V práci začínám s ježděním ve 4.30. Odjezdím 2-3 loty podle pokynů trenéra a v sedm chodím z práce domů. Je tu se mnou manželka Pavla, která získala také místo pracovní jezdkyně. Koně tu pouze jezdíme, jako ošetřovatelé jsou ve stájích zaměstnáni hlavně Pákistánci a Indové. Z jezdců jsou mí kolegové ještě Irové, Australan a Angličan.
Vykopání válečné sekery mezi jezdectvím a dostihovým sportem na ostrovech připomíná aktuální relokace nejpopulárnějšího koně, který v Británii stojí. Samozřejmě, není jím Frankel, ale pětinásobný hrdina z Kemptonu a dvojnásobný vítěz Cheltenham Gold Cupu Kauto Star. Ještě v září se celý dostihový svět těšil na jeho neuvěřitelný pokus o šestý triumf v Kemptonu, který by z nesmrtelného udělal ještě nesmrtelnějšího. Jenže pak nabraly události spád jiným, nedostihovým směrem.
Velká Chuchle se probouzela po zimních radovánkách na lyžařském okruhu do své 106. sezóny. Naděje se jako každý rok obracely ke tříletému ročníku.
Dva dostihové mítinky vidělo minulý týden „východní“ Německo. Konaly se na travnaté dráze v Drážďanech a v Halle a těšily se slušnému diváckému zájmu i solidním podmínkám pro účastníky. Téměř měsíc poté, co bylo odzvoněno české dostihové sezóně, se tedy v podobných geografických šířkách dostihy konaly bez větších problémů. Otázka - proč se neběhá v listopadu u nás, když to jde v Německu, ale i v Polsku nebo Maďarsku - se tedy evidentně nabízí. Vždyť podmínky by byly pro koně vstřícnější, než při řadě letních „betonových“ dostihových dnů.
Jaká bude příští sezóna v českých dostizích? Téma, na které je možná dnes ještě brzy, pokud se díváme optikou připravenosti a kvalit koní, nabídkou jezdců, anebo hrozících klimatických excesů. Pokud se ale podíváme optikou organizace českého turfu, zdá se být odpověď jasná. Bude chudá. V tomto duchu se alespoň nese přípis, který mají v ruce majitelé dostihových koní a v kterém mají odpovědět na otázku, zda si pro příští rok přejí běhat o méně peněz, nebo zda by se jim více zamlouvalo si na přihlášky a startky více připlatit.
Letošní sezóna z mého pohledu moc povedená nebyla.
Po týdnu mateřské dovolené, na které jsem dočasně vystřídal svou ženu Verunku, se cítím moc fajn. V posledních letech jsem kvůli práci neměl tolik času na děti, kolik bych chtěl, tak si to teď užívám. Nicméně, když to zdravotně půjde, mohl bych si v listopadu ještě zajezdit v Itálii, Německu nebo Francii.
Ascot je závodiště, které v mnoha směrech vybočuje z nastavených standard. Právě tady se totiž koná královský mítink, při němž je značnému procentu návštěvníků zcela lhostejné, že se zde konají prvotřídní dostihy, a jedou sem pouze a jenom za společenskou událostí. Poslední mítink letošní sezóny pod ascotskou mamutí tribunou se nesl v podobném duchu. I tentokrát bylo dobré polovině návštěvníků lhostejno, že se před nimi odehrává to téměř nejlepší, co se v dostizích odehrávat může, jejich kroky totiž do Ascotu nasměrovalo jen to jediné. Touha vidět v poslední akci koně, jakého zřejmě několik příštích generací turfmanů neuvidí.
Stejně jako před týdnem Vám přinášíme exkluzivní pohled na dostihové dění očima Tomáše Lukáška.
Chtěl bych touto cestou poblahopřát realizačnímu týmu DS Pegas, majiteli Jiřímu Trávníčkovi, trenéru Gregu Wroblewskému i žokeji Janu Faltejskovi k tomu, co nám všem v sobotu ukázali. Jejich společné dílko, na jehož konci bylo nečekané vítězství ve Velké pardubické, přineslo pohlazení po dušičkách všem, kdo mají rádi odvážné počínání. Orphee des Blins za svými zády utavila tak kvalitního koně, jakým nesporně je Trezor, a všechny ostatní postavila do role statistů, aspoň pokud šlo o boj o triumf. To celé na dráze, jejíž hluboká oranice neměla podle papírových předpokladů chutnat klisně, která rozhodně není žádnou koňskou twiggy.
