V rámci nedělního chuchelského odpoledne získala Ivana Pejšková vítězství v CENě GORESBRIDGE BREEZE-UP SALES (Rovina IV.kat. - 1400 m) prostřednictvím pětiletého Eragona. V jeho sedle byl nadějný M. Laube, který s trenérkou Pejškovou v poslední době často spolupracuje. Vzhledem k okolnostem pro ni tento triumf nebyl příliš překvapivý - vítězstvím byla potěšena, ale nemá sklon ho přeceňovat – namísto toho hovořila o spolupráci s M. Laubem a výchově mladých jezdců.

Do dostihu žáků jste M. Laubemu nasedlala Eragona. Asi pro vás ani nebylo příliš velké překvapení, že v tomto složení proběhli cílem jako vítězná dvojice …?

Ne, nebylo. Tentokrát jsme to popravdě již čekali, protože minule byl Eragon druhý a navíc prohrál trochu nešťastně. Po startu se srazil s druhým koněm a než se z toho dostal, tak už Rája v sedle Dabla odpočíval vpředu a Eragon už ho nedohonil. Ale to minulé druhé místo dávalo naději na úspěch, navíc se mi trochu zlepšil v práci. Takže tenhle dostih jsem s vítězstvím už téměř počítala. Také nám nahrávalo slabší jezdecké obsazení většiny dalších koní – takže jsem počítala, že to Laube přejezdí. A stalo se.

Jaké máte s Eragonem teď další plány?

Tak zatím bych to nepřeceňovala, vyhrál čtvrtou kategorii, vloni pátou, mám ho od října minulého roku. Je to šikovný kůň v tom, že je dobře ovladatelný, vodí mi hříbata a může ho jezdit každý – to je vždycky ve stáji dobrá posila. A ještě si na sebe vydělá, což je ideální. Je to jenom handicapový kůň, nemáme s ním žádné velké plány. Samozřejmě, když půjde pořád nahoru, tak tím líp.

Máte ve stáji dalších šestnáct koní – od kterých z nich očekáváte nejvíce?

Hlavní nadějí naší stáje je momentálně tříletá klisna Briana, která byla teď šestá v Jarní ceně klisen. Měla trošku smůlu, že si předtím v tréninku skočila do přední patky a my jsme pak velmi dlouho léčili ten zášlap, takže vlastně tu Cenu klisen šla ne úplně bez práce, ale nebylo to úplně podle mého plánu. Teď je hlášená na příští neděli do Chuchle, do dostihu pro tříleté a starší klisny. Je to dobrá jedničko-dvojková klisna. No a pak mám ve stáji třeba šikovného Moonglase, který se už dopracoval do dvojek, kde se už umí pohybovat. A mám velmi nadějné dvouleté – mám čtyři dvouleté klisničky a všechny velmi nadějné. Tři jsou z Irska, jedna z Napajedel. Všechny se moc pěkně pohybují, takže to je otázka léta, podzimu.

Vy sama se věnujete tréninku – ze sedla, nebo ze země?

Dřív jsem také jezdila, ale teď už ne.  Je to sice hezké, když je trenér v sedle, ale já teď už daleko víc vidím ze země. Navíc při sedmnácti koních nemůžu ze sedla sledovat všechno – prostě už mám to své místečko. Měřím si pravidelně koně, lítám kolem nich, sleduju je, jestli ta práce byla dost, nebo ne. Ale prostě už toho víc vidím ze země, než ze sedla.

Se kterými jezdci momentálně spolupracujete?

V práci mi teď jezdí dvě dívčiny – Šárka a Dáša. Jinak chodí Helena Pejšková, která sice už pracuje jinde, ale chodí trénovat. Na rychlé práce jsem teď domluvená s Martinou Havelkovou, která chodí pondělí nebo čtvrtky. A potom Jindřich Fabris, Jarda Fabris a Martin Laube.

Je o vás známo, jste se vždy věnovala i výchově mladých jezdců. Začínal u vás například Jiří Palík, ale i další známí jezdci …

Ano, léta, dvacet let, ke mně chodili žáci. Nebyl to jenom Palík, ale i Kopras, Koplíci – Radek, Réňa, učilo se u mě plno šikovných lidí, kteří jsou dneska velmi úspěšní. Třeba i Lucka Čechová, která nakonec jezdila v Itálii, kde si udělala žokejský titul a teď se vdala za italského trenéra a trénují společně v Anglii. A je zajímavé, že mi často píšou, volají a říkají: Paní mistrová, to co jste nás naučila, to nám celý život bylo k dobru. Zaplaťpánbůh za to, protože tak to má být. Ale popravdě, s mladými jezdci je vždycky hrozně moc práce a já jsem v posední době řekla bych trochu pohodlná, takže už se té výchově jezdců nevěnuju tolik, jako dřív…

Přesto se momentálně společně s O. Horovou podílíte na jezdeckém výcviku M. Laubeho.  A zdá se, že je to úspěšná mise …

Ano, hustíme to do něj hlava nehlava. On umí jezdit, to ano, ale přece jen, pilujeme takové ty taktické věci. Teď třeba mě stoprocentně poslechl a vyšlo to. Přesně jsem věděla, že ty holky pojedou od startu moc, tak jsem mu říkala, musíš si na té jedničce vydržet, nehoň se s nimi a až ony vyjedou, tak ty půjdeš. Trenér si toho koně lecos naučí, ale jezdec pak musí přijít a poslechnout moje pokyny. A je důležité, aby si ti mladí nechali poradit. Nemůžou si jezdit podle svého.To byla výhoda u mých dcer, že ty poslechly. A stejně tak Laube. V tom on je dobrej, nechá si poradit, neodmlouvá.A to se mi líbí. Protože on nemá co odmlouvat, on se musí učit. Ale není to samozřejmost, někteří mladí jezdci si poradit nenechají. Někteří vyhrajou dva dostihy a už jsou chytrý. Ale u koní nikdy nikdo není dost chytrý, pořád se musí učit. Protože každý kůň je jiný, každý dostih se jinak vyvíjí a jakmile už si jezdec myslí, že je dobrej, tak je to konečná. Já neříkám, že všechno vím, všechno znám, ale hodně těch informací jsem dostala od mého bývalého muže, Karla Havelky. Tam jsem dostala velkou školu a pak jsem měla možnost to předávat. No a taky se musí vědět, co předávat.

Jak jste již zmínila, vaší dostihovou výchovou prošly i vaše dvě dcery, dnes úspěšné dostihové jezdkyně…

Ano, jedna dcera si vzala právníka, který jezdil u Minaříků a pak i u mě jako amatér – Marka Šimáka. Momentálně je na mateřské, má dvě malé děti. Ale ve svém juniorském věku vyhrála jednatřicet dostihů – jezdila velmi dobře a její asi největší úspěch bylo vítězství v Českomoravské ceně v Mostě s Purple Rainem. A ta mladší – Helena Pejšková – má na kontě devětadvacet vítězství, takže čeká na to třicáté. Obě prožily dětství u koní – ale myslím si, že rády – nikdy jsem je do ničeho nenutila.

Ptala se Kateřina Jupová