V sezoně 2014 oslaví karlovarské dostihové závodiště významné jubileum. Bude tomu přesně 115 let, co domácímu obyvatelstvu, lázeňským hostům a váženým návštěvníkům z celého světa nabídl jedinečný areál zábavu i společenské setkávání na nejvyšší úrovni. Vydáme-li se po stopách jeho bohaté historie, zavedou nás až do roku 1893. To se v Karlových Varech sice dostihoví koně ještě neproháněli, ale fungovala jezdecká škola. Společenský život města byl na konci 19. století zcela přizpůsobený nejrůznějším rozmarům vážených lázeňských hostů ze všech koutů světa. Nápad jistého karlovarského občana Kohla, a to vybudovat na zelené louce kousek od léčivých pramenů závodní dráhu, vyvolal velký ohlas. Počátkem července 1899 se nedočkavým návštěvníkům poprvé otevřely brány nového závodiště. Slavnostní den si nenechalo ujít na deset tisíc diváků. Dostavili se navzdory neustávajícímu lijáku. Takový počet návštěvníků můžeme dnes jen tiše závidět.

Na rozdíl od dnešní uspěchané doby se do Varů sjížděli trenéři, majitelé i samotní jezdci dlouho před samotnou premiérou. Takový arcivévoda Otto, jehož Allewell Fidel ježděná žokejem Kapouskem se stala vůbec prvním vítězným koněm na karlovarském závodišti, nebo kníže Auersperg, ti to měli do lázeňského města poněkud z ruky. Takže sportovní akci spojili s příjemným několikadenním pobytem v lázních. Délka trvání dostihových dní se mnohokrát změnila. Na samém počátku bývaly vypisované až čtyřdenní akce. Dnes z nich zbyl pouze dvoudenní mítink v rámci červencového Mezinárodního filmového festivalu. Jak už to v životě chodí, také v případě karlovarského závodiště by bylo pošetilé předpokládat, že byl k němu osud vždycky milosrdný. Léta rozkvětu a slávy se střídala s problémy. Několikrát nechybělo mnoho a tento nedoceněný skvost západočeské lázeňské metropole byl vymazán z mapy i ze všech historických kronik. První krize se dostavila rok po velkolepém zahájení provozu. Dostihy se díky prázdné městské pokladně stávaly prodělečnou záležitostí a tak musela být dráha převedena do správy rakouského Jockey Clubu. V roce 1905 karlovarským dostihům dokonce vyzváněl umíráček. Další „smrtelný“ zásah dostalo závodiště v roce 1939, kdy se změnilo na vojenské cvičiště. Dílo zkázy dokonal ničivý nálet v posledních dnech 2. světové války. Bomba, která měla zasáhnout hlavní městské nádraží, se bohužel cestou zatoulala na závodiště. Co se nepovedlo zničit vojákům, to se ve druhé polovině 60. let minulého století málem podařilo tehdejším radním. Jejich plány na vybudování sídliště či přeměnu na zahrádkářskou kolonii naštěstí zůstaly pouze na papíře…

Jako jedno z nejšťastnějších období uvádějí historické prameny dvacátá léta minulého století. Památeční byl rok 1925. Během dvouměsíčního letního období se uskutečnilo neuvěřitelných 16 dostihových dní. Tehdy se v areálu pohybovalo najednou na 300 koní. Podobná situace se opakovala až o sedmdesát let později. V roce 1995 se závodiště díky společnosti Systém 93 spojené s ing. Václavem Chaloupkou přiblížilo k dobám své největší slávy. Sezóna čítající deset dostihových dní začala v květnu a pokračovala až do půlky září. Z každého mítinku byl pořízený televizní šot, z významných zkoušek (OAKS, Cena Jezdectví, Velká karlovarská steeplechase, Karlovarská dvojnásobná míle) dokonce přímý přenos. Tím nejhodnotnějším dostihem ovšem bylo České derby, poprvé konané mimo pražskou Chuchli.

Od roku 1996 je závodiště výhradně v rukou karlovarských podnikatelů. Do každé sezóny se snažili vstoupit s nějakým vylepšením. O kvalitní organizaci nemluvě. Nebáli se šlápnout na tenký a hlavně neprobádaný led. Připomeňme experiment v podobě vypsání dostihového dne uprostřed pracovního týdne, který v Čechách neměl a stále nemá obdoby. Při atraktivním dubnovém Dni evropské šlechty se závodiště v záplavě klobouků, cylindrů a fraků plně ztotožní s tradičním královským Ascotem. Zdá se vám srovnání s nejmodernějším a nejluxusnějším závodištěm světa, s dubajským Meydanem, nemožné? Ne tak docela. Obě dvě závodiště mají postavený bezpečnostní podchod pro koně přicházející na start. Celý dvoukilometrový ovál s dlouhou cílovou rovinkou je díky golfovému hřišti, situovanému uprostřed, bezvadně udržovaný a pečlivě zavlažovaný. Pokud si v letním období ostatní dělají starosti s tím, jak zajistit optimální podmínky pro běhání, karlovarští se můžou spokojeně usmívat. V posledních letech jsou Karlovy Vary posuzovány jako jedno z našich nejregulérnějších závodišť. Důležitou předností zdejší dráhy je její rychlost. Proto se na ni dobře hodí steeplechase skoky po vzoru francouzských a italských závodišť. V plné permanenci jsou od roku 2005. Jedná se o první ucelenou překážkovou dráhu s otočnými skoky v Evropě. Secesní tribuna druhého nejstaršího tuzemského závodiště patří k nejvzácnějším skvostům města. Evokuje tak příjemný pocit časů dávno minulých. Pohled z ní na areál topící se v okolní zeleni je jedinečný. V našich končinách je jedinou původní, zachovalou a naštěstí neustále udržovanou. Na stejném místě, kde dnes sedávají diváci, bývali k vidění slavné osobnosti jako Jeho císařská výsost arcivévoda Otto, baron Černín, perský šách Musaffer-Edin nebo prezident Masaryk. Taková myšlenka musí zahřát u srdce!

Na závěr dnešního povídání přidávám upřímné poděkování pořadatelské firmě CITY GOLF & RACING CLUB s.r.o. prostřednictvím amatérské jezdkyně Lucie Dítkové: „Vážím si toho, že závodiště jako jedno z mála u nás neupustilo od předávání čestných cen vítězům na dráze před cílovou podkovou. Stát před zaplněnou tribunou je nezapomenutelný zážitek a žádné jiné místo pro dekorování jej nemůže nahradit. Zkrátka - tradice a historie, to jsou pro mě Vary. Má srdeční záležitost.“

MARCELA KLINGOROVÁ

Foto archiv autorky