Bartoš: Užil jsem si Gran Premio ale přetočil jsem na Velkou

Žokej Josef Bartoš má na svém kontě dlouhou řadu triumfů, ten z Gran Premia Merano mezi nimi ale zatím poněkud překvapivě chyběl. Od minulé neděle je ovšem dlouhé čekání u konce – na závodišti pod Alpami se mu tentokrát zadařilo a mohl si naplno užít vytoužené vítězství v  největším italském překážkovém dostihu.

 

Jak se cítíte s odstupem pár dní po vítězství v Gran Premiu? Už jste zpět ve "standardním" módu, nebo se stále vznášíte na meranském obláčku?

Na obláčku jsem byl tak do středy, od čtvrtka už zase normálně funguji ve stájích a chystám se na víkendové dostihy.

 

Jaké bylo to vítězné Gran Premio? Byl to pro Vás těžký dostih, nebo jste si ho spíše užil?

Tenhle dostih jsem si užíval, L´Estran mi od začátku fungoval na 110%. Odskočil jsem, nikam mě nevezl, měl jsem dobrou pozici, za celý dostih udělal jen jednu skokovou chybu. Takže jsem tím dostihem proplul hodně lehce, než že bych tam něco řešil. Ve druhé polovině jsem šel do čela a velké skoky raději vzal na sebe, abych neriskoval případnou kolizi s méně zkušenými koňmi.

 

Jaká byla bezprostřední oslava triumfu? A další následné oslavy?

Hned na závodišti ve vážnici jsme s klukama vystříleli šampáňa, pak jsme se přesunuli ke stájím. V Meranu je rovnou i restaurace, kde jsme měli večeři a oslavu s dalšími lidmi od koní.  A večer jsme se přesunuli poblíž odletu – majitel L´Estrana pan Aichner nám koupil dárek, letěli jsme domů helikoptérou do Karlových Varů, pak taxíkem do stájí i s majitelem p. Aichnerem. Prošli jsme si stáje a v pivovaru v Chyších byla oslava i s Váňovými. V úterý ráno jsem jezdil koně v přípravě, domů jsem se dostal až v úterý odpoledne. Tam mi manželka se sousedy připravili uvítání s transparenty, což bylo moc pěkné.

 

Jak jste si užil let vrtulníkem?

Létám hodně letadlem, ale vrtulníkem poprvé. Pilot ráno vypadal jako jediný střízlivý, takže jsme mu věřili. Přelet Merana a Alp byl zážitek, bylo moc pěkné vidět to takto zblízka z letu kousíček nad zemí.

 

V Gran Premiu jste měli hned několik koní – jak se rýsovalo jezdecké obsazení?  Byl L´Estran Vaše první volba?

Notti Magiche vyhrál v Meranu letní Grupu1 s Hoznou Faltejskem (Cenu Evropy), toho jsem věděl, že mu přenechám. Ale původně se mi líbil Il Superstite, L´Estrana jsem vůbec neznal, ani z tréninku, byl dlouho zraněný. Pak se uzdravil a já si ho zkusil v Meranu v listed na 3.800m, pět týdnů před GP. Vyhráli jsme proti Al Bustanovi. To byl okamžik, kdy jsem se rozhodl, že chci jezdit L´Estrana. Přesvědčil mě, že je lepší než Il Superstite. Byla tam velká kvalita, jediná otázka byly metry, 5000m nikdy nešel, ale doufal jsem, že je zvládne.

 

Jaký je kůň, kterého potřebujete pro vítězství v Gran Premio? Tedy například L´Estran? Co byste poradil majitelům, kteří by chtěli pořídit budoucího vítěze Gran Premia?

Určitě recept pro Gran Premio je koupit překážkáře ve Francii. Ti jsou rychlí a kvalitní, zvyklí chodit dlouhé dostihy na trávě v rychlém tempu. A těch 5000m v Gran Premiu je opravdu rychlých, navíc konkurence se zvyšuje. Pepča Váňa ml. už toto věděl z minulosti, čili našli pro pana Aichnera dva, tři koně z prodejních dostihů ve Francii nebo vyhlídnuté přímo ze stáje, s tím že je směřují ke Gran Premiu.    

 

K triumfu vedla obnovená spolupráce s Josefem Váňou mladším. Tento krok se zdá být win-win řešením. Co jste si řekli po dostihu?

Hned po dostihu to bylo šíleně emotivní, Pepča tam byl na kolenou, slzy v očích, a plácali jsme se po zádech jako blázni. Tam v nás vypukla radost z toho, že funguje, kam to Pepča směřoval a směřuje, to s čím jsme do této spolupráce šli. Ten den to bylo navíc podtrženo i vítězstvím v úvodním dostihu s Laldannem.

 

Jak byste srovnal atmosféru Velké a Gran Premio?

Ten tlak je v obou dostizích velký - jde o hodně, a běhá se jednou za rok, takže těch možností moc není.    Ale v Čechách je to umocněné tím předdostihovým mediálním šrumem, který před Gran Premio nezažívám. Tam je to až den dostihů, případně den předem. Tady už minimálně týden před Velkou. Pro Gran Premio mi přijde atmosféra trochu uvolněnější.

 

Dokážete říci, které vítězství je pro vás víc? Dá se to vůbec porovnávat?

Těžko srovnávat, který dostih je víc, nebo míň… Velká je doma. Kdybych ji nevyhrál, tak bych si myslel, že je víc, ale myslím, že je to srovnatelné. Navíc tím, že jsem GP vyhrál až na 14. pokus, tak o to si toho víc cením. Velkou jsem vyhrál docela brzo, v pětadvaceti s Decent Fellowem, a to jsem ještě ve své kariéře neměl toho tolik za sebou, tak jsem si to možná tak neuvědomoval.  V osmatřiceti je to jiné, člověk má už jinou hlavu, cením si toho hrozně moc.  

 

Ačkoli patříte celou dobu mezi naši naprostou překážkovou jezdeckou špičku, v posledních letech se Vám vítězství ve velkém dostihu vyhýbalo. Navíc jste zažil i krušné chvilky, nepříjemné mediální tlaky a zranění. Nepřišlo trochu vyhoření? Jak jste hledal motivaci?

Vyhoření jsem rozhodně necítil. Vždy se snažím z nepříjemných věcí rychle dostat a jet dál. Pomáhá mi i náročný program, tím, jak jsem v tom rozjetém dostihovém kolotoči, rychle otočím list a začnu se snažit znovu.

  

Nejen v Meranu září vedle Vašich jezdeckých schopností i Vaše krásná rodina. Zdá se, že jsou Vám velkou oporou.

To je perfektní. Jsem za to hrozně rád, a děkuji jim za tu podporu, kterou od nich mám. Vím, že to se mnou nemají jednoduché, jsem furt někde na cestách, doma jen pár dní a zase odjíždím. Teď do Merana se moc těšili. Manželka ho nechtěla vynechat, říkala, že kdyby to vynechala a já bych vyhrál, tak by ji to hrozně mrzelo…  Byli jsme i na předávacím defilé všichni spolu, což bylo fakt moc pěkné. Fandili i rodiče, táta z domova, mamka byla s námi, ta vždycky na GP jezdí, jako velká dostihová fanynka.

      

Na závěr samozřejmě otázka: Jak se těšíte na VP?

Těším se dost, mám dost nadějného a pěkného koně, kterého rád jezdím. Ten kůň musí člověku sednout, a Theophilos si myslím, že mi sedí. Tak se na to hodně těším. Teď na losování čísel mi vylosovali jedničku, což mě také potěšilo, je to takové symbolické. Teď už zase vidím Velkou pardubickou, plně se koncentruji, už jsem se přetočil a jedeme dál.

PTALA SE KATEŘINA JUPOVÁ