V jiném článku se na webových stránkách Dostihového světa věnujeme koním bílé barvy, kteří dokázali ve Velké pardubické zvítězit. Byli pouze čtyři, víc ne. Dosavadní historie ovšem zná ještě jinou čtveřici koní, největších z velikánů, kteří měli možnost, a také se o to pokusili, vyhrát ji čtyřikrát v nepřerušené řadě. Byli to Epigraf v roce 1960, Železník v roce 1990, Peruán v roce 2001 a Tiumen v roce 2012. Dodejme, že až dosud, jako jediný z tohoto kvarteta hrdinů, vyhrál tolikrát Velkou pardubickou Železník. Počtvrté se mu to ovšem podařilo až dva roky nato, co s Josefem Váňou dovršil svůj nepřerušený vítězný hattrick. Zmiňme se ale ještě o jiném trojnásobném držiteli triumfu Sagarovi. Tomu pokus o ten čtvrtý znemožnil osud. Fenomén z let 1981 – 1983, vždy s Pavlem Liebichem, se dva měsíce před VP 1984 při kvalifikačním dostihu ve svých devíti letech vážně zranil a jeho kariéra překážkového koně tím velice předčasně skončila.

Epigraf
V roce 1960, kdy se Velká pardubická běžela po sedmdesáté první, se jako první pokusil zvládnout gigantické zadání, čtvrté prvenství za sebou, jedenáctiletý sovětský kůň Epigraf. Hlavně jeho třetí vítězství v řadě bylo absolutně suverénní, soupeři neměli nejmenší šanci. Zdálo se, že tento plnokrevný valach je prostě neporazitelný, a že, pokud jde o prvenství ve Velké, nemusel ještě zdaleka říci své poslední slovo.
Po třech triumfech z let 1957 – 1959 nemohl samozřejmě nebýt favoritem. Role to však byla velice těžká. Velká převaha sovětských koní z posledních let už pomalu nedávala spát majitelům, trenérům a jezdcům koní československých. Průběh dostihu však ukázal, že daleko těžší a přece jenom o dost mladší soupeři vyrostli Epigrafovi doma, v SSSR. Přesto se dlouho zdálo, že Epigraf s jezdcem Vladimirem Prachovem, který koně vedl při jeho předcházejících dvou vítězných startech (poprvé vyhrál Epigraf s Vladimirem Fedinem) to nejspíš dokážou.
V dostihu si dlouho počínali skvěle. Byli střídavě na první či druhé pozice a zdálo se, že 29letý Prachov v sedle tehdejšího krále Velké pardubické bezpečně kontroluje situaci. Epigrafovy šance ještě navíc výrazně stouply po pádu jeho předpokládaného nejvážnějšího soupeře, krajana Grifela, na Velkém Taxisově příkopu. I Epigraf však měl pád. A naprosto nečekaný. Na trati Velké pardubické byl vůbec jeho první. A také poslední. Na Velkém anglickém skoku. Šlo o jedinou Epigrafovu chybu na celkem téměř osmadvaceti kilometrech tohoto dostihu, sečteme-li délky všech čtyř ročníků, ve kterých startoval.  Nabral tím takovou ztrátu, že bylo nemyslitelné ji v závěrečné fázi dostihu zlikvidovat. Epigraf nakonec dokončil 71. ročník jako třetí. Za Grifelem s jezdcem Ivanem Avdějevem, jimž se manko po nehodě na Taxisu, a tedy ještě vlastně na začátku dostihu, postupně dařilo zmenšovat, a dalším sovětským koněm Reljefem s Nikolajem Guselnikovem. I ti přitom měli na trati nezanedbatelné problémy.
Odstupy mezi prvními třemi byly ovšem značné. Ve výroku byly prezentovány výmluvným daleko. Přesto je zřejmé, ba téměř jisté, že nebýt překvapivé Epigrafovy chyby na Velkém anglickém skoku, mohl se tento kůň stát nejen prvním čtyřnásobným vítězem Velké pardubické, ale zároveň také prvním, kdo by to dokázal bez jediného přerušení.

Železník
Už jsme si řekli, že druhým koněm předurčeným pokusit se o čtvrté vítězství v řadě, byl suverén z počátku osmdesátých let minulého století Sagar. A že mu tuto také velice reálnou šanci (Sagar s Liebichem tehdy skutečně neměli rovnocenného soupeře), ale i pokračování v kariéře, znemožnil vážný úraz.
Zdálo se tenkrát velmi nepravděpodobné, že by se v dohledné době mohl objevit ve Velké pardubické jiný kůň s tak velkými, vyloženě absolutními ambicemi. A přece se to stalo. O to, co nebylo dopřáno v roce 1984 Sagarovi, dostal možnost pokusit se už po pouhých šesti letech (předcházeli tomu tři jeho triumfy v ročnících 1987 – 1989) Železník. Zdálo se, že  jeho očekávanému čtvrtému vítězství všechno dokonale nahrává. Lepší atmosféru a podmínky pro takovou slávu nebylo možné si ani představit. Konal se jubilejní stý ročník, který měl rekordní účast 29 koní. Osm z nich přicestovalo ze zahraničí. Šlo o první Velkou pardubickou po pádu komunistické totality necelý rok předtím. A bylo ideální počasí – teplo a slunečno.
Nepovedlo se to však ani tentokrát. Železníkovy naděje trvaly jen do zrádného Popkovického skoku. Po kolizi se svým dlouholetým soupeřem Formanem, těsně před překážkou, šestou v pořadí kurzu Velké pardubické, ztratil bezkonkurenční monarcha Velké pardubické druhé poloviny osmdesátých let svého jezdce Josefa Váňu. Přes Železníka tenkrát také padl jeden z jeho největších předpokládaných soupeřů Dynamit, který se s jezdcem Miroslavem Hanušem zase pokoušel o jiný husarský kousek – stát se prvním koněm, který by vyhrál jak Československé derby (to se mu podařilo v roce 1986 s žokejem Vlastimilem Smolíkem), tak Velkou pardubickou.
Právě možné, či dokonce pravděpodobné, vítězství jednoho z těchto koní, Železníka či Dynamita (ten v kvalifikaci na VP nedlouho předtím dokonce Železníka porazil) dodávalo jubilejnímu ročníku už předem asi největší náboj. Ten se ale až příliš brzy ukázal jako slepý.
Nezmar Železník ovšem kýžené čtvrté vítězství nakonec, jak víme, vybojoval. Jako první a dosud také jediný kůň – o rok později, ve svých třinácti letech. Nepřerušená čtyři prvenství to však už nebyla.

Peruán
Ani na třetí pokus o čtvrté vítězství jednoho a téhož koně bez přerušení nečekala Velká pardubická dlouho. Po triumfálním tažení dvojice Peruán – Zdeněk Matysík v letech 1998 – 2000 se za účasti této skvělé dvojice běžel nejslavnější český dostih v roce 2001 po sto jedenácté. Byl tedy, vyjádřeno číselně, předznamenán třemi až magickými jedničkami, které jako by symbolicky vyjadřovaly stejný počet předchozích Peruánových prvenství. 
Třináctiletý Peruán se Zdeňkem Matysíkem odstartovali do dostihu, po kterém mohli, a snad i měli, získat skutečně nesmrtelnou slávu, spolu s dvaceti soupeři včetně šesti zahraničních. Kandidát na čtvrté vítězství v řadě rozběhl dostih jako vždy „nápadně nenápadně“. Držel se úplně vzadu, ale po celou dobu si své soupeře bezpečně hlídal. Pozici si začal výrazně lepšit až v pokročilejší fázi. Na Havlově skoku už byl ve vedoucí čtveřici, v cílové rovině šel, a zdálo se, že zcela nezadržitelně, do čela. Jenže tady byl Váňův svěřenec Chalco s německým žokejem Peterem Gehmem. Tato dvojice na speedujícího Peruána nesmlouvavě zaútočila. Podle mínění některých odborníků i diváků ne právě férovým způsobem. Ten vyvedl z míry i z tempa, jak Peruána, tak jeho jezdce. Chalco byl nakonec v cíli o jednu a čtvrt délky dříve. Protest trenérky Horákové nebyl vyslyšen a vítězství Chalka, respektive Peruánovu nešťastnou porážku, uznal později za regulérní i Dostihový soud. Jistá pachuť, v případě osob blízkých Peruánovi zvlášť silná, však z toho zůstala.
Jako by čtvrté vítězství po sobě žádnému koni skutečně nebylo přáno. V tomto případě to bylo obzvlášť bolestné. Ani Epigraf, ani Železník tomu nebyli tak úžasně blízko jako kůň, který dominoval v posledních třech Velkých pardubických dvacátého století. A který si možná zasloužil zvítězit i v první Velké pardubické století dvacátého prvního.

Tiumen
Osm let po Peruánově hrdinném, ale nakonec neúspěšném a hlavně nešťastném pokusu zvítězit po čtvrté za sebou, dominovala v roce 2009 ve Velké pardubické poprvé dvojice Tiumen – Josef Váňa. Váňa tehdy vyhrál po čtyřech triumfech s Železníkem a jednom s Vronskym po šesté. Jeho žena, Pavlína Váňová, to s humornou nadsázkou okomentovala slovy: to je snad proti přírodě vyhrát Velkou pardubickou šestkrát. Jestli v té souvislosti měla na mysli i skutečnost, že jejímu muži bylo tehdy bez pár dnů 57 let, není známo. Stejně tak není známo, co říkala po dalších dvou prvenstvích stejné dvojice v dalších dvou ročnících a tedy po druhém Josefově vítězném hattricku – dvaadvacet let po tom prvním s Železníkem.
Jisté však je, že loni, v sobotu 13. října 2012, se počtvrté v historii Velké pardubické pokoušel vyhrát počtvrté po sobě Velkou pardubickou čtvrtý kůň – Tiumen. V sedle s žokejem, který měl na svém kontě už osm vítězství a jemuž bylo bez pár dnů už šedesát let.
Zlomí Tiumen a Josef Váňa, neskutečná jezdecká legenda v jeho sedle, jako první dosavadní „prokletí“ čtvrtého vítězství koně v řadě? Zdůrazněme koně, protože jednomu jezdci se to už podařilo – Peteru Gehmovi. Ten na triumf v roce 2001 s Chalkem navázal ještě třemi dalšími v letech 2002-2004 (jednou s Maskulem, dvakrát s Registanou).
Obtíženi navíc, stejně jako tři dvojice jejich předchůdců, rolí favoritů dostihu, rolí, která byla po jejich předcházejících účinkováních zákonitá a nevyhnutelná, pokoušeli se kůň i jezdec, který by se v případě absolutního úspěchu stal i nejstarším člověkem, který kdy Velkou pardubickou vyhrál, o to, co nedokázal nikdy nikdo před nimi.
Také však neuspěli. Tedy v tom smyslu, že nevyhráli. Na jejich síly loni byli dva koně. Hodně nečekaná, zato naprosto suverénní a po absolvování takového dostihu až neuvěřitelně svěží vítězka Orphee des Blins v sedle s Janem Faltejskem, a Ronino, kterého vedl Jiří Kousek. Tiumen s Josefem Váňou v efektním vínovobíle károvaném dresu skončili třetí.  Dvacet osm délek za klisnou, která všem svým soupeřům vypálila rybník.

Jednou to třeba vyjde…
Jakoby jakési zákonitosti Velké pardubické prostě nechtěly připustit, aby jeden kůň vyhrál čtyřikrát za sebou. Letos ani napřesrok se dalšího takového pokusu, který se v dosavadních sto dvaceti dvou ročnících uskutečnil, jak jsme si zrekapitulovali, pouze čtyřikrát, nedočkáme. Respektive dočkat ani nemůžeme. Ale třeba někdy potom, dříve nebo později, k němu dojde. A jednou se to některému koni možná i povede. Protože Velká pardubická je věčná, jak kdysi řekl její mnohonásobný účastník Kamil Kuchovský. A věčnost nepochybně trvá, respektive bude trvat, hodně dlouho. Vlastně by v tom byl čert, kdyby to v tak nepředstavitelně dlouhém časovém úseku někomu z těch, kteří se v budoucnu postaví na start tohoto krásného a nevyčerpatelného dostihu, jednou nevyšlo. 
 Petr Feldstein