Velká pardubická zná řadu jezdců, kterým osud nedopřál ji vyhrát, ačkoli by si alespoň jedno prvenství, jeden zápis do listiny jejích vítězů více než zasloužili. Nejen pro své jezdecké umění, o němž přesvědčovali odborníky i diváky po celá dlouhá léta, ale také pro svůj hluboký vztah k našemu nejpopulárnějšímu dostihu. Ten se stal trvalou součástí jejich pozoruhodné osobnosti.  

Jedním z nejbáječnějších a bohužel „nezvítězivších vítězů“ Velké pardubické zůstal Kamil Kuchovský. V roce 1981, kdy v ní měl jako náš přední překážkový jezdec ve svých jedenačtyřiceti za sebou jedenáct startů bez vítězství, na otázku, jak tuto skutečnost nese, odpověděl: 

„Ono je samozřejmě krásné vyhrávat. A vyhrát Velkou pardubickou, to už je doopravdy něco. Ale přitom to není to hlavní. Nejdůležitější je být u toho, porvat se, bojovat, sportovat. A pak si myslím, že vítězství ještě nemusí být znakem mistrovství. Ne ovšem, že bych Velkou nechtěl vyhrát, byla a je to moje dávná touha…“ 

Pak ještě dodal:      „Když nejsi první, zdaleka to nemusí znamenat, že jsi prohrál. Pouze jsi nevyhrál. Ale rozdíl tam přece jenom je. Nevyhraný dostih – to je bábovka nepocukrovaná.  A vyhraný – pocukrovaná.“

Kyb

Kamil Kuchovský byl velice všestranný a na slovo vzatý koňař.  Býval výborným parkurovým jezdcem, velmi dobře si počínal i v military a po skončení dostihové kariéry se věnoval také westernovému ježdění. Významná byla i jeho dostihová trenérská dráha. Jako jezdec startoval Ve Velké pardubické čtrnáctkrát. Dostihoví pamětníci mají Kamilovo jméno nepochybně nejvíce spojeno s jeho nejmilovanějším koněm Kybem. Jen s ním se dostihu přes Velký Taxisův příkop zúčastnil čtyřikrát. Byli spolu druzí, čtvrtí, pátí a sedmí. 

„Kyb – to byla osobnost na čtyřech nohách. Než zahájil dostihovou kariéru, zúčastňoval se úspěšně jezdeckých soutěží s Jiřím Pecháčkem. V roce 1973 bylo Kybovi šest a mně se podařilo, že VV Zákupy ho koupily za 60 000 korun pro steeplechase. Do té doby tedy vůbec dostihově nepracoval, neměl za sebou pochopitelně ani jeden rovinový dostih. Ale vynahrazoval to skvělou přiježděností, ovladatelností a skokanskými schopnostmi. Z devatenácti startů jsme spolu pětkrát vyhráli, jedenáctkrát byli za peníze a jen třikrát byli pryč.“

Kyb vydělal svému majitel téměř trojnásobek sumy, za kterou byl koupen. V dostihu ho nikdo jiný než Kamil Kuchovský nikdy nejel. Jak Kamil vzpomínal, vyplynulo to především z Kybovy povahy. Byl prý, a snad i chtěl být, závislý jenom na jednom člověku. Na Kybovi se Kamil vždy znovu a znovu přesvědčoval, že arabské přísloví „Největší štěstí pocítí člověk na hřbetě koně“ je hluboce pravdivé. Za ten nádherný pocit se Kamil snažil odvděčit se mu dobrým ošetřováním a péčí, dával mu všechno dobré, čeho je člověk ve vztahu ke zvířeti schopen. Kromě Kyba byl koněm, se kterým mohl Kamil Velkou pardubickou vyhrát, také například Jalec. Na rozdíl od Kyba býval i rovinová třída. Jenže nedlouho před svým startem ve Velké v roce 1970 se kůň zranil a dva týdny vůbec nemohl pracovat. Přes tento tréninkový výpadek nakonec Jalec s Kuchovským doběhli čtvrtí s poměrně malým odstupem i na vítěznou Veznu II.

Dostihy vyhrávají koně…

Kamil byl i vynikající vypravěč a glosátor. Dovedl se vyjadřovat velice výstižně, vtipně a přitom stručně. To vše i za pomoci typického ráčkování, jež dodávalo jeho slovům ještě větší půvab. Na otázku v čem se liší Velká pardubická od jiných překážkových dostihů, odpověděl: „V tom, že jsou to vlastně tři druhy dostihů v jednom. Až po Taxis je to steeplechase. Od Taxisu po Havlův skok cross country. A od Havláku do cíle proutěné překážky.“ A pak ještě doplnil: „Proto je Velká pardubická tak těžká a zároveň také tak krásná.“

Když měl popsat, jaký je to pocit skákat přes Taxis, s nadsázkou řekl: „Jako když člověk vyskočí z letadla a neotevře se mu padák.“

Jiný z jeho výroků, pro jeho povahu a vztah ke koním také typický, zněl: „Dostihy vyhrávají koně. Jim za to patří čest a sláva. My se jenom vezeme.“

Santos

      V roce 1985 stál Kamil Kuchovský na startu Velké pardubické po čtrnácté – tentokrát v sedle nevysokého osmiletého ryzáka Santose. Po famózně skočeném Taxisu společně s dvojicí Essex – Václav Chaloupka a dalším příznivém a nadějném vývoji dostihu, se zdálo, že pětačtyřicetiletý jezdec směřuje ve Velké pardubické ke svému prvnímu triumfu. Poslední těžkou překážku, Havlův skok, zdolal Santos jako vedoucí kůň pole znovu impozantně, ale pak nečekaně a zdánlivě i nepochopitelně, ochabl. Bylo to v důsledku jeho do té doby nerozpoznaného onemocnění. Na travnaté dráze ho nejprve předběhl pozdější vítěz, polokrevný Festival s Petrem Vozábem, a těsně před cílem i Paramon, v jehož sedle byl tehdy ve Velké pardubické debutující Josef Váňa. Na nešťastnou dvojici Santos – Kuchovský zbylo s ohledem na předcházející průběh tohoto ročníku Velké pardubické vyloženě kruté třetí místo.

Věčný, nevyčerpatelný dostih

Kamil Kuchovský opustil svět dostihů až příliš brzy – v pouhých sedmapadesáti letech.  Vlastně jej ale neopustil. Odpočívá, tak jak si to přál, v těsné blízkosti místa, které se mu stalo nejdražším – Velkého Taxisova příkopu na pardubickém závodišti, který budou letos Kamilovi následovníci zdolávat po sto dvacáté třetí.

Když byl Kamil jednou požádán, aby Velkou pardubickou charakterizoval jinak než poněkud otřepaným „nejtěžší dostih na evropském kontinentu“, řekl:

„Derby překážkových koní, věčný, nevyčerpatelný dostih, který přežije desítky generací.“

Petr Feldstein