1973
Rovinová sezóna vstoupila ten rok do historie mimo jiné tím, že na chuchelském závodišti byly poprvé použity startovací boxy. Jak zaznamenal Přemysl Neumann, zkonstruoval je ing. Smola z Institutu pro realizaci zlepšovacích návrhů a vynálezů v Plzni. Novinka, po které volali odborníci i dostihová veřejnost, měla ovšem jenom šest míst. Více než šest koní z ní tedy nemohlo vyběhnout.

I Československé derby toho roku, jehož se zúčastnilo dvacet tříletých plnokrevníků, bylo tedy odstartováno klasicky – za pomoci tehdy klasického startovacího zařízení se zvedající se sítí. Nejdůležitější a nejsledovanější klasický dostih roku byl nabitý výbornými a už hodně populárními koňmi. Některé z nich, jako třeba xaverovskou klisnu Quintal, si diváci oblíbili už jako dvouleté. Ještě v živé paměti byl současný doběh dvou napajedelských hřebců, Seala a Vala II. v květnové Velké jarní ceně. Val II pak vyhrál i Velkou červnovou cenu. Favoritem pro derby se však stal další příslušník napajedelské stáje Jaroslava Maška Toxin. I proto, že trenér nominoval do jeho sedla Františka Huleše. Žádný z těchto tří prominentů tehdejšího klasického ročníku nezklamal. Seal s mladým jezdcem Vladislavem Federowiczem zaútočil v polovině cílové roviny, Toxin a Val II s Jaroslavem Drlíkem jeho nástup zachytili a odolávali mu až do cíle. Seal však na velmi těžké půdě vítězství o krk před Toxinem uhájil, i když už se zdálo, že po VJC dojde i v derby k mrtvému doběhu. Val II byl zpět o jednu délku. Pro 26letého Fedorowicze bylo vítězství ohromným úspěchem. Vyhrál tehdy v celé své kariéře teprve po čtvrté. Trenér Mašek sedlal kompletní trojici nejlepších. Na vítězného Seala, ač byl jedním z vítězů předcházejícího klasického dostihu, se vyplácelo 100 korun za 10 vsazených.

Ani jeden ze tří prominentů derby se však nestal Koněm roku. Tím byla vyhlášena další svěřenkyně trenéra Maška, Masisova dcera Lira. Na dotacích však vyhrála nejvíc Quintal – přes 180 000 Kč. Šampiónem mezi jezdci se stal 43letý František Huleš, trenérským šampiónem byl stejně starý Jaroslav Mašek.

Velká pardubická steeplechase 1973 měla přímo senzačního účastníka v anglickém. valachovi Stephen´s Society satérským jezdcem Christopherem Collinsem. Šlo o první účast ostrovního jezdce po šedesáti sedmi letech a o první start koně a jezdce ze Západu od roku 1947.

To však nebylo zdaleka všechno. Stephen´s Society s Collinsem totiž předvedli po všech stránkách úžasný výkon. Především takticky si vedli skvěle. Vzhledem k jejich prvnímu startu bylo až neuvěřitelné, jak suverénně si počínali, jak bez nejmenších problémů dokázali překonávat všechny překážky a další nástrahy náročného kurzu. Časem 10:04,9 navíc svěřenec trenéra W. A. Stephensona vytvořil skvělý traťový rekord. Ten vydržel v platnosti až do prvního Železníkova vítězství s Josefem Váňou v roce 1987, kdy vítězná dvojice dosáhla poprvé času lepšího než 10 minut.

Druhý v cíli, vítěz dvou následujících ročníků Mor s Karlem Benšem, doběhl s odstupem dvanácti délek. Ostatní byli i za ním daleko, předaleko. Z dvacítky startujících bylo v cíli klasifikováno osm koní.

Startem anglické dvojice Stephen´s Society byla prolomena bariéra dlouholeté neúčasti koní a jezdců z vyspělých dostihových zemí, především ostrovních. Sám Collins a Stephen´s Society startovali ve VP ještě následující rok (obsadili v ní třetí místo). V dalších letech je přes husákovský režim v Československu, nepřející podobným kontaktům se Západem, následovala ještě celá řada dalších britských účastníků.

1983
 Desetiletí se sešlo s desetiletím. V dalším trojkovém roce se už hovořilo stále více a konkrétněji o nutnosti radikální proměny a nezbytné modernizaci našeho hlavního dostihového stánku – chuchelského závodiště. Nedočkavost a velké očekávání jedněch, méně početných, se mísilo s obavami druhých, jichž bylo daleko více. Ti se utěšovali tím, že řeči se vedou a voda teče.
 
Do zbourání tribun ještě (nebo už jenom?) zbývaly dva roky. Sedmdesátá osmá chuchelská sezóna probíhala v relativním poklidu těch předcházejících. První dva klasické dostihy vyhráli šamorínští svěřenci trenéra Harryho Petrlíka – Andalitó (JCK) s Ferdinandem Minaříkem a Pittsburgh (VJC) s Josefem Dolejším. Ve Velké červnové ceně už se však prosadil zákupský Taran (Norbert-Tarantella) trenéra Jaroslava Drlíka s Vratislavem Kubátem v sedle. 
 
 63. Československé derby se běželo 26. června a bylo zasazené do velice bohatého rámce. Ten den se v Chuchli uskutečnilo ještě dalších dvanáct dostihů – sedm rovinových a pět klusáckých. V tom daleko nejvíce očekávaném, nejvýznamnějším klasickém dostihu, startovalo šestnáct koní. Kromě Tarana patřili mezi favority vynikající klisna Centurie, vítěz Velké jarní ceny Pittsburgh, a Visconsin. Závěr však zcela ovládl Taran. V cíli, jímž proběhl ve výborném čase 2:32,96, měl náskok 11 délek před Pittsburghem. Tomu v budoucnu daleko více vyhovovala mílařská než vytrvalecká vzdálenost. Výsledek byl ovšem do určité míry ovlivněn i tím, že se ve startovních boxech zranila Centurie vedená žokejem Smolíkem. Centurie si, aniž si toho kdokoli všiml, rozsekla o konstrukci boxů nohu. Přesto s tímto handicapem absolvovala celou 2400 metrů dlouhou trať a doběhla na 10. místě. Klisna a Vlastimil Smolík si pak pro ně tak smolné derby vynahradili vítězstvím v podzimním St. Legeru na 2800 m, když navíc dosáhli skvělého rekordního času 2:58,73.

Koněm roku 1983 se nastal žádný z výše jmenovaných. Této pocty se na sklonku sezóny dostalo po zásluze osmiletému ryzákovi Sagarovi, který s Pavlem Liebichem vyhrál 9. října po třetí za sebou Velkou pardubickou.

Tento ročník Velké pardubické byl jedním z těch, v němž se naplno projevil význam účasti anglické dvojice Stephen´s Society – Chris Collins o deset let dříve. Na startovní listině bylo 19 koní. Třináct z Československa, tři ze SSSR a tři z Anglie. Je pravda, že ostrovní koně a ani jejich neprofesionální jezdci nedosahovali takové výkonnosti, jakou by si byla Velká pardubická zasloužila a jakou pak měla většina jejich následovníků v polistopadových letech. Nicméně jejich účast pro úroveň, atmosféru dostihu i zájem diváků znamenala velké obohacení a oživení.

Sagar s Pavlem Liebichem obhajovali dvě svá předcházející vítězství. Jejich největšími konkurenty byli sovětští koně a jezdci. Ti prahli po maximálním možném úspěchu, protože naposledy se jim podařilo Velkou pardubickou vyhrát v roce 1967. I když je pravda, že v sedmdesátých letech se dostihu několikrát nezúčastnili. To však nic neměnilo na jejich odhodlání konečně zvítězit. Sagar s Liebichem však byli i tentokrát suverény, dokonce ještě většími než v obou předcházejících případech. Kongeniální dvojice koně a jezdce, předchůdci Železníka s Josefem Váňou, rozdrtila druhé v cíli Jawana s Jaromírem Štohanzlem o dvacet délek. Nejlepší ruský kůň Erot doběhl s obrovskou ztrátou třetí. Cíle dosáhli, i když až na osmém resp. devátém místě, a také zcela vyčerpaní, angličtí koně Beginagin (G. Goring) a Wells Fargo (M. Roberts).

1993
Oproti situaci o deset let dříve se všechno změnilo. Tři a půl roku po listopadové revoluci se běželo derby ve Velké Chuchli po třetí v nových kulisách mohutné tribuny i celého diváckého a provozního zázemí. Půl roku po oddělení siamských dvojčat, respektive rozpadu federace, z níž 1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy, se poprvé v historii neběželo Československé, nýbrž České derby.

Náš dostihový sport v souvislosti s předcházející radikální společenskou změnou stále těžce zápolil s mnoha problémy, které více či méně komplikovaly jeho organizování a do značné míry ohrožovaly i samotnou jeho existenci. Právě rok 1993 patřil k těm nejkritičtějším. V Chuchli tehdy dostihy pořádal Spolek majitelů dostihových koní.

První klasický dostih vyhrála klisna Ajanta trénovaná Františkem Vítkem s anglickým jezdcem Adamem Shoultsem. Velkou jarní cenu pak Rozlet, v jehož sedle byl později známý překážkový jezdec Marek Stromský.

Premiérového Českého (mnohým to znělo jaksi „neúplně“) derby 27. června 1993 se zúčastnili čtyři koně ze zahraničí. Jeden ze Slovenska, což už tehdy také byla cizina, tři z Rakouska. A rakouský kůň Manhattan Project ze stáje Quo Vadis Hanex udělal čest svému jménu. Posledními stovkami metrů přímo proletěl. S kursem 78 : 10 a s polským žokejem Piotrem Piatkowským vyhrál o pět délek před vzrůstem malou, ale nesmírně bojovnou Ajantou. Ta pak své mimořádné kvality potvrdila krátce nato svým druhým klasickým vítězstvím v Oaks.

V tehdejší stále ještě nedobré, napjaté, zdaleka ještě ne vykvašené atmosféře českých dostihů v létě tohoto roku zemřel po těžké nemoci ve věku 63 let jeden z našich nejlepších žokejů, pětinásobný vítěz derby František Huleš.

Velká pardubická se v roce 1993 konala po sto třetí. Její organizaci tehdy poprvé zabezpečoval nové vzniklý Dostihový spolek Pardubice, a. s.  Na startu už chyběl Železník, který se mezitím se čtyřmi vítězstvími, jichž dosáhl vždy s Josefem Váňou, stal nejúspěšnějším koněm její existence. Sám Váňa tehdy jel 7letého Baroka. V porovnání s předcházejícími, ale i následujícími ročníky tentokrát startovalo velice málo koní. Pouhých devět, z toho jediný zahraniční – sovětský Dogovor. Za chabou účastí nepochybně byly i události, které se udály na pardubickém závodišti o rok dříve. Velkou pardubickou, jež procházela zjevnou krizí, tehdy těžce poznamenala naprosto nesmyslná a nebezpečná akce tzv. ochranářů, z nichž mnozí pronikly v prvních fázích dostihu do dráhy, přímo pod kopyta běžících koní.

Obavy, že se ani této ročník Velké pardubické, i s ohledem na minimální startovní pole, příliš nevydaří, se naplnily. Cíle totiž dosáhl jediný z devíti startujících Rigoletto. V sedle koně trénovaného Františkem Holčákem se tak, i když za dosti pohnutých okolností, dočkal zaslouženého vítězství jezdec Libor Štencl. Další z minima pozitivních skutečností byl rytířský čin pozdějšího trojnásobného vítěze VP Zdeňka Matysíka. Ten dal coby jezdec Farada, který se jednu chvíli značně přiblížil pozdějšímu vítězi, přednost zdraví koně před velmi cenným a ceněným druhým místem. V cílové rovině ze svého sedmiletého valacha, který se zranil, sesedl, ač by kůň s největší pravděpodobností do kýžené konečné mety patrně dokázal doklopýtat.
    
     2003
Jsme ve stávajícím století a můžeme si připomenout některé události pouhých deset let staré.
 
Na závodišti ve Velké Chuchli je už, pokud jde o organizační zázemí, situace delší dobu stabilizovaná. Probíhá však první sezóna po obrovské povodni, která způsobila katastrofu v celé České republice. Chuchelské závodiště nacházející se v blízkém sousedství Vltavy prodělalo v roce 2002 vyloženou apokalypsu, která zprvu dokonce zpochybňovala možnost, že se na tehdy 96 let starém závodišti, i když nedlouho předtím zrekonstruovaném, bude ještě vůbec někdy běhat. Co si ale málokdo dovedl představit, to se stalo skutečností.

Dostihy se po skličujícím podzimu 2002 na jaře 2003 na chuchelské závodiště vrátily.
Jarní cenu klisen vyhrála irská odchovanka Catoffle, jejímž trenérem byl Roman Vítek a jezdcem Josef Bartoš. Později více překážkovým jezdcem a mimo jiné i dvojnásobným vítězem Velké pardubické z let 2006 a 2008. Ve Velké jarní ceně dominoval All Meine Träume vedený Jaroslavem Donovalem a trénovaný Filipem Neubergem. Stejný jezdec a stejný trenér si pak připsali ještě cennější vítězství. Další jejich kůň vyhrál České derby. Nebyl to však vítěz VJC, nýbrž v Německu odchovaná klisna, opět nositelka tomu odpovídajícího jména – Ohne Sorge ze stáje WIN. Ta porazila o půl délky svého velké soupeře Tankreda. Třetí byl původní favorit dostihu, německý hřebec Contas.  Ohne Sorge byla velmi úspěšná už jako dvouletá, když vyhrála všech pět dostihů, v nichž v tomto věku startovala.

Po vítězství v Českém derby, ve kterém dosáhla rekordního času 2:29,45 (ten překonal až Talgado v roce 2010) byla první s Jaroslavem Donovalem i v cíli Slovenského derby v Bratislavě. Tam ovšem měla pozitivní dopingový nález, takže byla diskvalifikována a její prvenství bylo zrušené. Na první místo byl tak posunut právě Tankred (v sedle se slavným Angličanem Paulem Edderym), který byl i v hlavním městě Slovenska na dráze ve Starém háji jejím největším soupeřem.

Ve třetí Velké pardubické dvacátého prvního století a stotřinácté celkově se do listiny jejích vítězů poprvé zapsala klisna Registana. Vedl ji německý žokej Peter Gehm, jenž dosáhl svého třetího prvenství ve VP za sebou. Klisna ze stáje Wrbna Racing i její jezdec unesli v konkurenci devatenácti koní úlohu obrovského favorita dostihu. Jednoho z největších v celé historii.
     
Celková dotace činila rovné čtyři miliony korun a mezi soupeři Registany byli i dva ostrovní soupeři. Francouzský odchovanec Falcon du Cotteau vedený Noelem Fehilym a irský rodák Mose Harper s Australanem Stevenem Patermanem, který nahradil Briana Constabla. Registana zaujala vedoucí post už v samém úvodu, a s několika délkami náskoku bezpečně překonala čtvrtou a daleko nejvyhlášenější překážku, Velký Taxisův příkop. Později už si nevedla tak suverénně, ale stále se držela vpředu a Peter Gehm bezpečně kontroloval všechny soupeře. Na Anglickém skoku přišel o svého jezdce Mose Harper.

V závěrečné fázi se zdálo, že Registana, která opět převzala vedení, suverénně vyhraje. O své vítězství však nakonec musela bojovat s obhájcem vítězství z roku 2002 Maskulem, jehož vedl Jiří Kameníček. Nakonec nad ním vyhrála o tři čtvrtě délky. Třetí v cíli byl 7 délek za Maskulem Decent Fellow s tehdy téměř 51letým Josefem Váňou. Čtvrtý, ovšem už s velkým odstupem, doběhl Falcon du Cotteau.

Vítěznou dvojici čekala v následujícím roce úspěšná obhajoba vítězství, což pro Petera Gehma znamenalo čtvrté vítězství v nepřerušené řadě. Jako prvního a dosud takého jediného jezdce v historii Velké pardubické, který to dokázal.
   
Petr Feldstein