli dál pokračovat v mnohdy sisyfovském společném díle.  Aniž  bych se pokoušel hodnotit možné zákulisní tanečky, které  za tímto rozhodnutím stojí,   můj čistě soukromý prvnědojmový  názor je, že Česká asociace  steeplechase udělala blbost.  Dokonce takových rozměrů,  že  mi  bleskla podobnost zkratky ČASCH s fiktivním, nicméně  v českých poměrech současnosti široce využitelným fiktivním sdružením Česká asociace duševně chudších (ČADCH).

Je tomu týden, co byly v Prostějově vyhlášeny výsledky ankety o Koně roku v České republice za rok 2012.  A po celý týden proudily  bezbřehé diskuze, směřující k jediné otázce: Je Orphee des Blins skutečně nejlepším koněm v Česku za loňský rok?  Odpověď na tuhle otázku je ale přece   naprosto lapidární – není.  Jenže přesto jí titul patří  oprávněně…

Když jsem si přečetl  čtvrteční zprávu, uvědomil jsem si, že pro obyčejného majitele,který nemá za zády bohatého sponzora či majitele, začínají být dostihy jako takové svátkem jednou dvakrát do roka. Pokud tento sport totiž budete dělat pro zábavu a mít svého obyčejného vychovaného miláčka, nemáte proti importům a dobrým koním startující v horších kategoriích šanci. Je jisté, že zvýšením nedosáhnete při umístnění na 4. místě ani na výši přihlášky a startovného.

Krušné časy  čekají žokeje v Německu. Od prvního ledna je tam totiž vydání licence podmíněno akceptací nových podmínek pro používání biče v dostizích, proti kterému je kontroverzní britská novela z konce loňského léta  slabým odvarem.  Němečtí žokejové, kteří se  při vyjíždění koní v cílové rovině  dopustí podporování koně více než pěti  údery bičíku,   se mohou „těšit“ na exemplární tresty. Za každý další úder nad počet pěti  inkasuje žokej pokutu, rovnající se polovině (u amatérů a žáků čtvrtině) odměny  za jízdu v dostihu, minimálně je však  stanovena částka pěti set eur.) u amatérů 250 eur).   Kromě toho čeká žokeje také odnětí licence, přičemž v případech „recidivy“  se budou tresty zvyšovat.  Nastolení těchto tvrdých pravidel si měla vyžádat jednání se silnými organizacemi ochránců zvířat a v praxi  mohou znamenat pro německé dostihy  řadu velkých problémů.

V práci začínám s ježděním  ve 4.30. Odjezdím 2-3 loty podle pokynů trenéra a v sedm chodím z práce domů. Je tu se mnou manželka Pavla, která získala také místo pracovní jezdkyně. Koně tu pouze jezdíme, jako ošetřovatelé jsou ve stájích zaměstnáni hlavně Pákistánci a Indové. Z jezdců jsou mí kolegové ještě Irové, Australan a Angličan.

Vykopání válečné sekery mezi jezdectvím a dostihovým sportem na ostrovech připomíná  aktuální relokace nejpopulárnějšího koně, který v Británii stojí. Samozřejmě, není jím Frankel, ale pětinásobný hrdina z Kemptonu a dvojnásobný vítěz Cheltenham Gold Cupu Kauto Star. Ještě v září se celý dostihový svět těšil na jeho neuvěřitelný pokus o šestý triumf v Kemptonu, který by z nesmrtelného udělal ještě nesmrtelnějšího. Jenže pak nabraly události spád jiným, nedostihovým směrem.

Velká Chuchle se probouzela po zimních radovánkách na lyžařském okruhu do své 106. sezóny. Naděje se jako každý rok obracely ke tříletému ročníku.

Dva dostihové mítinky vidělo minulý týden „východní“ Německo. Konaly se na travnaté dráze  v Drážďanech a v Halle a   těšily se slušnému diváckému zájmu i solidním podmínkám pro účastníky. Téměř měsíc poté, co bylo odzvoněno  české dostihové sezóně, se  tedy v podobných geografických šířkách dostihy konaly bez větších problémů.  Otázka - proč se neběhá v listopadu u nás, když to jde v Německu, ale i v Polsku nebo Maďarsku - se   tedy evidentně nabízí.  Vždyť podmínky by byly pro koně   vstřícnější, než při řadě letních „betonových“ dostihových dnů.