Jako vůbec první žena se nesmazatelně zapsala do historie tehdy ještě Československého derby, v němž zvítězila v roce 1972 s ryzákem Crapomem. Miloslava Hermansdorferová-Schulzová, dodnes jedna z nejúspěšnějších jezdkyň působících na českém území, majitelka 150 triumfů a také první dáma, která získala titul žokej, s námi v několika zastaveních zavzpomíná nejen na svou bohatou jezdeckou kariéru, ale také na osobní život, plný veselých příhod.

Roviny versus překážky
Ze začátku jsem jezdila radši překážky, hlavně proto, že se tam tolik nepospíchalo. Řídila jsem se radou pana Neumanna, který mi říkával: „Dávej si pozor na to, aby kůň viděl na skok.“ Vždycky jsem se tedy držela jedním prstem hřívy a dirigovala koně tak, abych jim moc nepřekážela. A oni utíkali… S překážkami jsem pak skončila poté, co jsem se stala prvním jezdcem u trenéra Krištůfka. Bál se, abych se mu nezranila.

Sprinty versus vytrvalecké tratě
Určitě dlouhé „štreky“. U sprintů, než jsem se probudila, byli jsme v cíli. Také mi to měl pan Krištůfek občas za zlé. Vzpomínám si na krásnou příhodu z Olomouce, kde jsem ve steeplechase jezdila Noniuse. Řadili jsme se na startu, pak se odskočilo a my samozřejmě zůstali vzadu. Pan Krištůfek stál u startu a křičel na mě: „Jeď, jeď!“ Já se otočila a s úsměvem na rtech na něj křikla: „Vždyť mám dost času…“ Myslela jsem, že mě zabije… Nestalo se tak, a my s Noniusem ten dostih vyhráli!

Kobylky versus hřebci
S kobylkami jsem si moc nerozuměla. Jen Vášeň jsem měla ráda, i když to byl hrozný cvok. Byla taková drobná a pořád chodila s hlavou nahoru. Jezdil ji pan Neumann, a jednou když ho zase shodila, už to nevydržel a halekal na trenéra: „Pepíku, dej jí té holce, já ji nesnáším!“ A tak jsem ji zaskákala a pár dostihů jsme společně vyhrály.

Ježdění pro jiné trenéry
Pro cizí trenéry jsem jezdila nerada. Ze začátku jsem sice měla tu možnost, ale většinou jsem ji nevyužila. O ježdění dostihů jsem asi až tak nestála. Líbilo se mi vyhrávat, ale zřejmě jsem nebyla ten správný profík. Měla jsem ráda koně ze stáje, kteří už mě na dálku poznali. Nemusela jsem ani promluvit a oni už věděli…

Mezi muži
Ze začátku, než mě vzali mezi sebe jako kolegu, to bylo těžké. Vzpomínám si na jeden velký dostih, kdy jsem „potloukla“ Šacha. Přišla jsem do vážnice a slyšela ho, jak nadává. A tak jsem mu hned mezi dveřmi řekla, že jsem všechno slyšela. Myslela jsem, že ostudou skočí do bedny mezi cajky… Myslím, že zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si v Táboře zlomila nohu, a řekli mi, že už nikdy nebudu jezdit. Pan David, inženýr z Kladrub, pro které jsem jezdila, mi přišel oznámit, že pokud se nevrátím rychle do práce, budou si muset najít nového rajťáka. Pajdala jsem tedy do práce o berličkách, tam mě vyhodili na koně a šlo to. Když jsem pak poprvé po zranění přišla do vážnice, Ferda Minařík zařval: „Do prkýnka, už je zase tady, to už si ani necucnu!“ To bylo fajn přivítání.

O koních jejího života i o seznámení s životní láskou se dočtete v dalším díle.

foto: archiv TMM

Již vyšlo:

Šest zastavení s Mílou Hermansdorferovou-Schulzovou – 1. díl

Šest zastavení s Mílou Hermansdorferovou-Schulzovou – 2. díl

Šest zastavení s Mílou Hermansdorferovou-Schulzovou – 3. díl