Z MOZAIKY TROJEK V NAŠEM TURFU II.

1943
Zatímco v Pardubicích se v letech druhé světové války neběhalo a dráha i tribuny pustly, bylo pražské závodiště ve Velké Chuchli jako jediné na území tehdejšího protektorátu v plné permanenci. I tato, už pátá sezóna v době nacistické okupace probíhala na první pohled „normálně“. Vliv Němců na dostihový provoz ještě zesílil. Prezidentem Českomoravského Jockey Clubu se stal prominentní esesák, SS Brigadeführer a zároveň generálmajor wehrmachtu hrabě Pückler. Jeho zástupcem byl jmenován Eberhard Mauve, bývalý jezdec, později úspěšný trenér, majitel i chovatel, výrazná postava předválečného a válečného dostihového dění u nás.

Pro zajímavost: správcem chuchelské dostihové dráhy byl Hynek Býček, několikanásobný účastník Velké pardubické. V roce 1930 v ní získal jako jezdec Gestora druhé místo (za Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem) a v roce 1932 byl s klisnou Clematis třetí (za Remusem se Spanem a Gyi Lovam! s Poplerem).   

Rok po vítězství skvělého a slavného Lionela vyhrál derby, respektive Modrou stuhu českomoravskou, což byl okupační název našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu, hřebec Saint Amour vedený vynikajícím maďarským jezdcem Jánosem Guttaiem. Se ztrátou čtyř délek doběh druhý Luftkampf, třetí byl Rarach a čtvrtý Danilo. Derby bylo předznamenáno velice podivnou záležitostí. Teprve několik dní před jeho konáním se zjistilo, že došlo k záměně dvou koní – Saint Amoura, pozdějšího vítěze, a Jindamíra. Tyto dva hřebce, kteří předtím startovali na dráhách v Německu a Maďarsku, pronajal stáji Manka, právě pro účast v derby, jistý maďarský důstojník major Pauly. Do celé záležitosti, která zaujala dostihovou veřejnost a jíž se zabýval i Jockey Club, byl zapleten i jeden z bookmakerů. 
     
V dostihu startovali tehdejší přední středoevropští žokejové – vedle Guttaie i Danegger, Heiling, Streit, Vrabel, Starosta i Leslie Lomax, anglický žokej a trenér žijící dlouhá léta v Chuchli. Z českých jezdců se tohoto ročníku zúčastnili pouze Jaroslav Houra a František Hurban.
    
 Nejúspěšnějším koněm sezóny se stal 4letý Lionel, šampiónem mezi profesionálními jezdci Artur Dannegger a mezi amatéry právě Hynek Býček. Do učení v tomto roce přišli mj. i dva chlapci, později velmi známí a úspěšní jezdci a trenéři – Stanislav Bárta a především Miroslav Šusta.

1953 
Nejvýznamnější událostí mimo dostihovou dráhu se stalo založení Státního závodiště v Praze, které jako organizátor veškerého povozu nahradilo po třech letech Československý dostihový spolek (ten se ujal vlády v roce 1950 místo Československého Jockey Clubu v důsledku politických událostí a změn po únoru 1948). Všeobecné znárodnění, respektive zestátnění všeho, co souviselo s jejich organizací, provozem i zázemím už vstřebávaly, respektive musely vstřebat, i dostihy.

Československé derby, třicáté třetí v pořadí, se běželo 10. června. Vyhrál je svěřenec trenéra Jaroslava Houry (od roku 1932 až do roku 2010 nejmladšího jezdeckého vítěze našeho derby) Makar. Syn Cityho a Mamušky, o dva roky starší pravý bratr českého Koně století Masive, vyhrál dostih v konkurenci devíti koní v sedle s jezdcem Josefem Boříkem o jednu délku před svým stájovým druhem Povážanem, jehož trenérem byl rovněž Houra. Povážana tenkrát vedl Karel Havelka. Na třetím místě doběhl další náš hřebec Fero, který pak o něco později, právě s Havelkou, dominoval v derby maďarském. Bylo to první Havelkovou derbyové vítězství, i když mimo naši republiku. Toho druhého a svého posledního dosáhl s Masisem v roce 1955.

V našem derby startovali tenkrát i dva zahraniční koně Lehn Alko z Německa (NDR tenkrát ještě neexistovala) a Sarlos z Maďarska, který skončil čtvrtý. Nejel ho nikdo jiný než Janos Guttai, který v Chuchli přesně o deset let dříve vyhrál se Saint Amourem. Jaroslav Houra jako trenér, i Josef Bořík jako jezdec dosáhli tenkrát v Československém derby každý svého třetího vítězství.

Ve Velké pardubické se při svém čtvrtém společném startu v řadě (poprvé to bylo v roce 1950) dočkali maximálního úspěchu polokrevný valach Junák s jezdcem Ferdinandem Palyzou. A to přes vskutku gigantické zatížení – 78 kg. Tato dvojice tak dovršila své úspěšné tažení nejslavnějším československým dostihem, který předtím vždy nejen dokončila, ale také se v něm umístila mezi pěti nejlepšími. Kýžený triumf Junáka s Ferdinandem Palyzou se dostavil po jejich pátém místě v roce 1950, druhém v roce 1951 a čtvrtém v roce 1952. O prvenství museli kůň i jezdec tvrdě bojovat s vítězem z roku 1950, dalším polokrevným valachem Varem, v jehož sedle byl tentokrát Stanislav Ruda. Prvního a druhého koně dělily v cíli pouhé tři čtvrtiny délky. Ze 14 startujících proběhlo cílovou metou jen pět. A samí polokrevníci. Kuriozitou, k níž došlo ve Velké pardubické poprvé v historii, bylo společné třetí místo – klisny 641 Furioso a Brouka. 

Byla to první Velká pardubická po měnové reformě z 1. června tohoto roku. Dodejme ještě, že v hledišti byl poprvé vůbec i nejvyšší představitel státu, prezident republiky Antonín Zápotocký. Ten, který ještě několik týdnů před reformou tvrdil, že k ní nedojde.

1963 
Československé derby, třiačtyřicáté, se běželo 23. června a při účasti patnácti koní bylo dramatické a velice vyrovnané. Výrok rozhodčího zněl takto: Tuhý boj krátká hlava – ½  – ½.  V sedle hřebce Nila, trénovaného Františkem (Ferencem) Hofbauerem, v něm dosáhl svého čtvrtého jezdeckého vítězství třiačtyřicetiletý Josef Šach. Ten měl, díky vynikajícímu výkonu a dokonalému vyjetí koně, o němž se soudilo, že nejspíš nebude vytrvalý, na úspěchu tohoto xaverovského koně rozhodující zásluhu. Vítězové bojovali do posledního decimetru tratě s dvojicí Mazák – František Toušek. Třetí místo patřilo Valetovi s Františkem Hulešem a čtvrté Mogulovi s Arpádem Madaraszem.

Velká pardubická toho roku se do historie dostihu zapsala velmi významně. Poprvé po sedmi letech nadvlády sovětských koní a jezdců ji vyhrála československá dvojice. Stalo se tak 13. října, tedy přesně padesát let před plánovaným termínem Velké pardubické 2013. K tomuto jubileu, ale nejen k němu, vyjde v nakladatelství Práh těsně před letošním ročníkem kniha nazvaná Život plný koní. Jejím protagonistou není nikdo jiný než úspěšný překážkový jezdec, dvojnásobný vítěz Velké pardubické a později vynikající trenér František Vítek, který zanedlouho také oslaví své sedmdesáté páté narozeniny. V roce 1963 přivedl k slavnému vítězství ve VP koně Korana. V roce 1965 vyhrál VP s klisnou Mocnou. Později pod Vítkovým vedením vyrostly tak slavné čtyřnohé osobnosti našeho turfu jako byla Latina, Nikolas, Kleón a mnoho dalších.

Laskavý čtenář snad dovolí, abychom z výše uvedené životopisné knihy o Františku Vítkovi, která bude poprvé v prodeji při letošní Velké pardubické, uveřejnili malou ukázku.

Je tedy 13. října roku 1963:

V neděli dopoledne si František naposledy prošel některá místa na dráze. Pak si v hotelu Grand, kde tehdy bydlel, ještě na chvíli lehnul. Nemyslel na to, jestli vyhraje, nebo nevyhraje. Věděl moc dobře, že Velká pardubická je nevyzpytatelná. Že k tomu, aby to dobře dopadlo, nestačí neudělat chybu. Věděl, že musejí mít s Koranem i štěstí, které se ale natrénovat nedá. Buď je mít budou, nebo nebudou. Napjatou, skoro až vyhrocenou atmosféru ve veřejnosti, a nejen dostihové, která, jak se dostih blížil, stále více doufala a věřila, že tentokrát už snad náš kůň vyhraje, si uvědomoval. Ale ani to ho nijak zvlášť z míry nevyvádělo. Buď se to povede, nebo ne. Co jiného může dělat? A pak si vzpomněl, v duchu se tomu musel smát, jak mu při losování startovních čísel v předešlém týdnu vytáhli třináctku. Tahle Velká se běžela 13. října. A Koran by ještě k tomu měl mít tak nešťastné číslo i na sobě? To na závodišti nechtěli dopustit. Změnilo mu je proto na daleko přijatelnější šestku.
S tou také Koran vyběhl vstříc svému nejslavnějšímu vítězství. Nerodilo se ani lehce, ani samozřejmě. To ve Velké pardubické ani není možné. Stejně jako ji nelze vyhrát náhodou, jak o řadu let později trefně vystihl bulharský jezdec Nedělko Milev. Za chvíli měl František v Koranově sedle před sebou svůj první Taxis. „Zkus ho najet tak, abys skákal přímo proti té bříze na kraji lesa. To pak přes něj jdeš dokonale kolmo…“ radil mu už o několik dní dříve Karel Stibůrek. František to tak udělal. Koran sice na chvíli zpomalil, ale vedle něho právě probíhal rumunský Ping-Pong s jezdcem Todutou. Koran se s ním chytil. Chvilka, v níž pozdější vítěz zaváhal, byla ta tam. To byla první kapička toho potřebného štěstí. Pak se přidalo ještě několik dalších. Řada velkých soupeřů, i ze Sovětského svazu, včetně vítěze minulé Velké pardubické Gaboje, který po pádu svému jezdci utekl, a dvojnásobného vítěze Grifela, padla. Koran s nováčkem Velké pardubické Františkem Vítkem však šli cílevědomě a prakticky bez chyby za vítězstvím.
Nejkritičtější okamžik si prožili na Velkém vodním příkopu. Koran v něm, stejně jako dva roky předtím se Stanislavem Bártou, na chvíli uvízl zadní částí svého mohutného těla, ale za Františkovy pomoci se statečně vyhrabával ven. „Jeď, Franto, jeď, jeď, jeď…“ slyšel Vítek povzbuzovat nezištného Karla Stibůrka, jenž tu stál, a kterého nešťastné zranění zapříčiněné tak kuriózní situací, připravilo o jedinečnou, a jak se později ukázalo, i poslední šanci Velkou pardubickou vyhrát.
Koran s Františkem však o ni nepřišli. Zvládli všechny zbývající nástrahy, kterých nebylo málo. Poradili si i s Angličákem, s Havlákem a se zbývajícími, zdánlivě lehkými, ale záludnými proutěnkami na dráze. Do cíle zvýšili náskok na druhého Ping-Ponga na dvanáct délek. Třetí Grifel měl po pádu na Velké vodě, jemuž Koran unikl, ztrátu obrovskou, a zbývající pětice, která ještě dostih z celkově patnácti startujících dokončila, ještě mnohem větší.
Po Velké pardubické se tak konečně zase hrála československá hymna. Na počest Korana a Františka Vítka. Přesně deset let po tom, co se ti dva, tehdy dvouletý hřebeček, povahou spíš ještě hodně neukázněné hříbě, a úplně čerstvý sotva patnáctiletý vyjukaný učeň poprvé uviděli v chuchelském „koncentráku“.   

                                                                                                                                Petr Feldstein

(dokončení příště)