Jako vůbec první žena se nesmazatelně zapsala do historie tehdy ještě Československého derby, v němž zvítězila v roce 1972 s ryzákem Crapomem. Miloslava Hermansdorferová-Schulzová, dodnes jedna z nejúspěšnějších jezdkyň působících na českém území, majitelka 150 triumfů a také první dáma, která získala titul žokej, s námi v několika zastaveních zavzpomíná nejen na svou bohatou jezdeckou kariéru, ale také na osobní život, plný veselých příhod.

Úžasné manželství
Měli jsme tak krásné manželství. Představte si, nikdo mi to nevěřil, ale my se za celých těch 32 let, co jsme byli spolu, nikdy nehádali. Nikdy se u nás nemluvilo hrubě. Manžel to měl zkrátka v sobě – nesedl si ke stolu dřív než já, pomáhal mi z kabátu, do kabátu, byl to prostě frajer. Přišel třeba z práce a říká mi: „Madlenko, já mám hlad. Dáš mi něco k jídlu?“ A já pro něj často neměla jinou odpověď, než: „Já nic nevařila, protože shazuju." „Dej mi tedy alespoň chleba.“ Možná mi to nebudete věřit, ale já ani ten chleba doma neměla, což mi nikdy ani slůvkem nevyčetl.

Legračních příhod celá kupa
U nás byla pořád legrace. Když jsem se vdala, tak, protože pocházím z Moravy, kde je každá ženská hlavou rodiny, zkusila jsem to jednou na Radima „aplikovat“. No moc jsem nepochodila – Radim mě chytil, otevřel bednu na peřiny, strčil mě tam a sedl si na ni s tím, že dokud neodprosím, neupustí mě. Myslel to samozřejmě z legrace, ale já si tehdy uvědomila, že s příkazy a zákazy na něj nesmím. Ne nadarmo mi maminka říkala: „Chraň se prvého špatného slova v manželství, to ani párem volů nedostaneš zpátky.“ Měla pravdu, a tak u nás doma neexistovalo hrubé slovo.

Vaření
Nikdy mě nebavilo. Dodnes se nemůžu koukat na televizi, když tam jdou programy o vaření, protože mě to rozčiluje. Když se narodila Katka, musela jsem s vařením chtě nechtě začít. Manžel mi občas pomáhal a vždycky vyzvídal, co dobrého to bude… No a já pak přišla s tím: „Kadle, já to spálila!“ Reakcí bylo vždycky jen: „Kadle, to nevadí, já mám přece spálený nejradši!“ Kadle jsme si říkali od té doby, co jsme jednou na Silvestra viděli v televizi scénku Jiřiny Bohdalové a Vladimíra Dvořáka „Kadle, mám koupit to uhlí?“

Vizáž
Do práce jsem se nikdy nelíčila, jen na dostihy, a to ještě nic moc. To samé s krátkými sukněmi a šaty, v těch jsem chodila jen v neděli na dostihy, a když jsem pak chtěla něco v bedně s cajky, musela jsem jít do dřepu. Ve všední dny jsem nosila výhradě kalhoty.

Nejhorší úraz
Nejhorší úraz? To už jsem byla z Chuchle pryč, šla jsem se psem, uklouzla mi z kopce noha a já si na ni sedla. Slyšela jsem, jak to prasklo, tak jsem si hned vynadala a koukám, že mám patu vepředu a špičku vzadu. Narovnala jsem to, vyručkovala jsem k silnici a tam poprosila jednoho pána, aby zavolal sanitku. Na rentgenu se mě pak doktor ptal, jestli nejsem od cirkusu. „Né, proč?,“ zněla má odpověď. Měla jsem utrženou šlapku od holeně, která visela jen na šlachách a kůži… Operovali mě, dali mi tam dva dráty a jeden šroub. Od té doby nemůžu stát bosá, protože padám dozadu. Musím to vyvažovat podpadky.

V bonusovém díle se dozvíte například, kde paní Míla našla své uplatnění po dostihové kariéře či čím jí umí potěšit její vnučka Anežka.

Jednotlivé díly vzpomínek Míly Hermansdorferové-Schulzové k rozkliknutí :

1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl

foto: archiv TMM