Cena Vítězného oblouku je vrchol evropského dostihového podzimu. Tohle zaklínadlo působí v dostihových vodách už pěkných pár let.  U nás   samozřejmě  s tou výhradou, že  nezorientovaní se zaklínají   jiným tvrzením: Největším dostihem podzimu je přece Velká pardubická. Aniž se chci dotknout národního cítění,    od podobných myšlenek bych se rád oprostil, protože připomínají tvrzení, že česká koruna je nejsilnější světovou měnou.

V polovině září se v mé mailové schránce přestaly objevovat  každodenní newslettery  amerického  serveru a časopisu Thoroughbred Times.  Když jsem se pídil po příčině, zjistil jsem, že internetový i tištěný magazín ThorougbredTimes přestal vycházet bez dalších informací. Majitel  soud  požádal o ochranu před věřiteli, necelých dvacet zaměstnanců dostalo výpověď a  výtečný informační zdroj  je  prakticky ze dne na den  už jenom  vzdálenou hudbou minulosti.  Nedokázal zařadit vhodnou rychlost ve dnešní době sociálních sítí,  krizí  a měn, které se hroutí všude, kam oko dohlédne. A tak je dnes už jen příjemnou a milou vzpomínkou, jejíž obraz vymizí v pamětech  o to dřív,  o co jej  nahradí další, ještě hloupější program.

Musím předeslat, že jsem velmi rád, že v Lysé nad Labem opět uvidíme v české dostihové akci  Tomáše Lukáška.  Kvalitních jezdců není nikdy dost. A  loňský vícešampion určitě v našich poměrech  kvalitním jezdcem je. Ale je  skutečně důvodem k radosti, že se  místo Kuala Lumpuru bude v sobotu prohánět Polabím?  To je na jeho posouzení,  ovšem z hlediska pozorovatele se zdá, že jeho malajská mise neproběhla úplně tak, jak si sám představoval. A to přesto, že v exotické zemi vyhrál i tamní derby.

Mezinárodní lesk víkendových dostihovým vrcholům v České republice  dodají už tradičně pouze Slováci. Na to, že by na „nejprestižnější“ české komparační testy dorazili  třeba Němci nebo Italové, můžeme  zapomenout.  Jde o málo peněz, a čelili by řadě rizikových faktorů. Dlouhé cestě,  sporné kvalitě zázemí, značným nákladům či  dobrým soupeřům.  A tak si – stejně jako v minulých letech – najdou doma řadu jiných startovacích variant a k nám se nehrnou.   Ale co, mávne rukou český fanda. Nejlepší čeští koně si to před pražskými diváky rozdají mezi sebou.  Kdo vyhraje, bude král.

Klusácké derby se odehraje v neděli ve Slušovicích.  To je zpráva, která v dnešní pohnuté době sotva doplachtí na  přední stránky novin. Naopak, vsadil bych se, že  ve většině médií těžko najde cestu i na tu nejposlednější  stranu.   Že jde o největší den klusáckého kalendáře, vyšperkovaný přítomností  loučící se jezdecké legendy, to totiž sotva koho dojme natolik, aby klusáckému vrcholu věnoval prostor.

Je anebo není z jiné planety? Nevím, posuďte sami…  Kdo? Přece Frankel.  Jistě,  v tomto týdnu český turf čeká klasický dostih. Dočkáme se i návratu mnohonásobného šampiona na naše dráhy, a chybět nebude ani  několikanásobná účast v prestižním Baden Baden. A přece všechny tyhle události v celotýdenní bilanci blednou  poměrně jednoznačně. To, co po třinácté vyvedl Frankel se svými soupeři, totiž dává tušit, že čeština není až tak bohatá, jak bychom si mysleli.

Jako na houpačce. Tak si připadám při četbě zpráv  ze země našich jižních sousedů.  Ostatně nejenom od nich. Tamní dostihy čelí krizi, proti níž je ta naše skutečně jen malá česká. V Rakousku to podle všeho začíná  být o bytí a nebytí, aspoň pokud  si vezmeme na paškál cvalovou sekci tamního dostihového dění.  Není to tak dávno, co se s velkou pompou a nadějemi otvíralo nové závodiště v Ebreichsdorfu.

Mirco Demuro je světovou hvězdou. Dá se s tím nesouhlasit, dá se proti tomu i namítat, ale to je tak vše.  Je to prostě tak. Žokej, o kterého se  přetahují majitelé v Hongkongu a Japonsku, a který má na kontě největší triumfy v Dubaji i doma v Itálii, prostě ničím jiným být nemůže. Bratislava se tedy  mohla při  tamním derby těšit na světovou hvězdu. A náležitě z toho marketingově žila. Demuro – aniž o tom sám možná vše věděl, se tak trochu stal tváří starohájského mítinku dřív, než na závodiště vůbec dorazil. Potřebují ale dostihy hvězdy?

Dostihový rok v Česku se láme krátce poté, co slavíme-anebo taky neslavíme – letní slunovrat.  Ten letošní se zlomil   nenápadně, ve dnech, kdy v Ascotu  zuřil královský mítink, zatímco dostihové Čechy, Morava a kousek Slovenska se chystaly na největší rovinovou událost místního kalendáře  a přitom  po očku sledovaly  marné počínání fotbalistů v bitvě s Portugalci.   Byla tak trochu symbolická – národní tým usiloval o vítězství nad někým, na koho, obrazně řečeno, neměl.  Sklidil důstojnou porážku a může se chystat na příští kvalifikace do příštích velkých událostí.

Když se v Pardubicích zrodila myšlenka na pořádání české verze „Gold Cupu“, provázelo ji na jedné straně nadšení a radost z novátorství, směřujícího dosud značně svébytné a  světu nepochopitelné české překážky k evropským trendům, na straně druhé rozpaky z jednání, které  šlo proti hlavnímu proudu  a nerespektovaly  se v něm nejlepší české skokanské tradice.  „Zelené“ steeplechase   byly u nás tehdy nazírány skrz prsty stejně, jako  jsou podobně nazírány krosy  v zemích   na západ a jih od našich hranic.  Která pozice po letech zkušeností s tímto testem  nyní, v roce 2012,  na pardubických skocích současnosti převážila?