Jako vůbec první žena se nesmazatelně zapsala do historie tehdy ještě Československého derby, v němž zvítězila v roce 1972 s ryzákem Crapomem. Miloslava Hermansdorferová-Schulzová, dodnes jedna z nejúspěšnějších jezdkyň působících na českém území, majitelka 150 triumfů a také první dáma, která získala titul žokej, s námi v několika zastaveních zavzpomíná nejen na svou bohatou jezdeckou kariéru, ale také na osobní život, plný veselých příhod.

První vítězství
Přišlo s klisnou Madonou. Trenér Hurban měl tehdy v dostihu dvě klisny Madonu a Ostravicu, s níž si víc fandil. I stalo to, co nikdo moc nečekal – zatímco já jenom seděla a čekala, kdy přijde někdo ze soupeřů, ostatní tvrdě jezdili a nakonec nás nestihli…

Dostihy „na louce“
Ty jsem jezdila už předtím na jízdárně v Olomouci. Byl to jeden ze způsobů, jak si na sebe jízdárny vydělávaly. Ještě dnes si pamatuji jména vesnic, ve kterých se tyto „kratochvíle“ pořádaly – byly to Dubany, Těšetice a Henčlov. A protože jsem dlouho vypadala jako děcko, měl vedoucí jízdárny pan Lorenčík kvůli mně problémy. Často mu totiž vyčítali, že posazuje dítě, i když tomu tak nebylo…

Vzpomínky na léta v učení
Nejraději vzpomínám na učitele. Jedním z nich byl například bývalý štábní kapitán pan Čermák, kterého jsme měli na odborné předměty. Jak ten dokázal pěkně a zajímavě vyprávět… Výborný byl také plukovník Keil. Měl velký respekt a kluci se ho báli. Vzpomínám si, že jednou když jsme vagónovali koně do Karlových Varů, přišel ke mně a pravil: „No Mílo, co se z tebe stalo, to se nestačím divit“. To víte, přišla jsem do Chuchle jako holka z Moravy, takže jsem byla samé „su“ a „budu“ a kluci se mi smáli. Navíc jsem byla malá a tlustá, takže když mě pan plukovník poprvé uviděl, neodpustil si větu: „Proboha, co tady dělá tahle holka?“

Kila navíc
V učení šla kila rychle dolů. Bydleli jsme na internátu v Trnové, odkud jsme chodili pěšky na autobus na Jíloviště, což bylo nějakých sedm kilometrů. Navíc jídla jsme nikdy moc neměli, takže jsem byla věčně hladová. Shazovat jsem začala až později, když jsem jezdila malé váhy...

Práce ve stáji
Koně jsem měla ráda, ale jezdit jako dřív už jsem nechtěla. Vyučila jsem se u Hurbana, a když pan Krištůfek začal trénovat, šla jsem k němu. Vždycky jsem byla ráda, když jsem mohla jezdit jen jeden lot a pak už být „doma“, sedět v boxe a „hrát si“ s koňmi. Taky dostihy, které se mi jako učedníkovi líbily, už mě nelákaly. Vzpomínám si, že když pan Krištůfek přišel s tím, že v neděli pojedu, říkala jsem mu: „Já nechci, já dostihy jezdit neumím…“ Byl však neoblomný a uklidňoval mě tím, že on přece po mně nic nechce, jen abych dobře odstartovala a koně provedla dostihem. A to také dodržel, nikdy mi nenadával a možná proto mě ježdění zase začalo bavit...

O koňských oblíbencích i o vztahu s ostatními "rajťáky" se dočtete v dalším díle.

foto: archiv TMM