PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (4. část)
„Matlák“
Dostal jméno po aténském státníkovi, který žil v pátém století před naším letopočtem. Na svět přišel, stejně jako Nikolas, v napajedelském hřebčíně, ale o šest let později. V roce 1981, kdy se Nikolas stal Koněm roku a kdy se také s dostihy rozloučil. Na rozdíl od Nikolase byla však kariéra dalšího Behistounova syna Kleóna (Behistoun – Kleopatra) až příliš krátká. Netrvala ani celé dvě sezóny. Přesto se natrvalo zapsal nejen do srdce svého trenéra Františka Vítka, žokeje Vlastimila Smolíka a dalších přímo zainteresovaných osob, nýbrž všech lidí u nás, kterým učarovaly dostihy. A to přesto, že tragicky, nešťastně a svým způsobem i nesmyslně, odešel na vrcholu své výkonnosti. V době kdy by byl dál potvrzoval své mimořádné kvality.
František si ryzáka Kleóna ale oblíbil až po určitém čase. Když zjistil, že patří mezi nejlepší z koní, kteří mu kdy byli svěřeni do tréninku. Od počátku si však byl dobře vědom jeho nedostatků. Proti vytříbenému Nikolasovu stylu byl Kleón vlastně vyložený „matlák“. Jeho cval, jakkoli typický, nebyl prostě nic moc. To nebyla u Behistounových potomků kdovíjaká výjimka, někteří „utíkali“ prostě divně. A Kleón patřil mezi ně. Kam se hrabal na svého předchůdce. Elegána, prince, fešáka Nikiho…
V prvních měsících dělal Kleón, který také neprošel napajedelskou dražbou, svému trenérovi opravdu starosti. František dokonce určitou dobu uvažoval o tom, že ho snad vrátí domů. Do Napajedel. Ač si s ním ve stáji dávali všichni opravdu velkou práci, a nejvíc si lámal hlavu František, neuměl Kleón dlouho vlastně vůbec nic. Jako dvouletého si ho František ani neodvážil poslat do žádného dostihu. Ne proto, že by nebyl zdravý, jako se to stávalo, předtím i potom, v mnoha jiných případech. Nýbrž proto, že Kleónovi to opravdu nešlo. Přesněji řečeno neběhalo.