Komentář K. Jupové: Bylo co srovnávat?

Hamletovskou otázku zda jít či nejít v neděli do Chuchle na dostihy za mě nakonec definitivně vyřešil (tedy kromě počasí z kategorie doba ledová) pohled na startovní listiny Velkých cen. Ovšem, lze argumentovat, že na startu bylo to nejlepší, co u nás na rovině momentálně máme a je zdrávo/odpočinuto. Ale bohužel – bylo toho zoufale málo.


Je poněkud smutným faktem, že zatímco startky překážkových dostihů v Pardubicích bývají pravidelně nabité, vrcholné rovinové zkoušky nabízí poslední dobou startovní pole z kategorie nepočetná. Polemizovat o všech důvodech by bylo nadlouho, nicméně v letošním roce přibyl ještě jeden. Totiž termín týden po St. Legeru, prakticky znemožňující účast elitních tříletých vytrvalců (což, jak ukázal jak loňský ročník dostihu, tak i Velká cena Prahy, byla velká škoda). Toť ústupek European Jockeys Cupu, jistě zajímavému konceptu, plánovanému na konec září - ten ale bude poněkud specifický ... Jak se tento model osvědčí, zatím těžko soudit.

Další skutečností z kategorie „s podivem“ je fakt, který se pomalu stává pravidlem - totiž již dopředu avizované falešné tempo. Marek Svačina zde operativně nasadil termín anti-dostih a nelze než mu dát zapravdu. Taktika je krásná věc, ale co je moc, to je příliš. Ve srovnání například s Velké pardubickou, která se v posledních letech běhá standardně ve slušném tempu, je tento trend minimálně zarážející. A předpověď se do puntíku vyplnila, tentokrát téměř do extrému. Velkou cenu Turfu nakonec zřejmě vyhrál ten nejlepší, ale jakou cenu má takové vítězství nad prořídlou konkurencí v extrémně pomalém tempu?

Jak již naznačeno, mílařský vrchol přinesl úspěch zástupce klasického ročníku. Velmi zajímavý precedens v českých reáliích přitom vytvořil majitel vítěze, pan Josef Dufek. Jakožto vlastník prvoligového fotbalového klubu rozšířivší své aktivity i o nelehkou a nervy drásající úlohu majitele dostihových koní. A momentálně sklízí úspěchy na českém dostihovém písečku z kategorie snů. Nutno říci, že k tomu přispěla i notná dávka štěstí. Zatímco například stávající prezident Jockey Clubu donekonečna bojuje se svými „modrostuhovými“ démony, příběh stáje Statek Blata Český Ráj by se totiž dal (i když přeci jen s jistou dávkou nadsázky) popsat jako: přišel, nakoupil, vypálil všem rybník.

Ať je to jak chce, budiž toto inspirací pro páně Dufkovy kolegy. Minimálně jako demonstrace toho, že blýsknout se v souvislosti s dostihy se dá nejen úspěchem ve Velké. Na rovinách je totiž cesta k úspěchu mnohem rychlejší (pokud je vám ovšem štěstěna dostatečně nakloněna). A navíc blýsknutí se ve Velké Chuchli znamená blýsknutí se přímo v metropoli. V centru dění. A toť také velké plus.

Ale není to zdaleka jen o štěstí - hvězdná růžovo-bílá dvojice letošního klasického ročníku, Touch of Genius – Tamarind Cove, totiž nápadně připomíná prominentní modro-bílo-šachovnicovou dvojku stáje Monte Negro pana Jiřího Posáda z roku 2013: Mister Aviation – Always on Sunday. Analogie spočívá i v tom, že za úspěchem opět stojí těžce úderná trenérská dvojice ve složení otec a syn. A to je dobře. Budoucnost českých dostihů totiž tím pádem není zdaleka černá…

Kateřina Jupová