Překvapivým vítězem hlavního překážkového bodu dnešního programu v Mostě, Ceny Asistenčního centra (st. III. kat. na 3800m), se stal devítiletý tmavý hnědák Ponte, běhající za stáj Wendy, který startoval v dostihu po téměř dvouleté odmlce. Úspěchem svého svěřence byl překvapen a potěšen i trenér Jaroslav Šimek, který se díky němu dočkal prvního trenérského vítězství od roku 2009. 

Ponte startoval po dvouleté pauze, navíc nastupoval proti poměrně kvalitním koním. Počítal jste s jeho vítězstvím?

Ne, bylo to hodně nečekané. Přijeli jsme sem s tím, že se půjde proběhnout dokola a pak uvidíme. Chtěli jsme hlavně, aby přišel zdravý. Dva roky neběhal, protože byl zraněný. Teď se zdá, že je po dostihu v pořádku, i když ještě uvidíme za pár dní… 

Dostih odvodil Song for Ray, Ponte se držel s odstupem na druhé pozici za ním …

Chvilku jsem měl právě strach, aby Song for Ray neutekl moc a Ponte aby nevodil zbytek pole. Ale on se držel stále v rozumném odstupu od vedoucího koně, takže vození nebylo na něm a zároveň měl dost prostoru na skoky. A v závěru i mě příjemně překvapil, že dokázal ještě zrychlit. 

V čem vidíte příčinu tohoto úspěchu?

Určitě mu svědčí dobré tréninkové podmínky, které máme v Dobšicích v Českém ráji. Trénuje v přírodě, jsou tam pískové cesty, roviny i kopce. Svědčí mu to na nohy, ale i na hlavu. Byl původně trochu hektický, ale už se srovnal. Navíc ho skvěle odjezdil Pepa Borč. Určitě je to i velká zásluha jeho majitelky, Venduly Jirčákové, která se o něj vzorně stará. Jezdí ho sama i v práci, je to takový její domácí mazlíček. Takže měla z úspěchu velkou radost. O to víc, že Ponte měl velké zdravotní problémy, nevypadalo to s ním dobře.

Momentálně máte v tréninku pouze dva devítileté koně – Ponteho a Learjeta…

Kromě nich mám teď dva ještě nepřihlášené dvouleté po Look Honey, na které se hodně těším, zatím vypadají dobře. Jsou narození později, takže je nechci nějak šponovat, nechám je dozrát. Trénink dostihových koní máme jako hobby, tím víc oceňuju, jak se tomu věnuje jak Josef Borč, tak Vendula Jirčáková. Oba dojíždí poměrně daleko za prací, Pepa pracuje u trenéra Pavla Vítka v Puchlovicích a Vendula dělá zootechničku kousek od Jičína. Takže zápasíme jak s financemi, tak s časem, ale děláme, co se dá.

S dostihovými koňmi pracujete již dlouho, tréninku jste se více věnoval na konci devadesátých let, kdy byl vaším svěřencem například bělouš Velton, kromě toho máte i vlastní malý chov.

Okolo dostihových koní se pohybuju už asi od šesti let. Vystudoval jsem zootechniku na ČZU, v diplomce jsem se věnoval srovnání plemeníků anglického plnokrevníka podle výkonnosti potomků v rovinových i překážkových dostizích. Týkalo se to Donalda, Silvera a Koroka. Pak jsem dělal vedoucího chovu koní a trochu jsem trénoval překážkové koně v Novém Městě pod Smrkem, rovinové koně jsme měli u Ferdinanda Minaříka. Kromě toho mám malý chov, teď už se tomu věnuju devětadvacet let. Vždycky jsem chtěl koně z rodiny klisny Vandalia, kam patřil třeba úspěšný Vabank. Když po revoluci statek v Novém Městě pod Smrkem končil, byla k prodeji dcera Vandalie Valgrena, tak jsem ji koupil. Dnes mám jako chovnou její dceru Vaharii, pravou sestru Veliose. Její první hříbě je klisna Velká moje láska, ta se již na dráze objevila. Momentálně máme z Vaharie tři další hříbata po Look Honey – dvouletého hnědáka jménem Veselý Jarda a roční šimličku Veselá Čarodějka – to jméno proto, že se narodila na čarodějnice. A letos se narodil další šimlík po Silver Whistle. 

Ptala se Kateřina Jupová