Martina Růžičková je jednou z nejznámějších postav českého dostihového sportu – zejména proto, že se jako jedna z mála odvážných žen postavila na start Velké pardubické a to hned několikrát.  V současnosti se věnuje tréninku dostihových koní, v Pohoří u Jílového u Prahy jich má ve své péči patnáct. Návrat do sedla v dostihu ale v žádném případně nevylučuje, právě naopak. 

V současné době působíte jako trenérka dostihových koní – máte jich v tréninku patnáct. Jaké je momentálně složení vaší stáje?

Jsou tam tři, čtyři nadějní čtyřletí překážkáři - nejlepší výsledky má teď Mr Louise stáje Orling. Je to ohromný kůň po Magnusovi, teď dvakrát po sobě běhal, a počítáme s tím, že by běhal zase až na podzim, teď má pauzu. Jeho stájový kolega Floridas se taky projevuje dobře, i když mě teď v Pardubicích trochu zklamal… Musím přijít na to, proč neutíkal tak, jak jsem si představovala.  Asi to bude tím, že měl před 14 dny těžký dostih a bylo to moc brzo. Další jejich stájový kolega je Venturio, taky dobrý kůň, ale takový věčný nešťastník. Už se mu staly neskutečný věci – na posledním skoku v Lysé před ním třeba spadl kůň a on upadl přes něj, vyskákal ze závodiště a zůstal stát na kolejích… Nadějný je i čtyřletý La Artefacto, s tím ale musíme opatrně - nechtěl chodit z paddocku ani pruby ketr. Zkusili jsme na něj něco vymyslet – zatím to vypadá, že to funguje. Ale uvidíme  v Lysé. 

Pak tam mám pět dobrých dvouletých koní – to je vždycky naděje. Ať je to Purple Heart nebo Sympatico – oba z Napajedel. Paní Dušková z Orlingu u nás má dvouletého Charrose, budoucího překážkáře a velice dobrou kobylku po Scyrisovi, jí odchovanou, z V rodiny. A pak tam mám ještě z V rodiny Vera Cruz, to je tříletá kobylka, a jednu dvouletou po Egertonovi z Lady Jagmin, ta ještě není obsednutá. Takže je tam poměrně slušná sestava. No a samozřejmě Rubín - Rubínek je Rubínek.

Rubín je nejzkušenějším koněm vaší stáje - budete s ním letos opět směřovat do Velké?

Uvidíme, v minulém startu běžel s mladými koňmi a bylo to rychlé, teď mě mrzí, že jsme nebyli na startu dvojkového dostihu tuhle sobotu v Pardubicích… Ale určitě se přizpůsobím jemu. Když uvidím, že už je to nad jeho síly, tak běhat nebude. Je mu jedenáct let, v práci se chová pořád jako pubescent, ale dostihy jsou jiná věc. Hlavně mu neublížit, a aby tu kariéru třeba nějak důstojně zakončil. Když to půjde, udělám pro to všechno, když to nepůjde, majitelka je rozumná a tlačit na to nebude.

Rubín stejně jako většina dalších koní ve vašem tréninku patří stáji Orling. Zdá se tedy, že tato spolupráce funguje k oboustranné spokojenosti?

Majitelka stáje, paní Dušková, je jeden z nejrozumnějších majitelů v dostihovém sportu. Jsem moc ráda, že ty její koně mám a že máme spolu přátelský vztah a jsme naladěné na stejnou notu. Na ní je úžasné to, že počká. Třeba Mr Louise dvouletý nedoběhl skoro nikam, ve třech letech byl jednou pátý v proutěných, měl problém s hrtanem… Někteří jiní majitelé by ho po jednom, dvou nezdarech dali k jinému trenérovi, ale paní Dušková mi věří, a ví, že pro to děláme maximum. Loni byla už trochu nalomená, že Mr Louise prodáme, ale já jí říkala: věřte mi, je to dobrý kůň. A dneska je šťastná, že mi věřila a já jsem ráda, že to vydržela. Už se mi také stalo, že jsme měli připraveného koně a přijel majitel, a protože zrovna ten jeden dostih nezaběhl, tak nám ho odvezl. To jsou strašně bolestivé věci a mě strašně mrzí, že nejsem natolik movitá, abych si ty koně, které mám ve stáji, uživila sama. Abych se nemusela nikomu ospravedlňovat a mít stres z toho, že kůň nezaběhl. 

Cítíte větší tlak na výsledky i z toho pohledu, že jste trenérka – žena?

Určitě. Je to společný sport s chlapama, a v tu chvíli se na ženskou kouká jinak. Já to pamatuju jako jezdec – každý občas něco zkazí, ale když to zkazí ženská, tak se má vrátit k vařečce. Když s ní kůň vyhrál, tak byl tak dobrý, že vyhrál „i s ní“. A teď je to totéž, když trénuju, tak zase říkají – ta kdyby tam neměla toho rajťáka, tak jí nevyhrál… Mě život naučil nepoddávat se tomu, ale ta ženská jako trenér si to musí několikrát obhájit. Podívejte se Lenka Horáková nebo Hanka Kabelková. Nebo třeba paní Kubovičová – co udělaly práce. Ale jakmile se ženský nezadaří, dá se to chlapovi. Ta ženská má k tomu cit - mě vždycky utíkaly dobře kobyly, protože jim rozumím. Ale je to náročné - musím si svůj názor obhájit hned několikrát. 

I když se vaši koně zúčastňují i rovinových dostihů, zdá se, že překážky vám přirostly k srdci daleko víc…

Určitě, roviny mě až tolik nebaví, překážky jsou mi mnohem bližší. Trénink překážkových koní je pracnější - na to, aby kůň došel v překážkovém dostihu alespoň poslední, tak vás to stojí strašně moc práce. Na to, aby došel poslední v rovině, tak to je tak třetina práce, ani ne. No a mě vždycky baví víc to náročnější.

Kde najdeme vaše tréninkové středisko a jak vedete trénink? Využíváte při něm i své jezdecké dovednosti?

Trénuju v Pohoří u Jílového u Prahy – je to tedy kousek do Prahy, ale zároveň jsou tam kopce, které využíváme pro přípravu na překážky. Na trénink rovin jezdíváme do Benešova. Teď při povodních v Benešově zmizel písek i s vodou, takže jsme měli v tréninku výpadek – ale on teď nemohl trénovat téměř nikdo. Většinu toho v tréninku odjezdím sama. Denně tři čtyři koně jezdím. Ty překážkové všechny, ti potřebují mít takovou přísnost a přitom porozumění. A snažím se doprovázet i ty dvouletý trdýlka… Na tréninky mi stále dojíždí Bára Málková, která teď už jinak nedělá u koní. Chodí jezdit až odpoledne, což mi vůbec nevadí a jsem ráda, že jí tam mám. 

Plánujete návrat do sedla i v dostihu? Uvidíme vás na podzim na startu Velké?

Strašně bych chtěla. V práci se teď strašně moc vyjezdím, myslím si, že jsem se zase hodně vrátila do formy tím, že jezdím čtyři koně denně, skáču s nimi a nemám s tím problém, ale ta váha, no. Sice už jsem shodila čtyři kila, ale … Skoro pětadvacet let jsem měla hlad a teď jsem se do toho vrátila – já to tak nenávidím. Ještě musím někde najít sílu večer běhat, ale bohužel, jsem teď ve stáji od rána do večera, a když přijdu v půl deváté domů, tak už v sobě nemám sílu ani vlézt na kolo. Ale snad se vzpamatuju a ještě to dám. Kdyby to vyšlo, zkusila bych s Rubínkem Velkou benešovskou, abychom se tam rozjezdili, rozkoukali se. Do Pardubic se hned hrnout nechci, to je těžké závodiště a potřebuju se malinko v tom dostihu zase oťukat. Takže uvidíme. 

Máte čtrnáctiletou dceru Vanessu – převezme po vás jezdeckou štafetu?

Vanessa jezdí parkury a je strašně šikovná. Když nejsou ve stáji lidi, odezdí se mnou třeba v tréninku galupy. Jde jí to skvěle, protože se na to dívá a má to okoukané - vždycky mě mile překvapí, jak jí to jde. Ale dostihy jezdit rozhodně neplánuje – hodně vyrostla a je taky daleko klidnější a rozvážnější typ než já. Ale prostě v tom vyrostla, takže to v sobě má.