Jako vůbec první žena se nesmazatelně zapsala do historie tehdy ještě Československého derby, v němž zvítězila roku 1972 s ryzákem Crapomem. Miloslava Hermansdorferová-Schulzová, dodnes jedna z nejúspěšnějších jezdkyň působících na českém území, majitelka 150 triumfů a také první dáma, která získala titul žokej, s námi v několika zastaveních zavzpomíná nejen na svou bohatou jezdeckou kariéru, ale také na osobní život, plný veselých příhod.

Ježdění po sklouznutí sedla
Po příhodě, kdy se mi otočilo sedlo, jsem pak jeden čas strašně utahovala koně. Pan Krištůfek mi za to nadával: „Mílo, snad ty chudáky nechceš přetrhnout…“. I přes to, že jsem dávala takový pozor, sedlo se mi pak ještě jednou otočilo. Bylo to v Chuchli v dostihu dvouletých. Běhalo zrovna sedmnáct koní a já byla na špici. Co vám mám povídat, šli přese mne skoro všichni… Do dneška mám na noze viditelný otisk kopyta.

Ježdění po dětech
Po dětech už byl člověk opatrnější. Znala jsem ale jednu „žábu“, jmenovala se Marcela Kaňková, byly jsme obě blondýny, takže si nás často pletli, i když ona byla velká a já malá. A ta jezdila v dobrém slova smyslu jak „blázen“ pořád, překážky-nepřekážky, naprosto bez pudu sebezáchovy. V Čechách dlouho nepobyla a odstěhovala se do Kanady.

Kam po kariéře žokejky
Jelikož jsem nic jiného než jezdit neuměla, vůbec jsem neměla představu, co po skončení kariéry dělat. Nic mě nebavilo a navíc jsem nad sebou nesnesla přísné vedoucí. Mou první prací mimo koně, byla nákupčí materiálu ve stavebninách. Tuhle práci mi sehnala sousedka a nebylo to ono i díky vedoucímu panu Šabatskému, který byl věčně naštvaný a vzteklý. Hledala jsem tedy dál, až má kamarádka z Chuchle, slavná rozhodčí u váhy Věrka Kieryková přišla s nabídkou, abych dělala pokladníka na tělovýchovné fakultě.

Pokladník, kterého zná každý turfman
Protože jsem nikdy předtím na peníze pozor nedávala a většinou jsem ani nevěděla, kolik v peněžence mám, nastupovala jsem do nové práce s obavami. Práce se mi ale zalíbila a za celou dobu, těch devět let, jsem neměla jediný malér nebo konflikt. Tedy až na jeden malý, s jistým panem děkanem. Bylo to krátce po mém nástupu a lidi kolem jsem ještě moc neznala. I přišel si pan děkan pro výplatu, a když jsem po něm chtěla jméno, velmi se rozhořčil a pravil: „Dámo, mě zná celá fakulta!“ I neváhala jsem ani minutu a opáčila: „A mě zase znají všichni turfmani od Čech až na Slovensko!“ Dostala jsem ho a od té doby, se rád čas od času u mě zastavil, aby si popovídal.

Dcera Katka
Také jezdí na koni, věnuje se westernovému ježdění, ale má to jen jako hobby. Je veliká po manželovi, takže na dostihy to nikdy nebylo. Navíc odmalička spíš než ke koním inklinovala ke kosmetice a podobným věcem. Dali jsme ji tedy na kosmetickou školu, kterou úspěšně absolvovala a dělá vizážistku. Je v tom dobrá.

Naposledy v sedle
To bylo v roce 1996, kdy o derby-odpoledni uspořádali dostih starců a stařen. Jezdili v něm Bárta, Havelka, Vítek a další. Mně půjčili koně, o kterém dodnes nevím, jak se jmenoval. Vyhráli jsme a Havelka byl tehdy naštvaný.

Nejlepší jezdec generace
Asi Vlasta Smolík. Ten jezdil takovým zvláštním způsobem – dlouho zůstával vzadu a pak útočil koncem. Já to to měla přesně naopak – zpravidla u 1000 metrů jsem to odkopla a šla dopředu. Často se stalo, že než soupeři stačili zareagovat, byla jsem v cíli. Z dalších rajťáků určitě dobře jezdil Ferda Minařík a pak ta „stará garda“ – Huleš, Šusta. Právě Šustu jsem měla nejraději. Byl to kliďas, se kterým se dalo mluvit. Na cokoliv jsem se ho zeptala, to mi vysvětlil. Z ostatních nikdo nebyl takový, ani pan Krištůfek - ten mé dotazy vždycky komentoval slovy: „To se musíš naučit sama!“

Záliby
Miluju ruční práce. Šiju, pletu, všechny kostýmy, co mám, jsem si ušila sama. Také mám tři kočky, se sousedovic Čertíkem vlastně čtyři, a dva psy. Bez zvířátek by mi bylo smutno. Jsem workoholik, takže musím pořád něco dělat, třeba plést.

Vnučka Anežka
Je jí osm let a dělá mi radost. Jezdí na koni, hraje na kytaru a moc hezky zpívá. V Hostomicích, kde už několik let žiju, se mi moc líbí a jsem ráda, že i té naší malé žábě to tady vyhovuje. 

Jednotlivé díly vzpomínek paní Míly si můžete rozkliknout zde:

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl, 6. díl